Celý zbylý den jsem strávila jako doslovný uzlíček nervů, strachujíc se o to, co všechno se zítra může stát. Až před poslední hodinou se ke mně odváží nahnout Dorian.

„Jsi v pohodě?"

„Jo...jo, úplně v pohodě. Jenom se psychicky připravuju na to, kolik lidí okolo mě bude zítra večer," přiznám s pokrčením rameny.

„Neboj, bude to dobrý. Kdybys chtěla, můžeš kdykoliv odejít. Klidně tě odtamtud dostanu a půjdem se jenom někam projít," usměje se na mě povzbudivě a položí mi ruku na předloktí, po kterém mě lehce pohladí.

Doteď jsem nevnímala, že nás Wyatt pozorně poslouchá a i pozoruje. Sotva se Dorianova ruka dotkne té mé, otočí k nám hlavu a propálí ho pohledem.

„Myslíš, že o tvůj dotek stojí? Že stojí vůbec o to, abys jí někam bral?" vypálí naštvaně a probodává ho rozzuřeným pohledem.

Místo toho, aby se Dorian zalekl a svou ruku sundal, jeho stisk okolo mého zápěstí o něco zesílí.

„Myslíš, že zrovna ty do toho máš co mluvit?" odpoví mu otázkou a u toho povytáhne obočí. Ani jeden nechápeme, co to do cigaretového koukala vjelo.

„Jo, myslím, že do toho mám co mluvit. Prostě jí pusť!" tahle ostrá slova k nám přitáhnou pozornost pár nejbližších spolužáků ve třídě. Každý čeká, jak to dopadne, a přitom nikdo nechápe, o co tu jde. Pochybuji, že to ví vůbec někdo z nás tří, kterých se to týká.

„Vadí ti, když se tě dotýkám?" otočí se Dorian na mě a jeho stisk ještě o něco zesílí. Zdá se, že mě prosí o to, abych mu pomohla nad Wyattem v této přestřelce vyhrát. Ta naléhavost v jeho očích mě až děsí, stejně jako jeho prsty zatínající se do mé pokožky.

V tu chvíli se Wyatt postaví tak prudce, že jeho židle spadne a chytne Doriana za ruku až mu zbělají klouby.

„Říkám ti naposledy, abys jí pustil," zavrčí mu přímo do obličeje.

Dorian to ale ignoruje a jeho pohled spočívá na mě. Pořád čeká, co k tomu řeknu já a stále mě pohledem prosí, abych z něj neudělala poraženého.

„Doriane..." hlesnu potichu se staženým obočím. Z mého tónu je znát omluva za to, že jeho prosbě nedokážu vyhovět a spolu s ní i moje vlastní prosba o to, aby mě pustil.

Očima mu probleskne zklamání a uvolní svůj stisk. Wyatt mu dopomůže a ruku mu odstrčí pryč právě ve chvíli kdy se rozezní školní zvonek a oznámí začátek poslední vyučovací hodiny.

Celá naše trojice se ponoří do ticha a snaží se soustředit na hodinu matematiky, která právě začala. Všechna čísla, písmena a znaménka prolétávají okolo mne a já nejsem schopná dostat aspoň část jich do mé hlavy. Celých čtyřicet pět minut strávím tím, že koukám na prázdný papír na lavici před sebou a postupně se zaplňující tabuli, u které nadšeně vykládá matikář.

Zvonění ukončující hodinu vnímám jen okrajově. Celá ta hodina se hrozně vlekla, ale zároveň utekla až moc rychle, takže zmatek v mé hlavě zůstane stejně nedořešený jako předtím.

Aniž bych se na to nějak moc soustředila, sbalím si věci do tašky a vydám se ke skříňkám, abych se před cestou domu přezula.

„Jdeš se mnou."

Cigaretový koukal se opře už v botách na ven o skříňku vedle té mé a sjede mě pohledem. Stejně jako v jeho slovech, ani v jeho pohledu není znát žádná otázka. Jen obyčejné oznámení.

„A to jako proč?" zamračím se nechápavě a ruce mi na pár vteřin ztuhnou na tkaničkách.

„Když tě nedoprovodím já, udělá to Romeo, a to ani náhodou. Nebo snad chceš jít s ním?"

„A proč nemůžu jít prostě sama?"

Po téhle otázce se uchechtne a očima sjede k východu ze školy, kde postřehnu postavu podobnou Dorianovi, „Protože neumíš říct ne."

„Umím," zamračím se na něj a už obutá se postavím, abych mohla s prásknutím zavřít skříňku.

„Nevěřím ti," zkroutí rty do samolibého úsměvu a nastaví se tak, abych nemohla projít dál a musela se dívat na něj.

„To ale není můj problém, ne?"

„Podívej se mi do očí a odpověz mi popravdě na otázku. Chceš, abych tě doprovodil já?" Vyzve mě a zároveň se ke mně trochu skloní, abych měla jeho oči blíž a nevyvrátila si krk. Sám pátrá v mých očích a hledá tam odpověď dřív, než jí sama vyslovím. A nejspíš se mu to i povedlo, protože levý koutek jeho rtů směřuje výš ve vítězném úsměvu.

