Vše, co se dalo určit byl naprosto byl nepořádek, který v ložnici panoval. Šaty podivně zavěšená na rohu velkého zcadla, ponožky hozené pod postelí a spoustu dalších kusů a dokonce i cárů oblečení. A ve velké manželské posteli se povalovala žena, která na sobě měla pouze slonovinově bílou košili, která ji rozhodně nepatřila, a také krajkové kalhotky, jelikož o podobné onu noc přišla.
Na tváři jí pohrával poťouchlý úsměv, když vzpomínala na včerejší večer, tedy na tu část, kdy všichni koukali, když se ze zahrady vrátila do místnosti s Haymitchem. Pak si ale okamžitě stydlivě zkousla ret, když si vzpomněla, co se dělo o pár hodin potom, co opustila se svým doprovodem sál, v téhle ložnici.
Ačkoliv v posteli teď ležela sama nehodlala nijak panikařit, protože za dveřmi zaslechla kroky někoho dalšího, jak se pohybuje po jejím bytě.
Šťastně zakopala nohama ve vzduchu jako beruška, která se převalila na krovky a nemůže se přetočit zpět.
Vyskočila čile z postele, ačkoliv za sebou měla jen pár hodin spánku a tiše se vydala úzkou chodbou ke kuchyni. Netrvalo dlouho a už se opírala o rám dveří, odkud se jí naskýtal skvělý výhled na kdysi svalnatá záda muže, kterému propadla už kdysi. Seděl na barové židličce a vedle něj na stole postával bílý hrnek s kávou, zatímco si zaujatě četl pravděpodobně několik dní staré noviny, které tu našel.
Také si nemohla nevšimnout, že se na lince kouřilo z dalšího bílého hrnku, takže ona nebyla nejspíš jediná, která zaslechla, že je vzhůru.
„Jsi hrozně špatnej špeh." Zasměje se chraplavým hlasem a poohlédne se přes rameno, aby si jí prohlédl a když si všimne, že toho na době moc nemá, tak se otočí celým tělem, aby si jí mohl pořádně prohlédnout. „Ale zbraně máš fakt účinný." Přizná uznale a utkví pohledem na odhaleném hrudníku.
Jen zavrtí hlavou, usměje se a přejde si k lince pro kafe. Bylo tak akorát, takže se mohla napít, aniž by si spálila jazyk. Opřela se o linku a také si ho prohlédla, neměl na sobě nic krom spodního prádla, což jí rozhodně nevadilo a vlasy mu odstávaly do všech stran a ji to v tu chvíli přišlo, tak neuvěřitelně sexy, že si musela pořádně loknout kafe, aby se po něm nevrhla.
„Mohla bys na mě přestat zírat?" Zasmál se a vzhlédl od novin. „Chápu, že si nemůžeš pomoct, ale mohla bys to omezit."
„Ale, sklapni!" Zasmála se.
Po chvilce byt zase utichl. Haymitch se na ni podíval a ona okamžitě poznala, že má něco na srdci.
„Tak povídej." Usmála se a opřela se o linku vedle něj. „Copak tě trápí?" Hodila mu ruce za krk a nespouštěla z něj oči.
„Já... To nic." Pousmál se. „Nech to být, stejně bys nechtěla." Vzal pramínek jejich vlasů mezi prsty a zastrčil jí je za ucho.
„Tak mi to alespoň řekni. Co ty víš, do hlavy mi nevidíš, Haymitchi." Stále ho úpěnlivě prosila pohledem.
„Nech to být, Effie." Odtáhl se a šel se podívat k prosklené stěně, aby alespoň na chvilku unikl jejímu pohledu.
Zíral dolů na ulice Kapitolu, kolik trápení mu tohle město přineslo a kolik smrtí odtud musel sledovat.
„Haymitchi." Šeptla a přešla k němu. Vzala ho za ruku a propletla si s ním prsty. „Můžeš mi říct všechno, ikdyž se mi to nebude líbit."
„Já jen... Přemýšlel jsem."
„A?"
„Nejsem si jistý, víš? Myslím to, že teď jsme jakože... Něco?"
„Jak to myslíš něco?" Zeptala, ale moc dobře věděla na co naráží. „Jako pár?"
Shlédl na ní a kývl.
„Pak tedy hádám, že jsme." Usmála se a zahlěla se také z okna.
„Vím, že Kapitol vnímáš jako domov a že se ti k němu váže spousty hezkých i nehezkých vzpomínek, ale myslel jsem si... Chtěl jsem tedy říct, víš, můj domov tam v Dvanáctce nikdy nebude úplně domov bez tebe." Poslední větu zašeptal.
„Zveš mě tímhle, abych se k tobě nastěhovala?" Tvář se jí rozšířila v obrovském úsměvu.
„Otevřela jsi mi oči, Trinketová, myslím, že můžu říct, že jsi mě zachránila a rozhodně tě chci po svém boku."
„Já vím, mám Syndrom Zachránce." Zasmála se, ačkoliv to byla pravda.
„Co to...?" Zmateně se podíval.
„Ale to nic, ber to jako ano." Zasmála se. Stoupla si na špičky a políbila ho.
____________________________________
Konec.