~~~ Jet Black Heart - 5 Seconds of Summer~~~

Stella

Canohteare

Znáte ten pocit, kdy se dusíte, při tom máte dostatek vzduchu. Nenacházíte se pod hladinou vody, ale při tom si tak připadáte? Tak přesně tak nějak se teď Stella cítila.

Neplakala, i když měla hrdlo stažené, až to bolelo. Oči jí pálily, ale nedovolila si uronit ani jednu slzu. Nemohla to dovolit, protože jak to jednou udělá, už nebude cesty zpět. A myšlenka, že už po druhé ztratila osobu, kterou tak milovala, by se stala skutečností.

Strhla ze sebe své brnění, které teď padalo s řinkotem k zemi. Ne že by jí to zajímalo. Navlékla se zpět do své tuniky a nadále pochodovala po svém pokoji.

Proč se jí všechno vždy, když si myslí, že je vše v pořádku, bortí pod rukama?

Hlavou se jí mihla vzpomínka na Ravenův výraz, když ji spatřil na Temné straně. Okamžitě věděla, že je něco jinak. Když se na ni ze široka usmál a jeho oči plály tím citem, kterým si vždy tak přála, aby k ní choval. Byl to úplný opak toho, jak se normálně tvářil. Pamatovala si svou reakci. Jak její srdce poskočilo radostí, když na něm spočinula pohledem. Jak se jí třásly ruce, když je pokládala na jeho hruď, poté co ji k sobě dychtivě přitisknul. Jak chutnaly jeho rty, při tom neuvěřitelném polibku, který otřásl celou její osobou.

A teď bylo vše ztracené.

Ne! Nesmí tak myslet. Musí se pokusit, najít nějaké způsob, jak ho tam odtamtud dostat. Ale už to pochodovala tokovou dobu a na nic pořádného nepřišla, což bylo hlavně kvůli tomu, že nedokázala myslet.

Ozvalo se zaťukání na její dveře. Roztěkaně se podívala tím směrem a zvolala „dále". Dovnitř vešel Meldon, se starostlivým výrazem ve tváři. Potlačila chuť protočit oči a obrátila se k němu zády.

„Proč se schováváš?" promluvil po chvíli tíživého ticha.

„Neschovávám, jen odpočívám," zamumlala vyhýbavě a ještě stále se na něj nedívajíc.

„Nevyšla jsi z tohoto pokoje několik hodin. Tvůj otec se po tobě ptal," musela přiznat, že se s tím Meldon nepáral a šel rovnou k věci. Její mentor jí právě připomenul další její problém, který zastrčila tak hluboko, že na něj ani nedosáhla. Odfrkla si.

„Jak se mu vede?" zeptala se. Její hlas zněl chladně, jako kdyby postrádal jakékoliv znaky citu. Obrátila se ke svému učiteli a teď rádci.

„O jeho zranění je postaráno, brzy bude zase v pořádku. Chtěl by s tebou mluvit," informoval ji.

„Jsem ráda, že je na tom dobře..." řekla jen. Nemohla se donutit k ničemu dalšímu. Nedokázala to. Celá její bytost, jakoby byla zmrazená v děsu po tom, co se stalo na Temné a teď když byl její otec v bezpečí, se její priority zaměřily na Ravena.

„Stello..." Meldon byl evidentně odhodlaný ji k Archiemu dotáhnou i násilím.

„Ne, prosím," zašeptala. A konečně se dostavil nějaká reakce z její strany. Hlas se jí třásl. Když se podívala na své ruce i ty se jí klepaly. Sakra. Teď se sesypat nemůže. Do teď se držela, teď to neztratí.

„Víš, že na něj jednou narazíš, jednou k tomu rozhovoru dojde. Neutíkej předtím, jsi všechno možné, ale ne zbabělec," mluvil tiše, ale to jí lezlo ještě víc na nervy. Nebyla žádné poraněné zvíře, aby k ní mluvil tím způsobem.

