Stejně jako každé ráno, i dnes se mé oči zastavily na mých zápěstích. Wyatt a Dorian. Ta dvě jména mě provázela celým životem, aniž bych vůbec věděla proč. Na vnitřní straně pravého zápěstí stálo kurzívou vytetované jméno Wyatt a na levém zápěstí jméno Dorian.

Vždycky mě zajímalo, kde se vzaly, ale doteď mi nebylo souzeno to zjistit. Moji rodiče to sami nechápou. Prý jsem se s nimi narodila.

Když to ale řeknete někomu, kdo se na to zeptá, vypadáte jako naprostý pošuk. Proto jsem se naučila říkat, že jsou to jména mých dědečků, které jsem nikdy neměla možnost poznat. Je to nejjednodušší možná lež, protože je dost uvěřitelná. A ještě vypadám před druhými mile.

Ve skutečnosti se na to ale zeptá málokdo, protože to je přesně číslovka vyjadřující počet lidí, se kterými se bavím. Málo.

Odtrhnu pohled od svých zápěstí a nasadím si na hlavu kapuci mikiny, abych cestou do školy nezmokla. Déšť mi nevadí, miluju ho, a proto dneska vyjdu z domu dřív a hodlám se cestou do školy loudat daleko více než obvykle.

Před domem se ale zarazím a chvíli stojím jako přikovaná. Můj pohled se setká s očima černýma jako uhly, a právě ty jsou důvodem toho, proč nejsem schopná pohybu. Během pár vteřin je ale zacloní kouř z cigarety, který se vydá z jeho úst směrem k oblakům. Týpek nakloní hlavu na stranu a jeho oči mě zhodnotí pátravým pohledem, ze kterého mi přeběhne mráz po zádech.

Netuším, co tady dělá, natož proč stojí zrovna u branky vedoucí na pozemek, kde sídlí můj domov. Bydlím v malém městečku, kde se málokdy objeví nějaká nová tvář. A i kdyby tu prošel zástup tisíců lidí, zrovna jeho obličej bych zaregistrovala.

Pevně stisknuté rty, zkoumavé, přimhouřené oči a vlasy stejně černé jako právě jeho oči a oblečení, které má na sobě. Úzké džíny s řetězem zavěšeným u jednoho boku, triko obepínající jeho pas a kožená bunda, díky kterého jeho ramena působí široká jako rám dveří.

Opět si přiloží cigaretu ke rtům a jeden koutek mu cukne nahoru v malém náznaku potěšeného úsměvu. Poté se z ničeho nic otočí a vydá se pryč, jako kdyby jediný důvod jeho návštěvy téhle ulice jsem byla já sama.

Ze zírání na jeho záda mě probudí šramot zevnitř domu a následně máma, která otevře dveře. Na tváři se jí promítne překvapení z toho, že mě tu ještě vidí, protože čekala, že budu už na cestě do školy. Jo, to jsme dvě.

„Zapomněla sis tu svačinu," oznámí mi a podá mi igelitový sáček, který si hned hodím do batohu, „jsi v pořádku?"

„Co? Jojo, jsem. Jenom.... No, to je jedno. Už musim." Kývnu směrem k brance vedoucí na ulici a konečně odlepím nohy od verandy. Loudání do školy se nekoná díky několika minutám stráveným zíráním na cigaretového koukala. Nějakou přezdívku jsem mu v duchu dát musela, protože je divné nemít pojmenovaného něco, co se z ničeho nic stalo středobodem mých myšlenek.

Ke škole dojdu s červeným pravým zápěstím. Ale ani všelijaké škrábání to vytetované jméno neodstraní. Nevím, proč zrovna teď začalo svědit, jako kdyby šlo o nějakou čerstvou hojící se ránu a nemám moc času to řešit, protože potřebuji včas dorazit na hodinu.

Zadní lavice u okna je prázdná a čeká na mě stejně, jako jakýkoliv jiný všední den. Rychle do ní zapadnu a batoh hodím na vedlejší židli. Nikdo vedle mě nesedí. Polovina téhle třídy ani netuší, jak se jmenuji, pokud už ví, že vůbec chodím na tuhle školu.

