Stella

Temná strana

Dva týdny po otevření portálů

Zírala na sebe do zrcadla.
Jak se ta osoba v odrazu lišila od dívky, před několika měsíci. Nedokázala se rozhodnout, jestli se jí líbí, nebo ne. Zamračila se. Už si ani nepamatuje, jak se usmívat. Neměla důvod se o něco takového pokoušet. Dívala se, jak se jí oči zalily slzami. Rychle mrkala, aby se jich zbavila, ale vlhkost překročila hranici zavřených víček a spustily se, jako vodopád po tvářích.

„Do pekla," zahučela. Hlas jí přeskočil. Byla tu jen dva týdny, ale přišlo jí to jako věčnost. Stále nevěděla, proč tu je. Nornotura neviděla, od jejich prvního setkání. Každý den pro ni do pokoje přišli dva obří Temní, aby ji vzali ven na procházku. Neměla svoje síly, takže ji nijak nepoutali ani nesvazovali. Už viděla velký kus téhle divné země. Nikdy nebylo nic živého. Nic rostoucího z neúrodné půdy. Zahlédla jen pár mrtvých stromu, zmrazené ve stejné podobě po několik staletí. Země byla pokrytá jen pískem a štěrkem. Ponuré a nehezké místo. Ale ani tohle nebyla ta věc, co jí ležela v žaludku, jako balvan.

Byla tu jen jediná věc, na kterou musela neustále myslet. Nedala jí spát. A ne, ani Raven to nebyl. Viděla ho jen jednou, za celou dobu, když procházela se svými společníky kolem výcvikového centra. Byla menší aréna obehnaná vysokým kovovým plotem.

Vedl hodinu pro zaučování skupiny nových Démonů. Jak věděla, že jsou noví? Jejich výraz poztrácel tvrdost, jakou oplývali mazáci. Stáli pohromadě a zírali na Ravena, jako kdyby on sám byl vůdce celého podzemí. Choval se tak. Sebevědomě, bezcitně a soustředěně. Tak, jak to uměl jen on. Měl pravdu, hodil se na tuhle životní roli, jako nikdo jiný.

Když procházeli kolem, věnoval ji jeden chladný pohled a dál si jí nevšímal. Jako kdyby ani neexistovala. Lhala by, kdyby řekla, že jí to neublížilo. Ale ovládla se. Potlačila, jakoukoliv špatnou emoci, týkající se Ravena.

Zatřásla hlavou a posadila se do křesla v rohu své cely, kterou ostatní nazývali pokojem. Schoulila se do klubíčka. Přitáhla si nohy k sobě a rukama objala kolena, položila na ně ztěžklou bradu.
Znovu si vzpomněla.

Na Nerona. Nikdy ten obrázek ze své mysli nevymaže. Přesně před týdnem, co byl Neron stále k nenalezení, se zase nedobrovolně procházela s kamarády. Šla kolem hlavního vchodu do hradu. Nacházela se u rohu, když se z hlavní brány vyřítil právě Neron. Nevšiml si jí. Přišel jí jak smyslů zbavený. Běžel a napůl klopýtal.

„Půjdu za ním," zamumlala ke svým strážcům. Když už chtěli jít za ní, zarazila je rukou. Podívali se jeden na druhého, ale pak asi uznali, že se synem Nornotura, jen tak nikam nezdrhne. Ani neměla jasno v tom, kam by asi tak utíkala. Vydala se rychlou chůzí. Opravdu začínala mít obavy. Viděla jeho tmavě hnědou kštici a následovala ho. Prošel kolem cvičiště a směroval do parku.

Nebyl to park jako park. Mnoho mrtvých stromů a keřů. Mnoho šedých soch. Mimochodem celkem děsivých minulých vládců. Jejich dětí a žen. Bojovníků. Bylo tu několik zchátrale vypadajících laviček. Neron jednu minul a zašel za roh kamenné budovy, pravděpodobně hrobky. Popoběhla, aby ho dohnala. Ale když vyšla zpoza rohu, zjistila, že ani nemusela. Zrovna se sesul na jednu z laviček. Ruce měl opřené o kolena a zíral před sebe. Pak se zase zvedl, jako kdyby se chtěl dát do běhu. Stella se zarazila. Srdce jí vyskočilo až do krku. Věděla, že je něco špatně.

Protože nikdy... nikdy Neron nebyl tak rozrušený. Znovu se zhroutil na lavici, tentokrát zajel rukama do vlasů a zůstal v předklonu.
Slyšela, jak přerývavě dýchá. Jeho dlaně se stáhly do pěstí. Dala se znovu do kroku. Pomalu, aby ho nevylekala.

