Zvuk otevírajících se dveří do třídy vůbec neznamenám, ale jakmile promluví někdo jiný než jen monotónně přednášející třídní, zaregistruji to a odlepím pohled od svého zápěstí. Pokožka okolo tetování zbledla a má stejný odstín jako ta v mé tváři.

Ještě, než vůbec uvidím, kdo je dalším nově příchozím v této třídě, pohled mi padne na cigaretového koukala.

Překvapí mě, když vidím, že jeho oči směřují k mému zápěstí, kde je napsáno jeho jméno. A ještě víc, že v jeho pohledu není žádné udivení. Jen ... zadostiučinění a možná trocha naštvání. Chřípí má rozšířené, jako kdyby ho někdo právě vytočil a on se musel ovládat, aby mu jednu nevrazil.

Najednou se jeho oči odlepí od mé ruky a zabodnou pohled do mých očí. Oba dva pátráme chvíli v tom druhém a snažíme se přijít na to, co se odehrává v našich hlavách a v jakém rozpoložení se nacházíme, avšak neúspěšně. Vidím v něm trochu zmatení, se kterým sleduje rysy mé tváře, stejně tak, jako já ty jeho, ale dá mi to spoustu úsilí, protože všechno na svém obličeji pečlivě maskuje.

„No vy mi budete ale opozdilec, chlapče," vytrhne nás oba z transu výše posazený tón naší učitelky následovaný plaskajícím zvukem jejích dlaní při sprásknutí rukou.

„Pardon, moc se omlouvám. Nemohli jsme najít školu a já pak třídu..." poškrábe se nově příchozí na zátylku a rozhlédne se po třídě.

„Zrovna teď pro vás nemám volnou žádnou lavici, takže si půjčte mojí židli a sedněte si k nějaké z posledních lavic. Vyřešíme to o velkou přestávku, dobrá?" počká na jeho přikývnutí a pak zabodne pohled do naší třídy, „Ode dneška máte dva nové spolužáky. Promiňte za komplikovanost, ale však vy už víte, jak je to s informovaností učitelů na téhle škole," usměje se na nás omluvně a pokrčí rameny, „No nic. Pokračujeme ve výkladu!" upozorní nás už svým běžným učitelským tónem a znovu se ponoří do světa dějin, který tak moc miluje. Škoda, že tu lásku nedokáže přenést i na nás, protože zrovna naše třída v dějepisu dost silně plave.

A ne, není to momentálně způsobeno i tím, že se většina soustředí na dva nové spolužáky.

Druhý příchozí kluk vypadá jako pravý opak cigaretového koukala. Žádné tvrdé rysy, nepřístupná maska, vůně cigaretového kouře, nic takového. Jeho milý pohled ve světle hnědých očích, které mi připomínají čokoládu, je schovaný za obroučkami brýlí. Plavé vlasy má rozcuchané, jako kdyby nedokázal udržet hřeben, a i když má na těle rozhodně dost svalové hmoty, působí daleko jemněji než můj spolusedící.

Když od něj odtrhnu pohled, všimnu si, že je na mě otočená polovina spolužaček, jako kdyby nemohly uvěřit, že stále ještě existuju. A co je tím důvodem? Oba dva nové objevy se posadily přímo vedle mě. Z jedné strany sedí v mé lavici Wyatt a z druhé strany mezi lavicí a okenním parapetem se usadil ten druhý nový kluk.

„Ahojte. Jak jste na tom s dějákem? Zrovna ten moc nemusim," postěžuje si s milým úsměvem nový kluk a přeskakuje pohledem mezi mnou a Wyattem.

Ten ale rozhodně nevypadá, že by se mu chystal odpovědět a radši svůj tvrdý pohled stočí k tabuli, přičemž si založí ruce na hrudi. Vypadá jako kdyby ho nově příchozí naštval tím, že ho z něčeho vyrušil.

Radši se ani nesnažím vyznat v jeho chování a oplatím úsměv klukovi po své levici.

„Ahoj. V týhle třídě má děják ráda maximálně tak třídní," odpovím mu s menším pobaveným úsměvem a u toho kývnu hlavou k učitelce, která právě zarytě básní o Napoleonovi.

Kluk se potichu rozesměje při pohledu na třídní, ale snaží se to zamaskovat rukou přiloženou ke rtům.

Při pohledu na něj se jednoduše musím usmívat i já. Šíří okolo sebe hrozně příjemnou energii a vypadá tak mile, že by vedle něj dokázal roztát i ledovec. Teda asi kromě Wyatta, který momentálně spíše připomíná spíš nějakou betonovou kouli.

„Já jsem Dorian," představí se mi a natáhne ke mně ruku, abychom si mohli potřást, jak se to při představování běžně dělává. V tu ránu ale mě úsměv opustí a teprve teď si všimnu, že mé levé zápěstí svědí podobně, jako ještě před půl hodinou to pravé a že už se díky drbání taktéž zbarvilo doruda.

Dorian a Wyatt. Wyatt a Dorian. Ať už pohledem přeskakuji z jednoho zápěstí na druhé jakkoliv, písmena zůstávají stále stejná a dávají dohromady ta dvě jména, která od dnešního dne nepatří mezi neznámá.

Rychle si stáhnu rukávy mikiny až ke kloubům prstů, abych tetování zakryla a donutím se zvednout koutky rtů při pohledu na Doriana, se kterým si následně potřesu. Jestli si všiml nějaké změny v mém výrazu, nedává to znát a dál se na mě mile usmívá.

„Já jsem Artemis," vysoukám ze sebe své jméno.

Jakmile se naše ruce rozpojí, ozve se hlasité zazvonění, které jako kdyby roztrhalo tu bublinu okolo nás, díky které k nám nedoléhal vůbec šum a výklad ze třídy. Najednou mě všechny ty zvuky až vylekají. I když učitelka ještě dokončuje proslov a snaží se nám sdělit, jaký je domácí úkol, skoro všechny holky ze třídy už se zvedly a namáčkli se k mojí lavici, aby se seznámili s novými spolužáky.

Brzo si začnu připadat, jako kdybych se tam dusila a ony mě měli umačkat, takže se rychle zvednu, seberu batoh a z tlačenice těl prakticky vyběhnu směrem na školní chodbu.

Nevypadá to, že by si mého útěku někdo všiml. Všichni nejspíše jen uvítali prázdnou židli, díky které můžou být klukům blíže.

Aspoň to si myslím, než mě z ničeho nic chytne cizí ruka za svědící zápěstí.

„Jsi v pořádku? Kam běžíš?" ozve se za mnou hlas Doriana, jehož obličej i uvidím, když se za ním otočím.