Hned druhý den ráno musím zaplašit naděje na to, že bych mohla zůstat doma, protože je mi jasné, že to jednoduše neprojde. Donutím se vstát z postele a natáhnout na sebe aspoň trochu ucházející mikinu a džíny.

Jakmile vyjdu z domu, rozhlédnu se po ulici a pohled mi padne na cigaretový kouř linoucí se z těch stejných rtů jako včera. Nějak jsem čekala, že ho tam uvidím. Cigaretového koukala. Vyjedu pohledem trochu výše, konkrétně k jeho očím, která jsou tvrdé jako pokaždé, když jsem se do nich podívala kdykoliv jindy. Avšak s tím rozdílem, že dnes se pod nimi rýsují tmavé kruhy.

Nijak moc na ně ale nezírám a místo toho se k němu rozejdu. Jedna moje část jako kdyby čekala, že tu bude stát, ale zároveň naprosto nechápu, co tu dělá.

„Ahoj...?" povytáhnu svůj pozdrav nakonec do otázky a doufám, že se dozvím, co ho sem přivedlo.

„Ahoj," pozdraví mě a zadusí cigaretu. Nejspíš si musel všimnout, že moc velký fanoušek kouření nejsem. To se ale nedá říct o jeho vůni, ke které cigaretový kouř neodmyslitelně patří. Spolu s mátou tvoří tak skvělou kombinaci, že si v mé mysli už zabrala speciální místo. „Máme podobnou cestu, tak jsem myslel, že půjdem spolu. Navíc...kdo dřív přijde, ten dřív mele," pokrčí rameny a jeho rty se zkroutí do sebevědomého úsměvu, když zopakuje svá včerejší slova, která předtím adresoval Dorianovi u mé lavice.

„Takže místo vedle mě si nejspíš budeš uzurpovat i dneska, že?" povytáhnu mírně obočí a posunu si batoh na rameni, aby nespadl na zem.

„Vadí ti to?"

Na to jednoduše nemám co odpovědět, protože nevadí. I když si nejsem jistá, jestli by nebylo lepší, kdyby vadilo.

Wyatt ani nečeká na moji odpověď, otočí se a vydá se směrem ke škole, „Myslel jsem si to," zkonstatuje nakonec a sebevědomí sálá jak z jeho úšklebku, tak i z jeho očí. To je ale jediná emoce, kterou jeho obličej ukazuje.

„Proč to děláš?" vypadne ze mě najednou otázka, která mi vrtá hlavou už od včerejší první hodiny. Nejprve se leknu a zvážím, jak vrátit čas, aby ze mě ta slova nevypadla, když vidím, jak mu ztuhnou svaly a on zatne zuby. Stále kouká před sebe na cestu a jeho duhovky se nepohnou ani o milimetr.

„Co myslíš?" procedí přes zatnuté zuby po chvilce ticha.

„Proč pořád maskuješ svoje emoce. Vím, že něco cítíš, za tou maskou se toho odehrává určitě spousta. Tak proč to skrýváš?" upřesním a sjedu ho zkoumavým pohledem.

Místo toho, aby mi odpověděl jen přidá do kroku a začne si rukou přidržovat batoh na rameni, aby mu během rychlých dlouhých kroků nespadl.

Přinutím své nohy, aby zvýšily rychlost a po chvíli klusu ho dohoním. Nechápu, proč musím patřit mezi tu malou část populace, která musí za svými vysokými kamarády vždycky běhat. I když teď to teprve zažívám poprvé vzhledem k tomu, s kolika lidmi vlastně komunikuji.

Když ho dohoním natolik, abych na něj dosáhla, chytnu ho za loket, donutím ho se zastavit a otočit se ke mně. Nevědomky sebou cuknu, jakmile se na mě upře rozzuřený pohled jeho očí. Prudký pohyb mého těla mu nejspíš pomůže uvědomit si, že to s rozzuřeností trochu přehnal a nechá své oči o něco zchladnout.

„Mluv se mnou. Proč to děláš?" zašeptám potichu, ale tak, aby mě slyšel.

„Protože musím, a protože tobě do toho nic není," prskne naštvaně a vyškubne mi ruku z mého sevření, „Ty to taky děláš, nebo snad ne? Navíc myslim, že musíme stihnout první hodinu, takže být tebou bych přidal do kroku. Nebudu chodit pozdě jako ten tvůj Romeo," vychrlí ze sebe z ničeho nic a pak se zase rozejde ke škole, aniž by čekal, jestli se od chodníku odlepím ještě v tomto století, nebo tu budu stát napořád.

