#23 SCÉNA INŠPIROVANÁ AKOUKOĽVEK SPOMIENKOU Z DETSTVA.

„Nudím se," zavrčel Theodore a silně bouchl knihou o stůl, až Ron s Dracem poplašeně nadskočili. Já jsem zamrkal a podíval se z okna knihovny ven. Přestalo sněžit, konečně. Už týden se nedalo jít ven, byly zrušeny i famfrpálové tréninky a hodiny péče o kouzelné tvory byly přesunuty do učebny, a sestávaly se jen z otravné teorie.

„Pojďme ven," navrhl jsem a setkal se s Hermioniným pohoršeným výrazem.

„Harry, to nemůžeš myslet vážně. Čekají nás OVCE!" Nesouhlasně zavrtěla hlavou a zabořila nos zpět do zahnědlých stránek učebnice.

„Grangerová, uvolni se trochu," rýpl si Draco a zvedl se na nohy. Přehlédl celou naši studijní skupinku a na tváři se mu usadil rozpustilý úsměv. „Za dvacet minut ve vstupní síni."

Já, Ron a Theodore jsme rychle vyskočili a horečně balili knihy, zatímco Hermiona trucovitě četla dál. Blaise napřed těkal pohledem z nás na svou přítelkyni a nakonec se s povzdechem zvedl.

„Blaise?" Hermiona měla na tváři nevěřícný výraz.

„Zlato, už ani nevím, co čtu. Potřebuji pauzu." Významně po ní mrkl. „My všichni. Takže..." Naklonil se k ní blíž. „... si běž vzít šálu a kabát a sejdeme se za chvíli." Věnoval jí polibek na tvář a zmizel za Dracem a Theodorem.

„Tak pojď, to ti neuteče," přemlouval jsem ji, ale ona rázně zavrtěla hlavou.

„Ne. Nikam nejdu. A pamatujte si, že vám domácí úkoly psát nebudu." Vrátila pohled k písmu a my s Ronem protočili oči, než jsme vyrazili, abychom vše stihli.

Za krátkou chvíli už jsme vybíhali na školní pozemky, které se třpytily čerstvě napadaným sněhem. Zabaleni do tlustých pletených šál a vlněných rukavic jsme rozpustile běhali po nádvoří, kde jsme rozpoutali divokou bitvu. Sněhové koule létaly všemi směry, a pokud jsme si na začátku určili nějaké soupeřící strany, s příchodem dalších studentů se všechno rozpadlo. Pálil jsem svou munici hlava nehlava do všech směrů a zachechtal se, když jsem se jednou koulí trefil do Draca tak, že mu sníh zapadal za krk.

„Tohle si vypiješ, Pottere!" vyštěkl na mě hrozivě, ale v očích mu plály veselé jiskřičky. Bavil se a já se šikovně vyhnul jeho střele, načež jsem na něj vyplázl jazyk a on se zhroutil v záchvatu smíchu. Zadíval jsem se na něj, plácaje další studenou várku v dlaních a pocítil jsem bodnutí u srdce. S červenými tvářemi, rozzářenýma očima a mrazem obalenými konečky vlasů, jež vykoukly zpod čepice, vypadal nádherně a já měl pocit, že jsem zamiloval znovu. 

Z kochání se mě však rychle vyvedla dobře mířená rána nějakého spolužáka z Mrzimoru. Mrazivý dotek tvrdé koule mě zaštípal na tváři a já se zavrčením jal oplatit palbu směrem k tomu nezdvořákovi, neboť Draco využil situace a zmizel mi z dohledu. Vrátil jsem mu zásah a hledal svého přítele, když mě někdo zezadu popadl za bundu a shodil mě do sněhu. Jen tak tak, že jsem stihl dát ruce před sebe a nezabořil se nosem do závějí. To by bylo nepříjemné. S prskáním jsem se přetočil na záda a snažil se zvednout, ale byl jsem Dracem přišpendlen k zemi – posadil se mi obkročmo na klín a sklonil se, aby mě políbil.

Neprotestoval jsem, lačníce po jeho polibku, a tak bylo ihned odpuštěno, jakým podlým způsobem si o něj řekl. Ale mělo mi dojít, že to nebude jen tak. Zapomněl jsem, že chodím se zmijozelským hadem, jehož druhé jméno je lstivý. Ještě, než polibek přerušil, mi za bundu začal sypat sníh, který během zkoumání mých úst jazykem hrnul rukama k sobě.

„Parchante!" vypískl jsem a bez okolků ho ze sebe shodil. Vynaložil jsem k tomu poměrně velkou sílu, podpořenou adrenalinem a navíc, opravdu to studilo, takže skončil o notný metr dál, zadkem zabořený v závěji, se zlomyslným úšklebkem na tváři. Vyhrabal se ven, vyhýbaje se další kouli, která okolo nás proletěla, zatímco já si vyklepával sníh z oblečení a snažil se nepištět. Nevím, jak se mu to povedlo, ale zapadal mi i za kalhoty.

Přiblížil se ke mně a já zaujal obranný postoj, nechtěl jsem se znovu válet po zemi. Opatrně jsem se začal shýbat pro další sníh, když se zastavil asi půl metru přede mnou a zrudl, kousaje si spodní ret. Natáhl ke mně ruku.

„Dostal jsem nápad," řekl tiše a kdoví proč se mi rozklepala kolena. „Pojď." Chytl mě za ruku, rozhlédl se okolo sebe, zjišťuje, že Ron, Theodore a Blaise jsou zcela pohlceni sněhovou bitkou, ke které dokonce přidala i Hermiona. Ani jsem nezaregistroval, kdy přišla. Jakmile zkontroloval, že nás nikdo nesleduje, začal mě tahat zpět do školy. Netušil jsem, o co mu jde, ale neptal jsem se, běh byl tak rychle, že i obyčejné dýchání se zdálo nad mé síly.

Došlo mi to až ve chvíli, kdy se před naším zrakem zjevily zdobené dveře do Komnaty nejvyšší potřeby a tam na nás čekal krb a obrovská postel, do které jsme zamířili za současného vzájemného sundávání promrzlých svršků.

Nuže, kdo v dětství nezažil koulovačku, jako by nežil, že? :-D
Už nás čeká poslední týden. Utíká to. :-O

Snad se vám dnešní část líbila. :-)