Klapot podpatků oznámí příchod naší třídy učitelky a zároveň učitelky dějepisu, kterou máme první hodinu. Ta se řadí mezi tu skupinu lidí, kteří jsou rádi, že ví, že sem chodím. V prvním ročníku mě asi třikrát představovala jako novou studentku.

„Takže, děti moji zlatí, doufám, že zde rádi uvítáte nového spolužáka, který se dnešním dnem připojuje k vaší třídě."

Ale ne! Znova už ne. Copak si to přeci jen až do čtvrťáku nezapamatovala a mě čeká další trapná situace s vysvětlováním toho, že tu sedím už čtyři roky? Než se ale nadechnu k nějaké reakci, všimnu si, že její pohled vůbec nesměřuje k mojí lavici. Míří na dveře, stejně jako pohledy mých spolužáků, kde se objeví nejspíš nový člen této posádky mířící k maturitě.

Je štěstí, že nic nedržím, protože momentálně bych upustila i bombu, kdybych jí měla v ruce.

Ve dveřích stojí cigaretový koukal a pohledem přejíždí po všech tvářích ve třídě. A překvapivě...i po mé. Nahlas polknu a pohledem ho doprovázím až k tabuli, kde se zastaví u naší třídní.

„Dovolte mi, abych vám představila vašeho nového spolužáka. Na seznámení ale budete mít dost času o přestávku, teď musíme dohnat látku, která nám chybí. Takže tě poprosím," rozhlédne se po třídě a její pohled se zabodne na volnou židli vedle mě. Jedinou volnou židli ve třídě, „posaď se támhle a snaž se aspoň něco pochytit."

Mám pocit, jako kdybych všechno, a i samu sebe, sledovala z pohledu třetí osoby. Opět mě začne svědit zápěstí, ale soustředím se na to, abych sundala svůj batoh z, nyní už, jeho židle a on se mohl posadit a mě ovane vůně cigaretového kouře smíšená s vcelku příjemnou vůní máty. Výklad, který učitelka spustila, jako kdyby se okolo mě jen linul a nijak nezasahoval mé vnímání.

„Běžně splýváš se zdí?" prohodí rádoby bez zájmu můj nový spolusedící a věnuje mi podobně pátravý pohled, jakým se na mě díval dneska ráno.

„C-co prosím?"

Nad mojí vykoktanou odpovědí se jen potichu uchechtne. „Tak začneme jednodušeji. Jak se jmenuješ? To bys mohla dát dohromady, ne?"

Pořád se nedokážu vzpamatovat z toho, že se mnou někdo v téhle třídě mluví, takže na něj pár vteřin jenom koukám a mrkám, zatímco on mě sleduje s povytaženým obočím.

„Artemis," vypadne ze mě nakonec a rychle potřesu hlavou, abych se donutila začít soustředit, otevřít sešit a dělat si aspoň nějaké zápisky.

„To je dost neobvyklý jméno. Já jsem Wyatt," představí se mi on a v tu chvíli je každá snaha o mé soustředění se na dějepis, naprosto marná. Tužka mi vypadne z ruky, dopadne zpátky na desku lavice a já k němu trhnu hlavou. Svědění mého zápěstí je najednou daleko silnější.

Střelím ke jménu na své ruce pohledem a snažím se silou myšlenky přinutit písmena, aby se poskládaly nějak jinak. Nechci, aby tvořily jméno tohoto cigaretového koukala, který vedle mě právě sedí. Jenže se samozřejmě ani nehnou. Právě naopak. Díky mému škrabání jsou na červené pokožce ještě více viditelná.

Zbytek hodiny prakticky nevnímám a jen hypnotizuji své zápěstí. Možná se mě na něco ptal. Možná mě dokonce nějakým zázrakem vyvolala i učitelka. Ať už by se stalo cokoliv, nejspíš bych o tom nevěděla. Jedno ale vím jistě. Písmena na mém zápěstí dávají stále dohromady jméno Wyatt.

Dokud jména na mých rukou neměla žádný význam a já neznala nikoho s takovým jménem, bylo snadné je ignorovat. Bylo snadné snít o tom, co nejspíš znamenají. Ale teď... Teď se staly daleko skutečnější a daleko děsivější.

A já stále nevím, proč mám jméno tohoto cigaretového koukala vytetované na zápěstí.