V městečku bylo živo. Koňské povozy se proháněly ulicemi, šerif posedával v křesle u své kanceláře a místní doktorka zrovna vyprovázela z ordinace podivně kulhajícího pacienta. Mohlo se zdát, že bylo všechno přesně tak, jak mělo. Opak byl však pravdou.

Obyvatelé města totiž nevěděli o stádu deseti koní, které se spolu se svými jezdci hnalo jejich směrem. Bandité. Zloději. Nepřátelé. Říkalo se jim různě a nikdo pořádně nevěděl, odkud se v jejich regionu vzali. Pravidelně však prováděli vpády do města, drancovali co jim přišlo pod ruku a zanechávali za sebou nic než zpustošená obydlí a obchody zející prázdnotou.

Tento osud Terrenvillu se však měl tímto dnem změnit. S černým kloboukem se totiž v křesle vedle šerifa povaloval Tommy Hewes. Synovec městského ochránce zákona sice nedostál očekávání svých rodičů a nestal se právníkem, s bouchačkou to však uměl parádně. A v hlavě se mu rodil jeden brilantní nápad za druhým.

„Už jsou tu zas!" křikl jeden z mužů, který vběhl na náměstí a začal zběsile máchat rukama kolem sebe. „Jedou sem! A je jich deset!"

Jeho křik způsobil v městečku hotový poprask. Obyvatelé se rozeběhli do všech stran, odhodláni bránit své domy a zásoby potravin. Tommy se ležérně protáhl a pomalu se zvedl z křesla. I jeho strýc kamsi odběhl, tudíž zůstal na terase před šerifovou kanceláří sám. Zpod klobouku pozoroval dění na náměstí a vypadal, jako kdyby o blížící se nebezpečí nejevil sebemenší zájem. S mohutným zívnutím nakonec seběhl tři schůdky a zamířil k místu, odkud měl na bandity nejlepší výhled.

Položil dlaň na pistoli, kterou měl zastrčenou u pasu, a vložil si do úst utržené stéblo trávy. Zaostřil do dáli a jakmile byli nepřátelé dostatečně blízko, vytasil pistoli a deseti přesnými ranami utišil jejich halekání. S ledovým klidem se poté vrátil zpět do svého křesla a dělal jakoby nic...