Vrah

Nevěřil bych, že se sem dnes večer budu dobrovolně vracet. Ale nejspíše si ten nahoře právě udělal popcorn a chtěl si zpříjemnit páteční večer u nějaké dobré zábavy. Už jen co jsem Artemis uviděl v tý koupelně, začal mě děsně svědit bok. Jenže problém byl v tom, že ne ten, kde je její jméno.

Až teď, když stojím v koupelně, dovolím si nadzvednout lem trika, abych potvrdil svou domněnku. Na chvíli zavřu oči, když spatřím to, čeho jsem se bál, a zhluboka se nadechnu.

Já tohle nechci. Nikdy jsem nechtěl a nikdy chtít nebudu. Nejsem vrah. Proč, u všech čertů, zrovna já?

Na mém boku svítí nové jméno. Nový nápis vrytý na mou kůži černým inkoustem, jako kdyby tam byl už nějakou dobu. Žádné zarudlé okraje jako u nového tetování. Je to jako by se snažilo dokázat svou váhu a to, že prostě je a já musím splnit svůj osud.

Timothy.

Podívám se na svůj odraz v obrovském zrcadle, kde vidím i to tetování. Nějak mi ztuhla ruka a nemůžu se přinutit jí dát dolů, a to jméno zakrýt. V mých očích ale není nerozhodnost a strach jako když jsem byl v pokoji Artemis. Je tam jen nechápavost nad tím, proč se mi tohle děje. Zároveň ale i uznání, že tenhle člověk si to zaslouží.

Kdybych nevěděl, co ta tetování znamenají, nikdy bych zrovna tato dvě jména nepochopil. To Artemisino stále nechápu. Jak by někdo mohl dobrovolně zabít, tak dokonalé modrooké stvoření jako je ona? A proč to musím být zrovna já, který nedokážu v její přítomnosti myslet na nic jiného než na to, jak bych ji nejradši políbil?

Jméno toho hajzla ale bohužel chápu naprosto dokonale. A i když jsem nikdy nechtěl, aby tohle byl můj osud, jednoduše nemůžu jinak. Musí zaplatit za to, co udělal. Co jí udělal. A nezaplatil za to dost. Ani všechny rány, které by přežil by nestačily. Jediným východiskem je, že zemře a už nikdy nikomu neublíží. Nikdo se to nemusí dozvědět. A nikdo se to taky nedozví.

Popadnu toho idiota a přehodím si jednu jeho ruku okolo krku, aby se mi lépe nesl. Pak už se jen otočím a spolu s ním vyjdu z koupelny, kde zbyly pouze kapky jeho krve z těch všech ran. Jeho pokoj mi netrvá najít dlouho. Stačí uvažovat logicky, protože jednoduše člověk chce mít ložnici dál od nejrušnější části domu – obýváku -, ale zároveň nijak extra daleko od koupelny.

Nikdo si nevšimne, kam zacházím. Všichni se skvěle baví a žádný z hostů nemá potřebu opouštět centrum dění. Sám Timothy nevnímá, co se okolo něj děje. Na to je stále dost mimo. Prozatím hodím jeho tělo na postel a začnu hledat nějaký počítač. Je to jednodušší než zkoumat jeho rukopis, který bych stejně nejspíš nikdy nenapodobil.

Pak už jen stačí nalezený notebook zapnout a počkat, jestli je ten idiot opravdu tak blbej, jak vypadá. A k mému štěstí skutečně je. Žádné požadavky na heslo mě nezastaví, takže se bez problémů proklikám k psacímu programu a začnu psát.

Posral jsem to. Musel jsem zmizet. Budu v pohodě, nikde mě nehledejte. Až se dám dokupy, zase se vrátím. Promiňte mi to.

Nic delšího nejspíš nebude potřeba, aby se objasnilo jeho zmizení. Nebo možná ano, ale tohle je lepší jak naprosté nic. Spolu s ním hodlám odnést několik kousků jeho oblečení. Sám jsem několikrát takhle mizel a spousta krát i s někým dalším, tudíž to pro mě není nic nového. A ani zabít pro mě není nic nového. Prostě to udělám tak jako posledně. Ale nejdřív se musím dostat ven, takže spolu s věcmi ho vystrkám z okna. Ještěže mají přízemní dům. Timothyho nasoukám do auta a pak vyjedu pryč, kde se toho hajzla budu moct konečně jednou pro vždy zbavit a nechat zmizet jeho jméno z mého těla. A jeho tělo z tohoto světa.