„Tady sakra nejde o to, co jsem nebo ne. Nemám sílu se teď ještě vypořádávat s jeho výmluvami, ohledně toho proč jsem vyrůstala bez otce, když byl evidentně vždy na blízku..." vybuchla. Ani si neuvědomila, jak se hlasitost jejího hlasu rapidně zvýšila. Stáhla obočí. Tak se snažila, aby ji to nevtáhla dovnitř. Ale nešlo to. Ta rána, byla tak hluboká, že neměla nikdy šanci se z ní vyhrabat. Mohla ji jen ignorovat. Což jí teď Meldon značně stěžoval.

„Musíš si ho vyslechnout!" naléhal Meldon dále. Vrhla na něj rozzuřený pohled.

„Nemusím zatraceně vůbec nic. Jediné, co teď musím udělat! Je, přijít na nějaký způsob, jak vytáhnout Raven z té díry, ve které jsem ho nechala," poslední slova věty se ztratila ve vzlyku. Ale dokázala se ovládnout. Nebude brečet, ještě ne! Meldon se tvářil nechápavě.

„Proč..." nenechala ho domluvit.

„Ale prosím tě! Ty moc dobře víte proč!" všichni to museli vědět, jen dělali, že jsou slepí. Frustrovaně projela prsty své vlasy. Proč se musí cítit tak beznadějně? Proč to tak musí být pokaždé? Podělané city!

„Stello, musíš teď myslet na svůj lid. Už to nejsi jenom ty..." přestal mluvit, když viděl, že mám potřebu znovu explodovat.

„Meldone, byl jsi někdy zamilovaný?" zeptala se tiše. Při pohledu do jeho zelených očí poznala, že nebyl. Nemohl pochopit, co to znamená. Co nás to nutí dělat. Jak nás to nutí cítit se. „Archie ti jistě řekl, co se tam dole stalo. Víš, co měl Raven v plánu. Chtěl nám pomoci. On nám pomohl, bez něj bychom se ven nedostali! Musíš pochopit, že... já... moje svědomí mi nedovolí ho tam nechat..." začala jí docházet slova i kyslík, jelikož jí přišlo, že se dusí.

Její hruď se svírala v bolesti a ona potlačila nával slz, který se jasně hlásil o místo na výsluní.

„Stello klid, děvče. Posaď se a v klidu dýchej," uslyšela Meldonův hlas, jakoby odněkud z dálky. V hlavě jí dunělo. Udělala, jak říkal a posadila se na kraj postele, snažíc se dýchat pravidelně.

„Nevěděla jsem, že mohu dostat panický záchvat, když jsem teď Bohyně," zamumlala tiše, když se trochu uklidnila. Ale jakmile se jí v hlavě vyrojil obrázek Ravena, když se k ní naposledy otočil, předtím, než zmizeli v mlze, měla co dělat aby se nezhroutila.

No tak holka, nenech tě to porazit. Opakovala si v duchu.

„V nitru jsi stále jen obyčejný člověk se stejnými pocity," informoval ji Meldon, když k němu vzhlédla.

„Nebylo by to lepší, kdyby i to se změnilo?" zašeptla přemýšlivě, pak nad tím mávla rukou. Je silná! Dokáže se vypořádat i se svým zoufalství, když se bude dostatečně snažit.

„Jdu za ním," dodala s tvrdým výrazem ve tváři.

„Stello, vážně si myslím, že... cože?" Meldon začal s dalším proslovem a až pak mu došlo, co Stella vypustila z úst.

„Jdu," procedila skrze zuby a vyšla ven ze svého pokoje, kde se schovávala. Usmyslela si, že by návštěva jejího otce, přece jenom nemusela být ztráta času. Byla ráda, když zjistila, že ji Meldon nepronásleduje. Tímhle si musela projít sama.

Rázným krokem vyšla ven z citadely a tam až trochu zpomalila. Byla nervózní, vzteky bez sebe a měla starost. Tolik protichůdných emocí v jedné Bohyni, nemůže dělat žádnou dobrotu.