Opravdu nosím stejnou masku jako on? Že byl měl přeci jen pravdu a oba dva jsme prokoukli toho druhého?

Když mi z dohledu zmizí jeho záda, sama se dám do kroku. Nesnažím se ho dohnat. Jestli ještě ráno o mou společnost stál, teď jsem si stoprocentně jistá, že mě bude celý den minimálně propalovat pohledem, pokud na sebe narazíme. A vzhledem k tomu, že chodíme do stejné třídy ... do školy se mi chce opravdu daleko víc než ráno po probuzení.

Před školou na mě čeká další překvapení. Dorian se svým typickým úsměvem sahajícím až k obroučkám brýlí na mě mávne, sotva mě uvidí.

„Ahoj. Jak ses vyspala? Dneska už nejsi tak bledá jako včera," zhodnotí hned potom, co k němu dojdu. Mám s ním pocit, jako bychom se znali už léta a nejen jeden den.

„Docela to šlo, i když jsem sebou skoro pořád mlela. Co ty? Jak se zabydluješ? Dneska jsi koukám trefil," popíchnu ho s menším úsměvem a u toho na něj kouknu, abych to kdyžtak mohla nějak zakecat. Pořád nevím, co přesně si v jeho přítomnosti můžu a nemůžu dovolit, i když se s ním cítím dost uvolněně.

„Nojo, dneska si ze mě navigace nedělala vtípky," zasměje se a zamíří spolu se mnou dovnitř školy, kde se vmísíme mezi ostatní studenty. „A ohledně toho zabydlování... Pořádáme menší večírek pro poznání sousedů. Moje máma si to nenechala vymluvit. Bylo by fajn, kdyby tam přišel někdo, koho znám, takže ... no ... nepřišla bys?" pousměje se trochu nervózně a u toho na mě kouká. Naděje mu z očí doslova svítí.

Při představě mě mezi spousty lidma ve volném čase, který vždycky trávím hlavně sama se ošiju. Projdeme půlku chodby, než k němu zvednu pohled a vím, že v tom mém je vidět strach. Když ale vidím, jak je z toho sám nervózní a jak moc doufá, že řeknu ano, skousnu si spodní ret. Sama nechci, aby ty slova, která se chystám vyslovit, prošla z mých úst ven, ale nedokážu tomu zabránit.

„Ráda přijdu," usměju se na něj a zabočím směrem ke třídě, kde máme první hodinu, „Kdy že to je?"

„Zítra, v šest. Klidně tě vyzvednu, jestli chceš," nabídne mi.

Já jako odpověď pouze vděčně přikývnu, protože mé smysly už se zaměřily na něco jiného. Nebo spíše někoho jiného.

Wyatt sedí v mé lavici na židli, kterou si obsadil včera a nevzrušeně vyhazuje z batohu na desku stolu věci, které bude potřebovat při hodině biologie. Nějak jsem čekala, že po ranní slovní přestřelce, kdy na mě vrčel jako vzteklý pes a prakticky ode mě utekl, si najde nějaké jiné místo a se mnou nebude chtít mít nic společného. Jak to ale vypadá, tento cigaretový koukal mě jen tak překvapovat nepřestane.

Dojdu k lavici, vedle které na zem položím svůj batoh a posadím se vedle něj. Najednou se ve mně zvedne vlna vzteku, kterou potlačuji už od doby, co na mě vyjel. Zprudka se k němu obrátím, nadechnu se, otevřu pusu, abych mohla promluvit ... a zase vydechnu. Vlna zmizí, jako kdyby ani neexistovala, protože on na mě nevzrušeně upírá svůj temný pohled a nejspíše čeká, co ze mě vypadne.

„Ano?" obočí mu povyjede nahoru. Nechápu, jak to dělá, ale na čele se mu přitom neobjeví ani jedna vráska, důlek, nic. Stále má čelo hladké a – ač se mi to jen těžko přiznává -, naprosto dokonalé jako vlastně i zbytek obličeje.

Sám si všimne, jak ho pozoruji a povytáhne i jeden koutek rtů. Moc dobře si uvědomuje, že tohle není to pozorování, kde bych se snažila nahlédnout za jeho černé oči a zahlédnout aspoň nějaký záblesk emoce.

