Bál je již v plném proudu, když stoupám po schodech ke vstupu. Nadzvedávám si krásnou róbu a s očekáváním se blížím ke strážím u vchodu. Jakmile jsem dostatečně blízko, mile se usměji a letmo se pokloním, očekávajíc, že mě pustí dovnitř.

„Kde máte roušku, slečno?" zamumlá vyšší z nich skrze respirátor. Špatně slyším, proto nechápavě nakrčím obočí a pohlédnu na druhého z mužů.

„Ptá se, kde máte roušku," zopakuje mi baculatý strážný slova svého kolegy, ústa taktéž zahalena bělostným kusem...čehosi. Odkašlu si, což muže přede mnou viditelně vyděsí.

„Asi doma," pokrčím rameny a nenápadně nahlédnu za jejich záda. Kdyby tak přestali zdržovat a konečně mě pustili dovnitř!

„Je mi líto, bez ní na bál nesmíte," zdá se vysoký strážce neoblomný, „buď s rouškou, nebo vůbec." Zklamaně si povzdechnu a zkusím nasadit psí očka. Marně. Zpod šatu vyhmátnu kus látky a přeložím si ji přes ústa.

„Stačí?" zeptám se nedočkavě, opět pohlížejíc na probíhající slavnost za nimi. Muži si vymění pohledy a chvíli mě jen beze slov pozorují.

„Já nevím, slečno...my bychom vás tam milerádi pustili, ale kdyby vás tam někdo uviděl takhle...pochopte..."

Opět si povzdechnu a schovám kus látky zpět do své róby. S tichým odfrknutím se k nim otočím zády a zamířím do nejbližšího krámu, kde si za své jediné peníze koupím roušku. Odhodlaně se vrátím k pánům u brány a okatě jim ukážu onu ústenku.

„Tak co, teď už mě tam pustíte?" zeptám se rozrušeně, strachujíc se, že celý bál zmeškám. Muži si mě spokojeně prohlédnou a přikývnou.

„Ale zajisté," usměje se na mě baculatý pán a odkudsi vytáhne nějaký seznam.

„Jen zkontroluju počet hostů," vysvětlí mi následně a zadívá se do papírů.

„Je mi líto, slečno, ale na bále už je přesně padesát lidí, což je bohužel určeno jako maximum. Mrzí mě to, ale dovnitř vás nepustím."