Když došla k Irresielově chatce, zastavila se na kraji jeho malého pozemku. Spolkla knedlík, který se jí tvořil v hrdle a přešla k dveřím. Zaťukala a než se nadála, Irressieljí otevřel, jako kdyby čekal, že se tu objeví. Kývla na něj váhavě. Jeho zvrásněný obličej se roztáhl do úsměvu a ona opět potlačila potřebu protočit oči.

„Přišla jsem se podívat na ehh, na Archibalda," vydal ze sebe. Chtěl říct, že přišla za otcem, ale jednoduše jí to nešlo přes jazyk.

„Vítám tě, Nejvyšší," promluvil stařec tiše. Nechal ji projít kolem něj a pak se jednoduše vypařil. Byla mu za to vděčná. Měla pocit, že vylítne jako čert z krabičky a nechtěla, aby toho byl svědkem. Odvrátila oči od už zavřených dveří a podívala se dále do tmavé místnosti, která byla osvětlená jen oranžovými skákajícími plameny v krbu.

Její zrak automaticky našel lůžko, na kterém se nacházela nehybná postava. Váhavě se pohnul směrem k němu. Už si tak nebyla jistá svým nápadem. Jestli vybuchne, mohla by mu přitížit. Když došla až k němu, uvědomila si, že spí. Vypadal pobledle a vyhuble. Ale jinak vypadal o moc lépe, než jak si pamatovala před tím, když ho nechala v péči Irresiela, jen několik hodin nazpět. Byl čistý a oholený. Jeho našedivělé vlasy byly také zastřižené. Netušila, jak dlouho tam tak stála a dívala se na svého otce. Střídalo se v ní tolik pocitů, že se v tom dokonale ztrácela. Na jednu stranu, chtěla aby jí vysvětlil, proč udělal to co udělal. Pak si usmyslela, že žádné vysvětlení pravděpodobně ani neexistuje. Vztekle svraštila obočí. Není nic, co by jí mohl říct a vynahradit ji celý její život bez rodičů.

„Stello," ani nepostřehla, že už se probral a teď se na ni díval svým modrým pohledem. Buď silná, Stello. Opětovala jeho pohled, snažíc se udržet svoji náturu na uzdě. Hlavou jí problesklo, že by se asi měla zúčastnit nějakého kurzu sebeovládání. Jelikož to vždy byla její silná stránka. A s tím, čím teď je, nesmí vybuchovat kdy se jí zamane.

„Archie," pokynula mu hlavou. Její obličej byl jako z kamene. „Jak se cítíš?" zeptala se.

„Je mi mnohem lépe, díky Irresielovi," odpověděl tiše, dívající se při tom na ni. Neuhnul pohledem ani na chvíli. Stále byla schopná si udržet svůj kamenný výraz, jen přikývla.

„Stello, chci ti jen říct, že jsem ti vděčný za svou záchranu, ale neměla jsi to dělat," pokračoval, když dlouho nic neřekla. Jeho prohlášení ji donutilo pozvednout obočí v úžasu.

„Opravdu se semnou budeš přít o to, zda jsem měla nebo neměla? Proč to tak cítili všichni? Všichni mi řekli, že tě nemám chodit vysvobodit," chtěla pokračovat dál, ale věděla, že kdyby tak udělala, začala by křičet.

„Přál jsem si to. A evidentně všichni, kromě tebe moje poslední přáni brali v potaz," zněla jeho odpověď. Už se mračila. Vždy, když s ním mluvila, dováděl jí k šílenství. Nedokázala si vzpomenout na jeden rozhovor s ním, který nekončil jejím křikem, nebo jeho.

