Annie

Když ráno Michael odešel, s úlevou jsem si udělala ranní hrnek kávy a šla vstříc svému osudu, se kterým jsem si včera podala ruce. Vcelku Michaelovi závidím tu práci na volné noze. Vlastně je celý den doma, párkrát do měsíce má pochůzky pokud se mu naskytne větší kšeft, ale jinak leží s nohama nahoře a notebookem na klíně. V obývacím pokoji jsem se pohodlně usadila na gauč s jednou dlouhou myšlenkou, jak si mé druhé já povede a jak katasrofálně by to mohlo dopadnout. Dlouze jsem zaúpěla a pak se pokusila věnovat tomu, čemu bych se doopravdy věnovat měla.

,,Designovat weby nemůže být tak složitý," podrbala jsem se ve vlasech a pomalu se začala stotožňovat s notebookem před sebou.

Na načtené obrazovce jsem ihned pohledem sklouzla na dva programy, které mi Michael ukazoval a pokoušel se mě s nimi alespoň trochu naučit. Jeho snaha se cenila, ale já to stejně přes noc zase zapomněla. Tak jak to chlapi mívají obvykle ve zvyku ohledně všech "nedůležitých" věcí. Fotbal s hokejem mají v kalendáři napsaný na několik let dopředu, ale na narozeniny, výročí a Valentýn si nevzpomenou ani kdyby jim hořela zem pod nohama. Alespoň se v tomhle životě můžu na něco vymluvit.

Po spuštění obou programů jsem začala matně tápat, ale po chvíli zkoušení všeho možného jsem tomu začala přicházet na kloub. Další zádrhel přišel až ve chvíli, kdy se na obrazovce ukázalo bílé políčko s nápisem ,Vložte obrázek'. Jaký obrázek? Nějaké roztomilé koťátko, pro které byste za jeho oči udělali cokoliv, nebo jen nějaký obrázek Windows scenérie se zelenou trávou a modrou oblohou? Pár minut jsem brouzdala po internetu při čemž jsem však byla násilně napadena reklamami v podobě e-shopů s oblečením.

,,Proboha, takovou kabelku jsem vždycky chtěla," rozzářily se mi oči při omámeném projíždějí webu s doplňky.

Můj entuziasmus ohledně pokusu stvořit vzhled webu byl ten tam a já už jen sledovala to všechno, co by mohlo být obsahem mé skříně, ale bohužel nebylo. Dlouho jsem dělala dobře svým očím než jsem to nevydržela a po dlouhých hodinách jsem začala ubližovat své kreditce. Ale vše mělo expresní doručení do několika hodin zdarma, no nekupte to. Vše jsem měla po chvíli objednané, tělem mi proudil dobrý pocit pro přínos do světa módy, ale když jsem se podívala na čas, vstaly vlasy hrůzou. Michael se měl domů vrátit už za půl hodiny a já se za celý den jen dloubala v nose a neudělala nic, co bych mohla obhájit jako svou práci.

,,No tak ženská, přemýšlej! Co bys tam mohla dát," začala jsem notebook hypnotizovat svým pohledem, ,,to je ono, zvířátka. Ty mají všichni rádi. Koťátka, štěňátka... a růžové pozadí, to se k tomu bude hodit," mumlala jsem si pod vousy při hledání obrázků po celém internetu.

Minuty plynuly a já jsem se začala dobírat alespoň nějakému konci. Křečovitě jsem prsty ťukala do klávesnice a jejich bříšky přejížděla po touch padu a doufala v nejlepší. Když jsem slyšela bouchnout domovní dveře, věděla jsem, že už je pozdě cokoliv zachraňovat. Notebook jsem projistotu uvedla do režimu spánku, zaklapla jsem ho s pokusem o naznačení dobře a profesionálně odvedené práce.

,,Tak jak to šlo?" ozvalo se za mnou po chvíli, co jsem jen stuhle seděla a čekala na Michaelův vstup do obýváku.

,,V-v životě mi nebylo líp," otočila jsem se na něj s pokusem vnitřního klidu.

,,Na to jsem se tě ale neptal."

,,Ale určitě jsi chtěl, čtu myšlenky," usmála jsem se, ,,řekla jsem ti to dopředu, proto se na to teď už nemusíš ptát, jelikož jsem ti tak chytře odpověděla."

Myslím, že už začal něco tušil, podle výrazu, který se mu na obličeji vytvořil by to poznal i slepec. Během chvíle si odložil svršky, sundal boty a vydal se za mnou. Ihned jsem chtěla odvést od tématu jak si vedl on, ale jeho argumenty byly silnější. Kéžby se ten notebook teď rozbil. Když se opět pomalu zapínal, mě se začalo potit čelo a čekala jsem na nejhorší. Ze všeho mě však vytrhl zvonek od dveří. Bez otálení jsem notebook odhodila a krvelačně jsem se vrhla od chodu při Michaelově vyděšené pohledu.

,,Mám tu zásilku pro Annie Bennetovou," řekl kurýr, postavajíc ve vchodu.

,,To je pro mě," rozzářily se mi oči a muž naproti mně se viditelně zarazil, ,,víte, je to dárek," dodala jsem hned na to při letmém pohledu na své zmatené já, které stále zmateně sedělo na gauči.

Když se mi podařilo celou krabici dostat do svého vlastnictví, už u dveří jsem jí začala vášnivě rozbalovat.

,,U-uniká mi něco?" ozvalo se za mými zády.

Já Michaela vůbec nevnímala a pokračovala v prolézání krabice.

,,Podívej, ta ti bude slušet," podala jsem mu černou kabelku, která byla jako jedna z mnoha věcí obsahem krabice.

,,Ale vždyť takovou už máš," zamračil se přítomný.

,,Ne, nemám," odpověděla jsem při vytahování dalších věcí v podobě kabátu, několika triček a kalhot, ,,ta kterou myslíš na sobě má stříbrný proužek. Tak a tohle si jdi zkusit," vrazila jsem mu všechno do náruče."

,,A-a-ale..."

,,Žádné ale, víš jak bych byla ráda kdybych si to mohla vzít na sebe?" pozvedla jsem obočí, ,,v první řadě myslím na tebe, abys vypadal dobře, tak si toho važ. Tak šup šup, už se chci vidět," popohnala jsem ho a on se zoufalým povzdechnutím raději odešel.