Ne, teď jde o nefalšované a pravé zírání čistě na jeho obličej.

Sakra. Měl i včera takhle perfektně tvarovaný lícní kosti a rty? Vlastně celý obličej? Moc dobře vím, že měl, ale doteď jsem se na to nijak extra nezaměřovala.

„Chceš mi něco? Artemis?"

Způsob, jakým vysloví moje jméno mě probere ze zasněného skenování jeho obličeje, kde mi upřímně v hlavě chvíli vyhrávaly svatební zvony, i když bych to za boha nikdy nepřiznala, a já rychle zamrkám, abych se co nejúčinněji probrala.

Teď mi po páteři sjíždí mravenčení způsobené tím, jak si pohrál s každou slabikou mého jméno. Dal dost velký důraz na „r", ale normální člověk, který by to jen tak zaslechl, by to asi nepostřehl. Za to může moje analýza podobná té, jakou jsem prováděla u jeho obličeje. Řekl to zároveň posměšně, jako bych byla největší vůl na téhle škole, a přitom tak jemně, až se mi z toho roztřásla kolena. O svědění zápěstí, kde je zvěčněno jeho jméno ani nemluvím, protože to v jeho přítomnosti už prakticky ignoruju.

„Ahoj," překazí mé rozdýchávání Wyattova hlasu ten Dorianův, který se ozve přímo za mnou.

Předtím jsem si ani nevšimla, že zde přibyla nová lavice, do které se teď posadil a začal si vyndávat věci. Bez toho, aniž bych se ještě podívala na cigaretového koukala se otočím na něj dozadu a pousměju se.

„Čau", opáčí nevrle Wyatt, jehož pobavení z mé neschopnosti s ním komunikovat už zase zmizelo hluboko kamsi mezi betonovou kouli uvnitř něj.

Dorian mezi námi skáče pohledem, a nakonec se nadechne. Trochu mi to připomíná můj pokus seřvat Wyatta a dokončit naší ranní konverzaci. Obrýlený bloňdák je ale úspěšnější jak já a Wyattův tvrdý pohled do nezastaví.

„Zítra pořádá moje rodina takovou sešlost lomeno večírek, abychom tu někoho poznali. Nechceš přijít?"

Po téhle otázce vykulíme oba s Wyattem oči a já na chvíli zapomenu, jak se dýchá. Ani jeden z nás nemůže uvěřit tomu, že byl Dorian natolik odvážný. Nebo naprosto zaslepený, že si nevšiml Wyattova chování a toho, že rozhodně nevypadá jako večírkový typ. Ale přeci jen ... já také ne.

„Ten, kam jdete vy dva spolu?" sjede nás oba pohledem, pod kterým zrudnu a trochu se v sedě posunu níž, abych se své rudé tváře tolik neupozorňovala.

„My ... ne ... totiž ... ono..." začnu žblebtat a hodím po Dorianovi pohled prosící o záchranu.

„Jo, pozval jsem i Artemis. Klidně si přiveď nějakou holku, jestli chceš," pokrčí nenuceně Dorian rameny a já sjedu ještě níž.

Jestli tahle konverzace bude pokračovat ještě chvíli, za chvíli budu kempit na zemi s potřebou nějaké pily nebo bomby, abych se dostala do nižšího patra.

Přesto ale upřu mírně zvědavý pohled na Wyatta. Jedna moje část chce, aby šel, protože bych ho chtěla mít u sebe, ale zároveň se bojím, že skutečně s nějakou holkou přijde. A už jenom představa jeho a někoho jiného je prostě zvláštně divná až nepřirozená.

„Ty chceš, abych šel?" překvapí mě cigaretový koukal svou otázkou a opět povytáhne svá dokonalá obočí po hladkém čele blíže k vlasovým kořínkům.

„Já ... no ... Jo, klidně přijď. Bude sranda."

A i když se snažím, aby to znělo co nejvíc uvěřitelně, samotné se mi už teď stahují strachem všechny orgány, při očekávání toho, jak páteční večer dopadne. Řekla bych, že mám právě přibližně na 30 hodin na to, abych se připravila na největší katastrofu svého života.

Co si myslíte o Wyattově chování? Odloží někdy svojí masku?

A bude večírek opravdu taková katastrofa, jak si Artemis myslí, nebo jen zbytečně plaší?