Louis

Druhého deštivého rána jsem nervózně přešlapoval z nohy na nohu před domem Paynů a čekal na řidiče, který mě odveze na místo, kde dostáváte peníze téměř za nic, tedy pokud máte rádi děti.
Liam čekal se mnou a ujišťoval se, že neudělám nějakou blbost, která by mi mohla zničit život. Ta jeho starostlivost už mi začala lézt krkem.

,,Sakra! Už buď zticha, Liame! Nejsem malý děcko!" Uznávám, že jsem to trochu přehnal, ale měl jsem nervy v kýblu. Opravdu jsem o tu práci moc stál, jenže nikde jsem neměl jistotu, že mě vůbec vezmou. Třeba mě vykopnou ještě dřív než se seznámím s tím chlapcem...

Liam na mě ublíženě pohlédl.
,,Tak promiň, bro. Vždyť víš, jaký o tebe mám strach," jemně se na mě usmál.
,,Já vím. Omlouvám se. Mám tě rád." Sevřel jsem Liama v medvědím objetí.
,,Já tebe taky. Slib mi, že na sebe dáš pozor. A nezapomínej chránit i své duševní zdraví. Slibuješ?" pohlédl na mě. Zalekl jsem se, protože v jeho očích se zračily skutečné obavy.
,,Slibuji," zašeptal jsem, ačkoli ani já nemohl vědět, co mě vlastně čeká...

Nepatrně jsem nadskočil strachem, když před námi zastavilo auto. A nebylo to obyčejné auto! Byl to blankytně modrý naleštěný mercedes vyzařující nadřazeností.Vystoupil z něj draze oděný stařík a prohlídl si nás.
,,Dobrý den, vy jste Louis Tomlinson?" zeptal se s pohledem upřeným na Liamovi. Ten jen zakroutil hlavou.

,,Já jsem Louis Tomlinson," přiznal jsem a udělal malinký krůček vpřed. Naposledy jsem pohlédl Liamovi do očí. Poplácal mě po zádech a zamumlal, abych se opatroval. Tentokrát to vyznělo spíše jako modlitba než kázání.
,,Neboj," mrkl jsem na něj a vydal se k tomu luxusnímu bouráku. Řidič už mi schoval zavazadla do kufru a nyní seděl za volantem. Když jsem se usadil na kožená sedadla, tak jsem přes okénko smutně zamával Liamovi.

Zachumlal jsem se do své oblíbené modré mikiny, opřel si čelo o rám okénka a sledoval, jak ubíhá krajina za sklem. Venku stále pršelo, ale mně to nevadilo, jelikož já jsem na rozdíl od většiny mých přátel déšť miloval.

Oči se mi přivíraly únavou. Co si budeme povídat - v noci jsem toho moc nenaspal. Ale kdo by v mém případě měl čistou hlavu na spánek? Dokonce i teď jsem musel myslet na to, jak asi vypadá dům, ve kterém možná budu nějakou dobu žít? Jak vypadá ten malý chlapeček? Kolik mu je vlastně let? Kam vůbec jedu?

Projela mnou náhlá vlna horka, když mi došlo, že nemám nejmenší tušení, co právě dělám. Možná mě ten dědula veze přímo na talíř kanibalům. A co dělám já? Sedím tu jako doma na gauči, akorát je rozdíl v tom, že se rozhodně necítím uvolněný ani klidný.
Snažil jsem se svou únavu ovládnout, avšak nakonec mě přemohla. Upadl jsem do říše snů. Nebo lépe řečeno do divoké říše snů - zdály se mi samé strašidelné nesmysly.

Nevím, jak dlouho jsem spal. Probudilo mě až zavrzání zrcátka, v němž jsem zahlédl chlípný pohled řidiče na mé tělo. Vyslal jsem k němu zamračený pohled, tak zase zrcátko sklopil a věnoval se řízení. Tahle nepříjemnost mě ještě více rozhodila. Kam to sakra jedu?!? Tahle myšlenka začala bodat můj mozek jako ostří nože.

