Položila Peetovi talířek se lžičkou na pult a vydala se ven na náměstí. Velice se podobalo tomu, které tu stalo předtím. Obdélníkový tvar byl zachován a po levé ruce se tyčila veliká budova Radnice.
Zhluboka se nadechla a vykročila k Radnici, za kterou se ono tržiště nacházelo.
Cestou potkala pár hrajících si dětí na honěnou a o kousek dál na lavičce u Radnice starý pár, který krmil holuby.
Musela se pro sebe pousmát, tohle místo už rozhodně nevykazovalo jakékoliv známky po válce nebo vybombardování. Z Dvanáctého kraje se stalo poklidné město.
Na tváři jí stále pohrával úsměv nad tím, jak krásný den vlastně dneska byl, slunce svítilo a dusno občas prorazil slabý osvěžující vánek.
Na tržišti se pohybovali spoustu lidí, kteří se snažili usmlouvávat ceny a pak tu byli lidé, kteří jen procházeli a prohlíželi si vystavené zboží.
Blonďatá žena si přišla se svými medovými vlasy, tak zvláštně, když procházela kolem lidí s uhlově černými nebo tmavě hnědými vlasy.
Tady se ta slámově blonďatá bude hledat lehce, pomyslela si a zase musela pousmát.
Prošla snad téměř celé tržiště a nikde po něm nebyla ani památka, když v tom zahlédla stánek, který patřil jakési Mastné Seae, to jméno jí něco říkalo, ale za boha si nemohla vzpomenout, kde už ho slyšela, když v tom konečně spatřila to po čem celou dobu pátrala.
Postával u stánku a v ruce dvě lahve nějaké kořalky.
Nohy jí najednou přirostly k zemi a ona nevěděla, co dělat. Měla za ním jít a pozdravit ho? Nebo si vedle něj stoupnout a počkat dokud si jí nevšimne? Ale co když jí vůbec nepozná?
Ta chvíle, kdy ji hlavou prolétly všechny tyhle otázky byla to nejhloupější zaváhání, jaké kdy mohla udělat.
Najednou se vedle něj zjeví žena s dlouhými havraními vlasy a pokládá mu ruku na rameno a on pokládá láhve s kořalkou do jejího košíku a žena se na něj usměje.
Zatímco blondýnka váhá a pozoruje pár, tak se oba otočí a ona zpanikaří a dělá první hloupost, která jí napadne.
Uskakuje do strany a vráží do může, který nese krabici s jablky a jablka vzápětí končí na zemi. Jenomže, aby toho nebylo málo po jablkách uklouzne slečna s košíkem, ve kterém měla slípku a ta ihned jak zaregistruje možnost útěku, tak uteče.
Effie se rychle posbírá ze země, hodí pár jablek zpátky do krabice a když si všímá, že přilákala pozornost několika lidí mezi kterými byl i onen pár bouřkově šedivých očí, který celou tuhle akci pozoroval s jistým pobavením, tak se vydala na rychlý úprk. Prorazila si cestu skrz dav, který se kolem téhle scenérie vytvořil a snaží se vymírat z tržiště, jak nejrychleji může.
Celá udýchaná dobíhá na náměstí, plíce jí úplně hoří a potem slepené vlasy se jí lepí na čelo.
Vzhlédne k Radnici, aby se podívala na hodiny a zjišťuje, že Peeta bude za pár chvil zavírat pekárnu a tak se vydala pomalu k pekárně, zatímco rozdýchavala svůj rychlí úprk.
V duchu se modlila a doufala, že ji nepoznal, protože to by bylo opravdu potupné hned po tom, co tam viděla, to bylo potupné už samo o sobě, alespoň ona se tak cítila. Naprosto poníženě.
Rozhodla se vrátit a najednou zjistí, že už se nemá za kým vrátit. Nebo možná nikdy neměla, kdo ví.
Oči jí začnou nepříjemně štípat a tak se snaží slzy, co nejrychleji zahnat mrkáním. Naštvaně kopne do kamínku, který se jí připlete do cesty.
Zvoneček nad dveřmi se opět rozezvoní, když vejde dovnitř. A když vidí Peetu za pultem převlečeného, tak se přemůže a věnuje mu široký úsměv.