Michael

O pár dní později:
,,Vážně tam musím?" zakňoural jsem ještě rozespale, když mi Annie ráno na obličej nanášela denní dávku make-upu.

,,Ano, musíš," odpověděla mi po chvíli ticha Annie, když se úplně soustředila na můj obličej, ,,hlavně doufám, že jsi pamatuješ vše, co jsem ti říkala."

Já si to v hlavě zkusil ještě jednou všechno urovnat a vše si v rychlosti zopakovat. Jména všech jejích spolupracovnic, před kterou smím o čem mluvit, před kterou naopak ne. Vážně jsem si myslel, že mi z toho pukne hlava, když mi to Annie všechno říkala. Cestou tam jsem se okolo sebe rozhlížel, abych našel alespoň jeden faktor toho, jak se všemu vyhnout. Pokusit se nachomýtnout k nějaké nehodě a odřít si koleno abych vypadal jako mrzáček.

Sám jsem měl moc sebeúcty abych něco takového spáchal. Možná tak ztropit scénu, že jsem si zlomil nehet a rozmazal řasenku. Člověk se v tom cizím těle cítí tak méně zodpovědný za to co dělá, protože to ve finále vlastně ani neudělal on, takže bych v současnosti byl schopný udělat to, na co bych být sám sebou vůbec nepomyslel. Samozřejmě všeho s mírou. Havárii na čtyřproudové silnici si schováme na jindy.

Po chvíli však přišel ten moment, kdy jsem neměl na vybranou a musel jsem čelit svému osudu. Už od první chvíle jsem v hlavě slyšel to neustavičké ženské krafání, které se s největší pravděpodobností také budu muset naučit. Ve vchodu jsem se zastavil. Pamatuji si to tu, jednou jsem tu byl, i když jsem přes plnou náruč toho všeho, co si chtěla Annie... tedy já zkusit, nic neviděl. Za kasou nikdo nebyl ani po zbytku obchodu jsem nikoho neviděl, proto jsem se vydal ke dveřím s nápisem ,Personál'. Sám bych se v současné chvíli dokázal představit jako hlavní postava nějaké hororové hry.

Srdce mi bilo, jako když jsem se jako malý poprvé díval na lvího krále a každý další a další krok jsem dělal více z tuha než ten předchozí. Vše vyvrcholilo, když už jsem měl ruku na klice od dveří, okolo krku na mě z boku skočila neidentifikovatelná věc s názvem: první úroveň; obtížnost lehká.

,,Ráda tě vidím Ann, konečně jsi tady," usmála se žena, když jsem konečně získal rovnováhu.

,,A-a-ahoj..." zarazil jsem se při pohledu na přítomnou, za kterou se najednou objevily další dvě.

Hra začíná dostávat na obrátkách a úroveň obtížnosti vzrostla na středně těžkou. Všechny jejich obličeje mi najednou splynuly a já je všechny viděl úplně stejně. Bylo to jako se podívat na fotku kterékoliv korejské skupiny, všichni do jednoho vypadají stejně a jediné podle čeho se dají rozeznat je... vlastně nic. Nenápadně jsem se podíval na jednu dlaň kam jsem si napsal pár poznámek pro stav nouze, který je v současnou chvíli akutní jako nikdy dřív. Měl jsem tam napsaná všechna tři jména, ale u každého jsem měl napsanou pouze barvu vlasů. U všech jsem měl napsané pouze jedno slovo ,tmavé'. Všechny tři přítomné měly tmavě hnědé vlasy a já začínal být zmatený jako křeček v bludišti.

,,No, ahoj holky," pokusil jsem se vymyslet univerzální oslovení, abych si nezkazil karmu už při první minutě.

Kupodivu mi to prošlo, proto jsem se hned horoucně vrhl do porozumění toho, jak bych se jako pravá žena měl chovat. Jeden vzdělaný muž kdysi řekl, že ženy nebyly stvořeny abychom jim porozuměli, ale proto, abychom je milovali. Do nedávna bych s tím i bez ostychu souhlasil, ale když jsem se ocitl v této ošemetné situaci, rád bych přišel na to, zda-li má žena logický systém ve svém smýšlení, nebo alespoň nějaký algoritmus. Když jsem se prokousal první vlnou s oroseným čelem, konečně jsem se vydal do dveří, které jsem tak dlouho probodával pohledem.

,,Jak to jen bylo, rovně a pak doprava," začal jsem si mumlat cestu do kanceláře tak jak mi ji doma popisovala, ,,tady to je," zastavil jsem se před dveřmi s velkým plakátem mladého Brada Pitta nahoře bez, ,,no nazdar fešáku."

Bude to snad ten jediný chlap, který tu pro mě bude i v těch nejtěžších chvílích. Za dveřmi se nacházela kancelář po jejímž obvodu byly čtyři stoly. Ten Anniin jsem hned poznal, podle svého líbezného obličeje na jedné z mnoha fotek, které na něm měla. Byla tu i fotka z doby, kdy jsme byli na svatební cestě. Někdo by řekl sladká Florida, ale já měl otřes mozku hned první den. Fotka z pláže, na které jsem v pozadí se šmouhou místo hlavy, do které mi narazil racek pokoušejíc se zmocnit mého oběda v podobě rybích prstů. Hned jsem se usadil na svou židli a začal si vybalovat. Řasenka, pudr, telefon... Proboha, být to na mně, stačila by mi jen jedna kapsa u kalhot, ale když s sebou musíte nosit tolik "nutností", bez nákupní tašky se neobejdete. Zrovna jsem se zamýšlel nad smyslem života, jak to dělávám v každé chvíli, kdy se snažím vyhnout čemukoliv důležitém, mě vyrušil vstup jedné z mých spolupracovnic.

,,Budu potřebovat, abys za mě na chvíli vzala kasu. Musím vyřídit telefonát ohledně toho nového zboží," nakoukla do dveří a já jí jen kývnutím odpověděl.

Kolovalo ve mně nespočet pocitů, ze kterých už se za tu dobu stal takový guláš, že už dnešek nebude horší. Ze skříňky, která byla nedaleko mě jsem vyndal černé tričko s logem obchodu a k mému překvapení i jmenovkou, které jsem si rychle převlékl s pokusem o nerozmazání obličeje. Do kapsy kalhot jsem si dal mobil pro případné volání čísla 911 a se staženými orgány jsem se vydal zpět do prodejní části obchodu. Hrdě jsem se postavil za pultík a hluboce se nadechl. Den právě začíná.