„Jo chápu, neměla jsem to dělat. Kdybych věděla, jak to celé dopadne, tak bych si to asi rozmyslela. Místo toho se to celé podělalo a teď za moji chybu bude někdo pykat," poslední slova se skoro ztratila ve vzlyku, který měla potíže udržet na uzdě. Archie se ve svém místě ošil a vypadalo to, že se chce vyhrabat do sedu, i když mu to moc nešlo. Udělala jeden zbývající krok, aby do něj zatlačila a udržela ho v leže. Zahnala slzy v očích a věnovala mu tvrdý pohled.

„Kdyby ses tam s Neronem neobjevila, vše by šlo hladce. Raven měl utéct na zem a pak tě znovu zkontaktovat. Měl tě varovat," zachraptěl a jeho oči stále přilepené na její osobě. Spolkla protivný knedlík a dál se držela.

„Raven měl klíč od tvých okovů, chtěl tě vzít s sebou," hlas jí přeskočil. Dívala se, jak se modré oči jejího otce rozšířily překvapením.

„Ten hoch mě nikdy nepřestane překvapovat," zamumlala skoro jen pro sebe. Teď zvedla obočí ona. Co to má znamenat?

„Proč mě měl varovat?" zeptala se místo toho.

„Nornotur chce Nerona mrtvého," odpověděl tiše. Krev v žilách mi ztuhla ve vteřině.

„Tomu nevěřím," zašeptala.

„Proč bys tomu nevěřila. Je to vyšinutý bídák," zavrčel Archie z nenadání. Střelila po něm pohledem.

„Který jednou miloval moji matku, předtím než byla donucená se usadit s tebou," zasyčela. Ze začátku neměla v plánu vyznít tak jedovatě, ale nedokázala to zastavit. Znechuceně si ho prohlížela a on nehnul ani brvou. To ji rozčilovalo ještě víc.

„Ať je to tak či tak. Nildon je pověřená zabít Nerona. A ona to udělá, Stello. Hned jak se jí naskytne šance," pokračoval, jako kdyby na něj ani nevyjela.

„Od kdy tě zajímá, jestli Neron dýchá nebo ne?" zahučela.

„Věřím tvému úsudky ohledně něj," jeho výrokem jí sebral všechen vítr z plachet. Otevřela ústa ve snaze něco říct, ale nenapadla jí žádná vhodná odpověď, tak pusu zase zavřela a jen na něj zírala.

„Stello, musíme si promluvit," ozval se po chvíli trapného ticha. Začala vrtět hlavou.

„Ne, přišla jsem se jen proto, abys mi poradil, jak zachránit Ravena," její postoj byl ledový a neměla v úmyslu roztát. Zraněný výraz v jeho očích s ní trochu otřásl, ale pak si vzpomněla, jakou dobu ji nechával v nevědomosti. A nakonec jí to ani neřekl on, ale jeho úhlavní nepřítel.

„Stello, jistě ti je jasné, že ho budou chtít proti tobě využít. Měla bys mě vydat nazpět. Výměnou za něj," promluvil tiše a ona někde v hloubi duše věděla, že tohle navrhne. Její srdce se při tom, ale i tak vzdorovitě stáhlo.

„To nepřipadá v úvahu," vydechla, vědoma si bezvýchodnosti své situace. Nornotur se jí teď někde musí vysmívat a čekat na její další ubohý krok. Bezradně si prsty projela vlasy. „Vyměním tedy svůj život za jeho," zamumlala sama pro sebe. Nedošlo jí, že to Archie i tak uslyší. Pohotovostně vyletěl ze svého lůžka a díval se na ni s panikou v očích.

„Nebuď hloupá," křikl na ni tak, že až nadskočila. Její temperament se okamžitě probudil.

„Neopovažuj se mě nazývat hloupou!" vyjekla.

„Tak se tak přestaň chovat. Copak si myslíš, že se stane, když se necháš zase zajmout? Máš povinnosti!" věděla, že má pravdu, ale nemohla vystát výchovnou lekci zrovna od něj.