„Nerone?" promluvila k němu, jak nejjemněji dokázala. Ztuhnul při zvuku svého jména. Uvolnil svoje vlasy a spustil ruce dolů. Odmítal se na ni podívat. Došla až k němu, obešla ho a usadila se vedle něj.

„Nerone, co se děje?" promluvila znovu. Byla ochotná tu s ním sedět věčnost, než se uklidní a svěří se jí. Slyšel, jak zatajil dech. Neviděla mu do tváře, ale strhané rysy jí napovídali, že ať se děje cokoliv, není to nic hezkého.

„Já nemůžu," zašeptal. Vyvalila na něj oči. Chvíli váhala a pak zvedla ruku, aby mu ji položila na rameno. Nevěděla, co má dělat, aby mu ulevila.

„Co se stalo?" dorážela, pak se na ni otočil a ona už si nebyla jistá, jestli to chce vědět. To, co našla v jeho očích, jí otřáslo. A to, co následovalo, ji přímo uzemnilo.

„Nildon zabila Lilly," vypadlo z něj konečně. Stáhla z něj ruku a ohromeně se nadechla.

„Ne," zaprotestovala. To nemohla být pravda. Prostě nemohla. „Řekni mi, že to není pravda. Nerone?" vyskočila na nohy a upírala na něj pohled. Promnul oční koutky. Byl otřesený. Choval se tak, jako kdyby se stalo něco šíleného. Jistě, že jí říká pravdu. Jinak by tu teď nebyl. Byl by s Lilly.

„Neochránil jsem ji. Když mě Nildon vystopovala, všechna moje přesvědčení šla do trapu... snažil jsem se, musíš mi věřit..." zlomil se mu hlas. Stella se v tu chvíli nesnažila o to, aby jí z očí netekly proudy slz. Chtěla Lilly ušetřit, přesně tohohle. Nebezpečí, které jí hrozilo. Nejhorší na tom bylo, že to nebyla Neronova chyba... byla to její chyba!

„Myslela jsem, že s tebou bude v bezpečí," zamumlala přiškrceným hlasem.

„Jistěže nebyla. Snažil jsem se být neviditelný, ale Nildon prostě ví, jak mě najít. Nemohl jsem jí to vysvětlit. Stello, co bych měl říct na svou obhajobu. Otec je rozzuřený. Nildon mě obvinila z velezrady. A Lilly je mrtvá," dívala se na svého bratra a v tu chvíli po starém sebevědomém Neronovi nebylo ani vidu ani slechu. Jak rychle se může dobře zajetý život, zbortit jako domeček z karet. Bylo to směšné. Viděla před sebou Lilly. Nevinnou, přímou a ráznou osobu.
Jak bez ní bude svět vypadat? Jak může dál existovat. Její vinou je Raven Temný démon, Lilly je mrtvá, koho dalšího uvrhne do nebezpečí. Proč jen musí být tak sobecká.

„Jak se to stalo?" chtěla vědět. Neron se na ni váhavě zadíval. Nebyl si jistý, jestli jí má poskytnout podrobnosti?

„Nildon se vymanila z mojí moci, když jsem řekl Lilly, aby běžela k autu a ujela. Nildon ji dostihla, než jsem mohl cokoliv udělat. Odmrštila ji ohniviu koulína kmen stromu, pak mě vzala sem," řekl dutým hlasem, bez sebemenších emocí. Ona by měla pociťovat lítost. Ta tam byla. Ale ze všeho nejvíce to byl vztek. Vzpomněla si na tu chvíli v Cental parku. Na velkou bitvu, do které se přimotal i Raven. A na Nerona, který si hrál na ochranářského bratra a zabil a pak oživil Ravena. Cítila něco podobného tomu, co teď.

„Copak ty a tvoje sestra nemáte dost? Páchat tolik zvěrstva na nevinných lidech? Lilly si tohle nezasloužila," propukla zoufalý pláč. Možná byl potlačovaný od té doby, co ji sem Raven přenesl. Byla sama a zrazená. Nikdo tu nebyl, aby ji podržel a řekl jí, že vše bude v pořádku.

„Stello, já jsem to Lilly neudělal. Soudíš mě nespravedlivě!" hájil se, ale nezněl moc zapáleně.

„Neudělal jsi to Lilly. Ale zapomněl jsi snad, že jsi mi do života zasáhl už jednou a zabil jsi Ravena? Copak má tvoje rodina za úkol všechny mé blízké zabít, abych zůstala úplně sama?" křičela obvinění. Úplně se klepala. Neměla svoje emoce pod kontrolou, kdyby teď měla po ruce své schopnosti, jistě by to tu rozprášila na padrť. Neron se postavil na nohy, udělal jeden krok k ní, ale ona zavrtěla hlavou.

