Wyatt

Ta holka mi už ráno připadala jako vyděšená laň a když jsem viděl její tetování mého jména, na chvíli jsem si tak začal připadat i já.

Z momentálních více než 328 miliónů obyvatel Ameriky se tímhle jménem jmenuje 9 tisíc chlapů. To je jeden ze skoro 33 tisíců, což znamená, že tohle jméno je skutečně dost neobvyklé.

A ona ho tam má.

Jasně, může jít o náhodu, ale na náhody věří jenom blbec. A to já nejsem. Nevěřím na náhody.

A už vůbec ne potom, co se tam objevil ten usměvavej idiot. Proč tam do hajzlu lezl? To nás prostě nemohl nechat na pokoji, abych si mohl odbýt svůj úkol? To se musel kýblovat zrovna k nám? Nesnáším ho. Ještě chvíli a zabiju i jeho, magora jednoho.

Cigarety jsou jedna z mála věcí, které mě dokáží uklidnit. A pak je tu ona. Ta její zranitelnost, ale zároveň i průbojnost, s jakou se mi koukala do očí a snažila se v nich něco najít. Jako kdyby tam něco skutečně bylo.

Všechno to ve mně umřelo, když se mi nabodl na nůž a já viděl v jeho očích, jak mu život doslova stéká na mou ruku.

Musím potřást hlavou, abych ty vzpomínky zaplašil. Sám jsem si přísahal, že na to myslet nebudu. Že budu žít, jako kdyby se to nestalo, i když to zformulovalo mou osobnost tak, jak je dneska. Jestli něco skvěle umím, je to nasazování na obličej tvrdé masky.

Nijak ze školy nepospíchám. Vím, kde bydlí. Ten týpek, co se jal učit ohromně nezáživnou matiku ani nevěděl, že má mít ve třídě nový studenty. Třídní asi o informovanosti učitelů nekecala. Bylo snadný mu říct, že jsem z vedlejší třídy a tam jsem si jenom přišel pokecat s kamarádem. Spíš se ho pokusit usmažit pohledem, protože jenom kvůli němu znova utekla. Kdyby se nedohadoval, mohl jsem sedět vedle ní a zjistit víc o svém jménu na jejím zápěstí.

Naštěstí vím, kde bydlí a ona není nijak rychlá, takže jsem nemusel tolik pospíchat. Jak jsem viděl z konce ulice, dala mi dost času ji dohnat už jenom tím, jak bojovala se zámky. Pochybuju, že by se v nadcházející hodině do toho domu dostala.

Když vidím, jak nakonec malinko přikývne po nabídce pomoci, opatrně vstoupím na pozemek domu a vydám se k ní. Pořád připomíná vystrašenou a ztracenou laň a já nechci, aby mi znova utekla. Celá moje snaha by pak přišla vniveč.

Vezmu si z její ruky svazek klíčů, ten správný nechám vniknout do zámku a odemknu. Snažím se u toho nekoukat tak okatě na slzy na jejích tvářích.

Ubrečený holky jsem viděl už tolikrát, že u toho nevyšiluju jako většina stvoření mýho pohlaví. Spoustakrát jsem poslouchal přes slzy a vzlyky prosby, abych je pustil domů.

Nechám Artemis vejít první a pak jí následuji dovnitř a rozhlížím se všude okolo sebe. O člověku toho strašně moc prozradí místo, kde bydlí. Ale jak tak koukám, moderně a světle zařízený dům svědčí spíš o osobnosti nějakého z jejích rodičů, protože si nedokážu představit, že by se jí něco takového líbilo.

Najdu jí v kuchyni, sedět na barové stoličce s hlavou v dlaních. Pohled mi sklouzne skoro automaticky ke stojanům s noži a já musím ztěžka polknout, protože ten můj v zadní kapse kalhot jakoby ztěžkl. Nejspíš to musela slyšet a doufat v nějakou emoci v mých očích, protože najednou zvedla oči směrem ke mně. Nasadím ještě pečlivější masku a oplatím jí pohled.

„Jestli chceš kouřit, tak ne tady," promluví chraplavě přes slzy a nekompromisně se podívá na cigaretu. Ještě naposledy potáhnu a pak jí zadusím a hodím do koše.

„Proč jsi tady?" položí mi otázku, která vrtá hlavou nám oběma, když dosleduje mé počínání při zbavování se cigarety.

„Já nevím," pokrčím rameny a posadím se vedle ní, „Asi jsem měl prostě strach, že by se ti něco mohlo stát. Nebo snad běžně takhle zdrháš?" povytáhnu obočí a sjedu jí pomalejším pohledem. Jako kdybych naprosto přesně věděl, co od ní očekávat a zároveň v ní byl kompletně ztracený.

„Ne, to úplně ne," odpoví po chvilce mlčení tišším hlasem a pohledem provrtává kuchyňskou linku.

„Můžu se tě na něco zeptat?" vypadne ze mě nakonec, až tím překvapím sám sebe. Nedám to na sobě ale zdát a místo toho nechám oči spočinout na jejím zápěstí. Chtěl bych se ujistit, že tam pořád je. Moje jméno. Že jsem si to jen nevysnil.

Ihned pochopí, o co mi jde a vyhrne si oba dva rukávy. Zápěstí nastaví tak, abych viděl obě dvě tetování.

Dorian a Wyatt. Jsou tam. Nevymyslel jsem si je.

„Normálně lidem říkám, že jsou to jména mých dědů, který jsem nikdy nepoznala, ale to je lež," sama k nim sklopí pohled a zhluboka se nadechne, než se odhodlá k pokračování, „už jsem se s nimi narodila. Netuším, kde se vzaly a ani proč je mám."

Pár vteřin sedíme v tichosti. Není to ale trapné ticho. Tichost nás obou spolu souzní a vytváří příjemnou a uklidňující harmonii a atmosféru, která jako by mezi námi budovala neviditelné pouto.

Oba dva se snažíme přijít na důvod toho, proč má na rukou ta tetování. Oba dva. Každý sám zvlášť a zároveň společně jako tým.

Nechce se mi odsud odejít, ale vím, že budu muset, pokud to celé nechci pokazit. Nakonec mi to ale usnadní zvuk otevírání a zavírání dveří následovaný kroky.

Podle toho, že jsou tišší to odhaduji hned na někoho lehčího, nejspíše její mámu. A můj odhad je správný. Do kuchyně vejde žena středního věku, která je Artemis dost podobná. Má její modré oči, stejně malinký nos a plnější rty. Ale vlasy má hnědé, zatímco Artemis blonďaté.

„Beruško, co děláš tak brzo doma? Říkala jsem ti, ať se zamykáš a..." její pohled najde mou tvář a ona povytáhne obočí, „tohle je?"

„Já jsem na odchodu, nebojte," ujistím jí hned a zvednu se ze židle. Na nějaké rozloučení kašlu, jenom na její mámu kývnu hlavou a co nejrychleji se vypařím z domu.