„Tak mi sakra dej nějakou pořádnou radu. Aspoň jednou za celý svůj podělaný život potřebuji radu od svého otce!" v tuto chvíli už Stella opravdu křičela. Hlas se jí chvěl potlačovanými emocemi a hrozilo, že začne brečet vzteky a beznadějí. Ani jí nedošlo, jak se celá klepe. Dívala se na svoje třesoucí se ruce. Netušíc, že se Archibald zvednul ze svého místa a došel k ní, dokud jí nevzal za ruce. Dokonale ztuhla a pozvedla k němu slzami plnící se oči. Jeho lítostivý pohled ji dostával do kolen.

„Stello," jeho hlas zněl zoufale a ona věděla, že jí nemůže říct nic, co by jí mohlo jakkoliv pomoci.

„Nevím, proč jsem sem chodila. Byla to chyba," odsekla chladně a chtěla se mu vytrhnout. Ale na vysíleného Boha, byla celkem silný.

„Stello, zatraceně, dej mi aspoň šanci něco říct. Opravdu mě chceš jen ignorovat i potom, co jsi mě zachránila z Temné strany?" v modrých očích se mu zračila zoufalá touha k ní promluvit, ale to jí dopalovalo ještě víc.

„Chci a můžu," byla v pokušení si dupnout nohou, ale došlo jí, že to už by bylo přes příliš.

„Musíš mě vyslechnout. Vím, že máš otázky. Vše ti řeknu," mluvil tiše, jako kdyby se vyvaroval toho ji vyplašit.

„Najednou se mnou chceš o všem mluvit, když mě je to už úplně jedno. Celou dobu jsi mlčel. Nikdy jsi ani nic nenaznačil... ani ses nesnažil mě poznat blíž. Já tímhle projít nemůžu. Cítila bych se lépe, kdybych zjistila, že jsi byl celou dobu mrtvý," vyhrkla. Při pohledu na jeho šok se zastyděla a hned nato svých slov litovala. Ruka ji vylétla vzhůru, aby si zakryla ústa. Vyhnula se jeho pohledu.

„Kolikrát jsem přemýšlel, jak bych ti to měl říct, jak bych to mohl vysvětlit bez toho, abys mě nakonec nenáviděla. Přišel jsem za tebou, když ti bylo pouhých pět let a ty jsi na mě upírala ty svoje nefritové oči a já ti zbaběle vymazal vzpomínky na sebe. A to se stalo několikrát. A pak už jsi byla moc stará a zahořklá. A já byl pořád zbabělec. Tvoje matka by věděla, co ti říct. Já to se slovy neumím, pokud se nejedná o příkazy. Když jsem tě mohl vidět, potom co se tvoje schopnosti nastartovaly, věděl jsem, že kdybych ti to prozradil v tu chvíli, nikdy bys mi nevěřila natolik, aby ses nechala vtáhnout do mého světa..."

Už neměl šanci dál cokoliv vysvětlovat. Do chatky někdo vtrhnul jako hurikán. Archie i ona se otočili, aby se podívali, kdo to je. Byl to Meldon a ve tváři byl bílý jako stěna. Stella okamžitě věděla, že je něco v nepořádku a dokonce si tipovala, že se to týká Nerona.

Rozhodl se osud šťouchnout do jejího domečku z karet, aby se následně zbortil, společně s jejím světem?

A/N

MEEEEEEERRRRRYYYY CHRISTMAS! :D

Jo zase jsem trochu pokročila, dokonce ještě stále píšu a jedu dál. Takže já to svoje předsevzetí prostě splním!

(V Buse, co jsem s ním přijela do Čech jsem umírala nudou a tak jsem nastartoval kreativnost a začala zase psát :))

Vím, že tahle kapitola neobsahuj Nerona a to, co se s ním bude dít...a můžu prozradit, že ani v další to nebude hah, ale směřuje to tam.... další kapitola bude totiž speciální!

A doufám, že se Vám bude líbit!

Takže hezké svátky přeji lidičky!

A Vy víte...

LOVE YAAAAAA!!