A hned další zastávka je pro mě Artemis, kterou musím ujistit, že už jí nikdo nikdy neublíží. Nedovolím to. Jestli jí někdo ublíží, budu to jedině já sám.

Osudová láska

Dostat se do koupelny mi trvalo daleko déle, než jsem tušil. Chtěl jsem se ujistit, že je ten mizera pryč a nikdo z hostů ho tam nenajde ležet v bezvědomí. Jestli by něco spustilo na tohle večírku poprask, bylo by to právě tohle a jsem si jistý, že hostitelku by z toho trefil infarkt.

Když tam dojdu, objevím jenom krev. Nechápu, kdo byl rychlejší jak já a jeho samotného odklidil, ale vzhledem k tomu, že nikdo v obýváku neječí a nežene se sem, rozhodnu se s dotyčným neznámým spolupracovat a dám se do uklízení podlahy. Jenom doufám, že teď nebude nikdo nutně potřebovat na toaletu a nebude na mě klepat jako zběsilý. Snad kdyžtak objeví nějakou další.

Krve naštěstí nebylo moc, takže mi to nezabralo tolik času. Pak už jen urovnat několik stupidních dekorací a můžu odsud vypadnout. Když jsem si představoval dnešní večer, nenapadlo mě, že budu uklízet krev v tomhle baráku. Přál jsem si vidět Artemis a aspoň na jednu písničku si s ní zatančit. Dát si spolu s ní drink a strávit čas, na který budu ještě dlouho vzpomínat. Ale osud nemá holt moc smysl pro šťastné konce a plnění našich představ. Zase na druhou stranu, kdyby to tak bylo, život by byl nejspíše docela nuda. A taky asi i šílenost vzhledem k tomu, co jsou někteří lidé schopní vyplodit za naprosté blázniviny. Zrovna, když už končím s úklidem, když se ozve klepání na dveře.

„Nojo, už jdu," protočím očima a rychle schovám do skříňky pod umyvadlo čistící prostředky. Pak už jen vyklouznu z místnosti a věnuji aspoň menší úsměv dámě, která hodlá okupovat toaletu po mě.

Jakmile se objevím znovu ve víru hostů, chci se vydat ke dveřím. Aspoň zbytek večera si chci vynahradit a jet za Artemis. Třeba si zvládneme zatančit i u ní doma, pokud bude chtít společnost. Nebo se mi aspoň podaří užít si její společnost a její vůni a aspoň jí uklidnit pomocí objetí. Či polibku, na který nedokážu přestat myslet. Jestli na světě existuje něco nejsladšího, jsou to určitě její rty.

„Ty už mizíš, drahoušku? Myslela jsem, že tu pobudeš dýl," postaví se mi do cesty hostitelka večírku v celé své kráse. Vlastně se divím, že mě překvapuje, že si mě všimla. Tahle ženská má oči všude a všimne si všeho, co se jen hýbne.

„Nojo, mám ještě jiný program. Byl to ale vážně skvělý večírek," ujistím jí, abych jí zvedl ego a co nejrychleji vyklouznu z domu, abych se vyhnul dalším dotazům, které by mohly přijít.

Hned jak mě ovane čerstvý vzduch, rozhodnu se nechat události v tomhle domě za sebou a vydám se k autu, abych mohl zbytek večera strávit s tou jedinou osobou, se kterou ho strávit chci. 

Omlouvám se, že tak dlouho nevyšla část, ale skončila jsem v nemocnici se slepákem. A v leže na mobilu se moc kapitoly psát nedají. 

Hodlám Vám to vynahradit a zase publikovat pravidelně. Nedokážu slíbit, že každý den, protože potřebuji dohnat školu, ale co nejčastěji to bude možné. 

A teď už jen zbývá klasická otázka: Kdo je vrah a kdo láska?