Pokusím se probudit mozek, obalamutěný jeho nádhernou vůní, která je teď díky naší blízkosti ještě intenzivnější. Odpověď je jasná. Ač se mi to líbí nebo ne, chci, aby mě doprovodil a při pohledu do jeho temných očí nedokážu zalhat.

„Jo," uznám nakonec neochotně a zakroutím očima, abych se nemusela pořád dívat jenom do jeho obličeje, ve kterém se promítá vítězství jako po vyhrané zlaté medaili na mistrovství světa.

Uvolní mi cestu, abych mohla projít a vydá se hned za mnou. „Říkal jsem, že neumíš říkat ne," neodpustí si tišší poznámku, zatímco spolu míříme k východu ze školy. Tam na nás, nebo spíše mě, čeká Dorian, přesně jak Wyatt předpověděl.

Jeho úsměv povadne, jakmile si všimne cigaretového koukala po mém boku. Jenom lehce kývne hlavou a vydá se na parkoviště, kde nasedne do dost moderně vypadajícího auta, se kterým poté opustí školní pozemky.

Dál na něj ale nekoukám, místo toho se podívám na svůj dnešní doprovod a beze slova se vydám na cestu domů. Po chvíli už mě ale začne iritovat zvuk jeho kroků za mnou, takže se zastavím, otočím k němu a tentokrát jsem odhodlaná doříct to, co se mi předtím vypařilo ze rtů.

„O co ti vůbec jde? Ráno jsi na mě hnusnej, prakticky ode mě utečeš a teď si najednou hraješ na velkýho ochránce? Co to sakra v tý třídě bylo? Přijde ti normální mu prakticky vrazit a pak si hrát ještě na velkýho ochránce s tím, že mě doprovodíš domů?" vychrlím ze sebe nahlas a pokusím se najít aspoň nějakou reakci v jeho obličeji.

„Prostě jsem nechtěl, aby se ti něco stalo. Je to tolik? Nechovej se, jak kdybych se tě pokusil podříznout," uchechtne se po posledních slovech, jako kdyby šlo o nějaký vtip.

„Máš dost blbej styl humoru," poinformuji ho otráveně a sama si nadávám do blbců, že jsem od něj očekávala nějakou normální reakci vysvětlující jeho nepochopitelné chování. Jednoduše se od něj otočím a chystám se pokračovat dál v cestě, ale chytí mě za zápěstí a otočí si mě zpátky k sobě, aby mému odchodu zabránil.

„Neodcházej ode mě," vydechne a v jeho hlase se mísí něha spolu s výhružkou.

„Proč? Tys ráno taky odešel. Proč bych teď nemohla já?"

Chvíli je ticho a on pohledem přejíždí po mé tváři, jako kdyby se na ní měl dívat naposledy. Z nějakého důvodu mě z představy toho, že bych ho už neměla vidět, rozbolí celý hrudník a zaštípe mě v očích.

„Protože já tě potřebuju, Artemis. Ráno ... nechtěl jsem vybuchnout. Nechci, abys věděla, co všechno se odehrává uvnitř mě. Nesmíš to vědět. Nechci ti tím ublížit."

Při těch slovech zahlédnu v jeho očích něco, co jsem si myslela, že tam nikdy neuvidím. Záblesk strachu. Ruka mu pomalu doputuje až k mé tváři, kde se zastaví a z jeho dlaně začne vysílat teplo do celé půlky mého obličeje. Každý jednotlivý milimetr mé pokožky se pod jeho dotekem chvěje a můj dech se už za pravidelný označit rozhodně nedá. Jenom pohled do jeho černých očí zabraňuje tomu, aby se mi podlomila kolena a já se svezla k zemi, protože pak bych od nich byla dál.

Od jeho očí. Od jeho celého. Ale hlavně od jeho rtů, které můj pohled zachytí hned poté. Nevím, kam se dívá on sám. Možná také na mé rty. I kdyby se díval na něco za mnou a já mu byla ukradená, tuhle chvíli se rozhodnu na maximum využít pro další prozkoumání jeho tváře.

Jenže očima už mi to nestačí. Moje ruka napodobí tu jeho a vyjede až do úrovně jeho tváře. Nechci, aby se nějak lekl. Už jsem poznala, že zrovna city a lidský kontakt – ten jemný a možná až romantický –, jsou pro něj něco nezvyklého. Takže na jeho tvář položím jen konečky prstů, které mi okamžitě začnou pulzovat a rozlévat teplo do zbytku ruky.

„Neublížíš," šeptnu potichu a abych mu dokázala, že se nemusí bát, sama nechám své oči ukázat více než běžně. Strach z nového, nervozitu z jeho reakce i zmatek způsobený jeho nevyzpytatelným chováním. „Jestli mě potřebuješ, jsem tady." Ujistím ho, a i když jde o slova nemalé váhy, naplno si to uvědomuji.

Pro tohohle cigaretového koukala, jehož vůně mě stále uchvacuje, bych byla schopná toho udělat spoustu. Zvlášť poté, co promluví tichým chraplavým hlasem, který je tím nejkrásnějším zvukem, jaký jsem kdy slyšela.

„Opravdu?"

„Opravdu," potvrdím spolu s letmým přikývnutím hlavou a pak už se mé smysly zaměří čistě jen a pouze na jeho tvář přibližující se k té mé.