Teprve až když uslyším bouchnutí vchodových dveří, zvednu pohled k mámě. Jedna moje část nedokáže uvěřit tomu, že Wyatt skutečně odešel. Jako kdybych věřila, že tu zůstane napořád. Jsem hloupá.

Myšlenky na něj ale rychle zaplaším, protože během vteřiny je u mě máma a vyděšeně se mi dívá do ubrečené tváře. „Co se stalo? Udělal ti něco?" vychrlí ze sebe.

„Ne, nic mi neudělal, to... to není kvůli němu," vysvětlím, popotáhnu a rukávem mikiny si setřu z tváří všechny slzy.

„Tak co se stalo? Proč nejsi ve škole?" naléhá na mě. Stále má v očích strach a starost.

Pootočím ruce a ukážu jí ta dvě tetování, která jí jsou stejně dobře známá jako mě. Často to byla právě ona, která se mnou seděla dlouho do noci a debatovala o tom, co by mohla znamenat. Nikdy jsme ale na nic nepřišli. A teď...teď právě odešel člověk, který je dost možná klíčem ke všem těm záhadám.

„On... On se jmenuje Wyatt," vysoukám ze sebe a sleduji přitom svou pravou ruku. Pak se podívám na tu levou, „Je to nový spolužák. A pak k nám do třídy přibyl ještě jeden. Dorian. Přišli nezávisle na sobě." Vysvětlím důvod svého rozpoložení a zvednu k ní pohled. Oči se mi už zase zalily slzami a nepochybuji o tom, že vypadám jako nějaké utýrané zvíře. „Co to znamená? Proč oni dva? Proč dneska?"

Máma na nic nečeká a zabalí mě do svého teplého, měkkého objetí. Jednou rukou mě začne hladit po zádech, aby mě utišila a cítím, jak potřásla hlavou.

„Já nevím, zlatíčko. Ale možná nastal čas, abys na to přišla. Nebo je to všechno jenom jedna náhoda," je na ní vidět, že druhé možnosti věří asi tak stejně málo jako já sama. O kousek se ode mě odtáhne, aby mi viděla do obličeje a pohladí mě po tváři, přičemž se pokusí setřít co nejvíce slz.

„Proč já?" Ta otázka je spíš jenom sotva slyšitelné vydechnutí. Nikdy jsem nepoznala někoho, jako jsem já. Nikdy jsem neviděla někoho s vytetovanými jmény na zápěstí. Nikdy to pro mě ale nebyla tak velká záhada jako právě teď, když mi do života přišli nositelé těch jmen.

„Běž si odpočinout, ano? Já zatím udělám něco k obědu," pousměje se na mě, protože ani ona nemá odpověď na mé otázky a já si seberu svůj batoh a dojdu do pokoje.

Ještě dneska ráno mi přišel jako moje útočiště. Teď mi tak nepřijde. Všechny ty otázky a pochybnosti doputovaly až sem a v tíživém tichu jsou ještě zřetelnější.

Batoh hodím ke dveřím bez dalšího zájmu a schoulím se na posteli. Obejmu polštář, jako kdyby to byla nějaká kotva, která mě udrží při smyslech a vyřeší mé problémy a rozbrečím se naplno. Nevydržím to ale moc dlouho. Brečím prakticky od doby, kdy jsem utekla ze školy a už mě z toho bolí hlava.

Přestanu mít energii i na to ronit slzy a chvíli jen tupě zírám do zdi. Vím, že během chvíle přijde i táta z práce a ten nesnáší, když vidí, že brečím nebo jsem brečela. Vychovává mě tak, abych byla co nejsilnější a nenechala se ničím zlomit. Ta tetování bere právě jako důkaz, že jsem přeurčená k tomu být silná a zvládat všechno. Anebo že jsem nějaká chyba v systému. A tím, že bych brečela, bych ho tak akorát přesvědčila o té druhé možnosti.

Mám pořád opuchlé oči, když na mě máma zavolá, že je oběd hotový, ale slzy jsou kompletně pryč. Další rozhodně nehrozí. Minimálně ne do doby než půjdu spát, takže se zvednu, v koupelně si obličej trochu opláchnu a pak se vydám zpátky do kuchyně.