„Nejhorší na tom je, že tě mám ráda jako bratra, ale já takhle žít nemohu. Je to jako, kdybych byla svázaná dvěma provazy. Jeden mě tahal na jednu stranu a druhý jiným směrem. Jak mám tohle ustát?" měla by zastavit, ale jakmile byly hranice překročené zjistila, že není sto přestat.

„Stello. Ty si myslíš, že se mnou tohle neotřáslo? Nikdy jsem nikoho blízkého neměl, pokud nepočítám otce a sestru. Když jsem teď přišel o Lilly, je to jako, kdyby mi usekli nohu. Chybí mi," vydechl. Stella spolkla všechna další obvinění, když v jeho očích zahlédla slzy. Pootevřela ústa v ohromení. „Nechci ztratit ani tebe," dodal.
Stella se znovu rozplakala. Vrhla se svému bratrovi kolem krku. Ani na vteřinu nezaváhal a schoval ji do náruče.

Raven

Temná strana

Stál jako socha, ani se nepohnul a zíral před sebe. Pozoroval syna Nornotura a Stellu, jak se objímají. Neslyšel, o čem se bavili, podle toho, jak byli rozčílení. Tušil, co bylo příčinou. Celou dobu se na ně díval a váhal, jestli se k nim má připojit. Doslechl se, co se stalo. Byl toho nějakým způsobem součástí. Ale nepřišel si patřičně, narušit sourozenecké truchlení.

Co si myslel? Nepatří k nim, on je jen obyčejný zlomený pěšák. Zachmuřil se a zavrtěl hlavou. Nesnášel, jakým směrem se jeho myšlenky někdy ubíraly. Bylo to směšné. Otočil se na podpatku a rychle rázoval směrem pryč od nich.
Za chvíli měl další hodinu zaučování nováčků. Aspoň byl, jak se patří v ráži, aby dokázal ty vykuky dát do kupy. Přestal myslet na ty dva v aleji a soustředil se na svou práci. Zatavil se na kraji arény. Zadíval se na skupinku mužů postávající na druhé straně cirku. Byli zmatení, jako každý, kdo se najednou probudí místo ve své posteli na zemi, tak tady na dřevěné palandě, kterou musejí sdílet s dalším jemu podobným. Všichni ti muži, byli stejní.

Trosky.

Jeden byl narkoman. Další kradl, kde mohl. Jiný zneužíval mladé dívky.
Všichni to byli ničemové, na pokraji společnosti. Nikdo je nechtěl, nepoztrácel, ani se po nich nikdo nikdy nebude shánět. Byli přesně tam, kam patřili. Tady bylo jejich místo, už na věky věků. Když nepoloží svůj druhý život v boji s Bohy.

A i on k nim patřil. Oni byli noví Temní démoni. On už v tom pár týdnu uměl plavat. Proto mu bylo svěřeno zaučování. Jeho umění v boji bylo, jak se zdálo na vysoké úrovni. Taktéž jeho zuřivost v akci. Nikdo mu nemohl konkurovat až na samotné vůdce. Tihle pulci neměli nejmenší šanci, ale počítala se odvaha, výdrž a bojechtivost. Ostatní, to znamená, ti co neuspěli v prvním boji, byli použiti do prvních linií, jako postradatelní.

A Raven byl ten, co zkouší jejich schopnosti.
Sklonil hlavu a podíval se na svůj meč. Ještě si nezvykl na fakt, že ho vlastní. Ale nemohl popírat, že se mu nezamlouval. Nechal si ho udělat u místního kováře. Ten chlap to s drahým kovem uměl. Neuvěřitelné, když ho pozoroval. Nejzajímavější na tom všem bylo, že většina Temných měla meče udělané v jednoduché zlaté barvě.
Jeho meč byl černý, jako noc. Neptal se proč. Každý meč byl unikátní, dělaný přímo do ruky, každému z Démonů. Stejně tak jako brnění.
Pevně sevřel rukojeť meče a užíval si ten skvělý pocit moci, co se mu rozléval tělem. Zatavil se uprostřed cirku. Nemusel pronést ani hlásku, aby si získal jejich pozornost. Všichni přítomní se k němu otočili čelem. Nepokrytě na něj zírali. Raven byl první pořádný Temný, kterého po probuzení vidí.