Podíval jsem se ven z okénka a přesně to, co jsem viděl, jsem čekal, ale rozhodně ne v dobrém smyslu. Všude okolo se rozprostíraly tmavé husté lesy a nikde jsem nezahlédl žádný dům, tudíž ani žádné lidi. To snad žijí úplně odříznuti od zbytku světa?

Naštěstí nebyl čas na další otázky nahánějící hrůzu, protože jsme právě zastavili před velkou železnou bránou. Povzdechl jsem si. Připomínala mi více bránu od blázince než od útulného domova.
Řidič vystoupil, otevřel bránu a zavezl mě až ke schůdkům, které vedly ke dveřím obrovského kamenného domu.
Mezitím jsem si stihl všimnout, že se dům je ohraničen rozsáhlou zahradou, která neslouží pro pěstování ovoce a zeleniny jako u většiny lidí, ale zato je nádhernou okrasou domu. Mou pozornost obzvlášť zaujal záhon tmavě modrých růží.

Vystoupil jsem z auta a oplzlý stařík aneb řidič Stylesových mi podal má zavazadla. Byl jsem rád, že ho teď nemusím nějakou dobu vidět. Když odjížděl, tak jsem slušně poděkoval a vydal se k tmavým dveřím.
Třikrát jsem na ně nejistě zabouchal. Zanedlouho mi otevřela postarší paní s chladným výrazem ve tváři. Sakra! Zahnal jsem obavy a začal se svým milým předem nacvičeným představením.

,,Dobrý den, já jsem Louis Tomlinson. Přijel jsem se postarat o vašeho syna," mile jsem se usmál.
,,Oh, jistě. Já jsem Anne Stylesová." Zdvořile jsme si potřásly rukama.
,,Pojďte dál," procedila mrzutě. Skvěle, asi se mi nepodařilo udělat zrovna dobrý dojem.

Vešli jsme dovnitř domu a naskytl se mi pohled na honosnou předsíň barvy vína. Na pravé straně se nacházela kuchyň a na levé straně obývací pokoj s točitým schodištěm vedoucím někam nahoru. Na všech stěnách visely obrazy.

,,Nechte si zde věci a pojďte za mnou. Nahoře nás už čeká můj manžel. Mimochodem Harry už se moc těší až vás pozná!" Nechápavě jsem nadzvedl obočí.
,,Harry je náš malý chlapeček," dodala přísně. Ježiš, já jsem idiot!
,,Oh, jistě. Já se na něj taky moc těšil," blábolil jsem mezitím, co jsme stoupali po schodišti do druhého patra.

Vstoupili jsme do velkého pokojíčku plného hraček. Působilo to tak mile! Paní Stylesová o nás dala svému manželi vědět tichým zaklepáním na otevřené dveře.
Pan Styles se obrátil od krásného křesla, které bylo otočeno čelem ke zdi a ke kterému ještě před vteřinou šeptal slova jako: ,,Dnes se musíš chovat slušně!" nebo ,,Ta košile ti moc sluší." Usoudil jsem, že tam nejspíš sedí ten chlapec - Harry. Přišlo mi to roztomilé.

Pan Styles byl přesným opakem své ženy, pokud to tedy nehrál - byl hrozně milý a přátelský.
,,Dobrý den, Louisi. Já jsem Robin Styles. Moc rád vás poznávám! Snad vás ta dlouhá cesta k nám nezastrašila!" Přátelsky napřáhl ruku a já ji s vděčností přijal.
,,Také vás rád poznávám. A nemějte strach, cesta byla v pořádku!" Teda až na toho úchyla, dodal jsem si v duchu.

Zdálo se, že pan Styles by si rád povídal, avšak jeho žena to ihned utnula a to tím, když pronesla:
,,Fajn, je čas seznámit vás s Harrym." Nevím proč, ale v ten moment mi vyskočila husí kůže následkem silného zachvění.
____________________________________

Ahoj!
Doufám, že se vám bude příběh líbit. Zatím je to takové nudné, ale nechci to moc uspěchat.
Jinak za chvíli se objeví i pohled Harryho! :D
Pokud se vám příběh líbí, tak mi můžete dát hvězdičku nebo komentář :)