Celým domem se ráno rozezněl Michelův ženský řev, a já už v hloubi duše při pohledu do kalendáře tušila co se bude dít.

,,JÁ UMÍRÁM!" seběhl Michael schody a podíval se na mě výrazem, že bych mu to byla schopna i uvěřit.

,,Věř mi že neumíráš," odpověděla jsem mu s klidem na duši při pohledu na jeho z části červenou ruku, ,,pojď se mnou," chytla jsem své zoufale vyhlížející já a odvedla ho do koupelny kde ho posadila na záchod.

Přišlo mi až komicky dementní jak se Michael klepal.

,,Takže. Co bys udělal s tímhle?" vtiskla jsem mu do pravé ruky balíček vložek.

,,No..." zarazil se.

,,To si říkáš teda ženská," povzdechla jsem si, ,,jednu si vezmeš. Takhle ji rozděláš. Odlepíš a nalepíš přesně sem."

Tohle by byl opravdu snímek století. Byla by z něj rovnou titulní strana TIME magazínu.

,,A-a-aha. Jasně."

,,A na noc si ber tyhle. Protože mi věř, že se ti to z bílýho prostěradla prát nechce," trochu jsem se na něj uculila i přes jeho výraz, když jsem mu podala další, a zase jiný balíček.

,,A j-jak dlouho?" zděsil se opět Michael.

,,Pět dní," odpověděla jsem po chvíli, co se na mě díval, ,,ale furt nepřišlo to nejhorší," pokrčila jsem rameny a raději odešla, aby se už v depresích topil sám.

,,Ono může být ještě něco horšího, než když z tebe tečou hektolitry krve, jako když tě začali vykuchávat zevnitř!?" začal hysterčit, když se podíval mezerou mezi roztaženými stehny do záchodu.

V životě bych netušila, že někdo z menstruace dokáže udělat takový teátr tak jako Michael. Po asi hodině, co si promýšlel závěť a já drhla dlaždičky v koupelně od toho jeho histerčení, se na scénu dostalo další stádium toho pětidenního období. Dobrou hodinu mi na kolenou skučel bolestí a já se ho alespoň z části pokusila nadopovat prášky aby usnul a já ho nemusela utěšovat, že už jen čtyři dny. Při mém překvapení samozřejmě neusnul.

Už to vypadalo nadějně, že by se dnešek nemusel ještě víc podělat. Ale podělat.
Když už si ta moje princezna stěžovala jen na občasné křeče, zazvonil telefon. Můj telefon, po kterém jsem se hned vrhla a chtěla zvednout hovor.

,,Počkej!" zarazil mě na poslední chvíli Michael, ,,musím to vzít já."

,,Ale volá mi máma. Ty vůbec nebudeš vědět co říkat."

,,Musím to vzít já, protože pokud to vezmeš ty, tak to asi nebude úplně v pohodě," podíval se na mě a mobil mi vytrhl z ruky a dal hovor na reproduktor, ,,ahoj... mami?" začal tím nejhorším způsobem.

,,Ahoj beruško. Máš čas? Můžu mluvit?"

Jak já tak Michael jsme skepticky zaváhali než jsem spontáně pokrčila rameny.

,,Jasně. Jen mluv," dostal ze sebe Michael násilím.

,,To je dobře. No, napadlo mě, jestli bys nechtěla v pátek na večeři. Jen pokecat," odmlčela se, ,,a trochu víc detailů o Michaelovi."

Já se při dokončení její věty začala červenat jako rajče a snažit se vypadat alespoň trochu v klidu.

,,Michaelovi?" zarazil se.

,,No. Jak jsme se naposledy bavili," odpověděla mu a mě skončila hlava studem v dlaních.

Jeho a můj pohled se na nepatrnou chvíli střetly a v obou byla značná dávka zmatenosti a potřeby si pár věcí ujasnit.

,,Víš o čem mluví," naznačila jsem tiše rty, když jsem zvedla hlavu.

,,Jo, jasně. Už si vzpomínám," odpověděl Michael směrem do telefonu.

Po dalších krkolomných odpovědích, kdy se Michael z večeře snažil vykroutit ale marně, hovor položil a tázavým pohledem se na mě podíval.

,,Nechce na mě tvoje mamka poslat třeba FBI!?" začal větu, kterou zakončil fistulí.

,,Nechápej to špatně, ale ona prostě ráda drbe a do všeho rýpe," sesunula jsem potupně obočí.

,,A nejhorší na tom je, že se vpodstatě budu pomlouvat sám před sebou," pokračoval.

,,Pomlouvání bych tomu neříkala," pozvedla jsem ukazováček a nenápadně se sesunula po opěradle gauče.

,,A jak bys tomu chtěla říkat? Nikdy nevyřčená konstruktivní kritika?"

,,To už nezní tak urážlivě," pokrčila jsem se studem ve výrazu rameny.