Jakmile tam vejdu, udeří mě do nosu vůně špaget, ale spolu s ní ještě nějaká další, která s jídlem nemá nic společného. Ve vzduchu je slabě cítit cigaretový kouř a máta. Vůně cigaretového koukala je zde pořád, i když její vlastník tu pobyl jen krátkou chvíli, a to už před nějakou dobou.

„Najez se. Potřebuješ energii. Nemysli si, že se zítra bude opakovat nějaké přeskakování školy," řekne mi máma mile a přesto tvrdě, jak je jejím zvykem. Je to moje nejlepší podpora, ale jakmile jde o vzdělání, nedělá výjimky. Člověk má teplotu 38,1? Na to neumře, takže do školy musí. Takhle to u nás funguje, ale nestěžuji si. Jsou lidi, kteří jsou na tom daleko hůř.

Posadím se ke stolu, kde je vůně Wyatta ještě silnější a dám se do jídla. Během toho vzpomínám na tu krátkou chvíli, co tu byl a sledoval moje tetování. Jako kdyby se ho to tajemství dotýkalo stejně jako mě. Jako kdyby měl být tím, kdo mi ukáže řešení.

„Takže ten, co tu byl, byl Wyatt?" zeptá se máma pro upřesnění potom, co se sama posadí ke své porci.

„Jo, to byl on. Ráno jsem ho zahlídla už před školou," odpovím jí s pohledem upřeným do talíře.

„Nezdá se mi zrovna dvakrát milý. Dávej si na něj pozor, ano, beruško? Nechci, aby se ti něco stalo." Kdybych se na ní teď dívala, určitě by měla stažené obočí tak, že by se jí na čele vytvořily dvě menší propadlinky, ale zároveň by se snažila mile usmívat.

Potichu přikývnu a vložím si další sousto do pusy. Aby se ale neřeklo, že jsem úplně nevychovaná, souhlasně zamručím.

„A ten druhý, ten Dorian. Jaký je?" vyzvídá dál. Vím, že se snaží mi pomoct a že jí samotnou trápí význam mých tetování, ale radši bych uvítala slastné zapomnění než takovýhle rozhovor.

Spolknu, co mám v puse, pak k ní vzhlédnu a pokrčím rameny, „Je milý. Vypadá sympaticky, asi by se ti líbil. Hnědý oči, špinavě blond vlasy, brýle... Furt se usmívá. Nemá rád dějepis," pousměju se mírně při poslední části mého výčtu. Zrovna tím si opravdu posbíral plusové body, protože děják nemám ráda ani já.

„No vidíš. Toho se drž. A někdy ho přiveď ukázat. Co ty víš? Třeba ti pomůže to rozlousknout," máma se ani nesnaží skrývat nadšení z toho, jak na ní Dorian působí a že aspoň jeden kluk z těch vytetovaných na mých rukou, nepůsobí jako gauner.

Radši ale nechala nadšený úsměv zmizet ze rtů, když bouchly vchodové dveře a do kuchyně vešel táta.

„Ahoj, tati," nahodila jsem co nejuvěřitelnější úsměv a pokračovala v pojídání špaget. I kdybych se ale tolik nesnažila, on by ten úsměv viděl. Lidi většinou vidí to, co vidět chtějí. Dokážeme balamutit naší vlastní mysl naprosto skvěle. Tak skvěle, až je to děsivé.

„Ahoj, holky," pozdraví nás a radši se soustředí na nadání vlastní porce oběda.

Já mezitím dojím a radši se odklidím do pokoje s tím, že si potřebuju dodělat úkoly. Určitě potřebuji, ale nevím – překvapivě –, jaké. Radši se soustředím na látku, ze které nejspíše budeme tento týden psát, ale nijak úspěšně.

Nakonec skončím stejně u zápisu do deníku, kde se snažím vypsat všechno, co cítím.

Milý deníčku,

je to hrozně šílený. Všechno. Jak se mám v tom všem a sama v sobě zorientovat?