„Asi máte všichni mnoho otázek a asi na ně chcete odpovědi. Ale já tu od toho nejsem, tak mě s tím nezdržujte. Jsem Raven Beuchamp a jsem tu od toho, abych vás prozkoušel a rozhodl, na co se tu hodíte," začal ledovým hlasem a prohlížel si přítomné zmatené tváře. Pomalým vojenským krokem přešel na jednu stranu arény a pak na zpět. Následován desítkami pohledů.

„Absolvujete cvičný boj. Jen jeden, podle kterého se bude rozřazovat. Radím vám, abyste do toho dali vše," líbilo se mu, jak se jeho hlas nesl prostorem.

„Kdo se hlásí jako první dobrovolně?" křivě se pousmál a sledoval šum ve skupině.

„Já," ozvalo se najednou ze středu seskupení. Muži se rozestoupili a vyšel hubený černovlasý muž. Ne ani muž, ale ještě chlapec. Mohlo mu být tak kolem devatenácti let. Nevypadal na rváče, ale něco v jeho očích Ravenovi napovídalo, že nebude jen tak obyčejný, jak se na první pohled zdá.

„Jak se jmenuješ?"

„Jack Brodwood, pane," představil se řádně. Jack byl skoro o hlavu menší než Raven. Ani nijak výrazný, Ravenovi hlavou problesklo, čím se asi provinil, že je tu? Pak myšlenku zahnal a zaměřil se na chlapce. Přimhouřil oči.

„Vyber si zbraň a nebo ne. Je to na tobě," hlavou pokynul k místu, kde se nacházelo velké množství různých zbraní. Jack došel místu a po chvíli v ruce těžkal obyčejný ocelový meč. Absolutně mu nepadl do ruky. Ravenovi došlo, že meč nemůže vydržet jen pár střetů s jeho čepelí. Ale je možné, že víc než těch pár nebude vůbec potřebovat. Vytáhl svoji čepel z pochvy a několikrát s ní zakroužil v profesionálních kruzích kolem sebe a pak zaujal postoj. Jack docupital před jeho tyčící se osobu, asi dva metry od něj a pokusil se napodobit Ravenův postoj. Musel mu připsat bod za jeho odvahu. Díval se mu zpříma do očí, jako kdyby věděl, že i přes jakoukoliv snahu, kterou hodlá předvést, stejnak dostane na frak.

Raven zapomněl na své pocity a obrnil se. A prudce vyrazil kupředu. Jack se na vteřinu stáhnul, ale pak odvrátil jeho tvrdý úder a odskočil stranou, hned na to, když Raven udělal další výpad. Jack těžce oddychoval, ale nespouštěl svého oponenta z dohledu. Raven se uchechtl, udělal elegantní otočku a zkřížil s ním meč, za skřípavého zvuku. Od čepelí doslova odskakovaly jiskry, dokud ho neodstrčil a Jack klopýtnul dozadu. Raven už ho viděl na zemi v prachu, ale ustál to. Využil zuřivosti, co se mu najednou vylila do žil a nepřestával do něj bušit. Jack jen couval, ale blokoval jeho rány, jak jen mohl.

Pak ho Raven zasáhl do holeně a Jack padl na kolena. Meč mu vylétl z ruky, ale nepokoušel se odplazit, nebo se schovat. Zvedl bradu do výše, když na něj Raven mířil špičkou své čepele. Oddechoval, obličej splavený a vlasy slepené potem a špínou.

„Postav se!" zavelel, nepřestávajíc na něj mířit. Kluk ani nezaváhal a vyškrábl se na nohy, z raněné nohy mu tekl proud krve, ale stál rovně, jako sloup a ve tváři mu nebyla znát bolest. Raven si ho pozorně prohlížel. Sklonil meč.

„Jdi se omýt a nech si to ošetřit a pak se u mě hlas," zavelel. Jack ho okamžitě poslechl a kulhavým krokem odcházel z arény.

„Další!"

A/N

Eyyyyy!
1. Kapitola lidi!
Musím uznat, že se mi vůbec nechce psát.... Ne kvůli tomu, ze nevim co, ale proto že vím, že az tohle dopíšu tak to bude konec.... Ahhhh:'(
Ok nebudeme tu sentimalizovat(ani nevim zda je to slovo:D)
Mimochodem mam rozepsanou další knihu... Váhám s tím ji zveřejnit hah.... Mate rádi Duchařinu?

A jak se Vám líbí 1. Kapitola?
Stella se dozvídá o Lilly!
Neron je zlomený... Až k neuvěření!
A Raven je prostě... Raven! :D
Já vím nic moc se tam nedělo, ale museli jsme se přes tohle dostat.
Sorry, že Vás tak nechávám v nevědomosti o dalších postavách! :P

Jaké máte prázdniny?:)