Byla jsem příliš zmatená na to, abych mohla normálně přemýšlet. Otázky typu, co tu Gaara dělá a proč chtěl, abych ho sledovala jsem vypustila z hlavy.
Právě teď jsem potřebovala někoho, kdo by tu byl se mnou. Podržel mě a řekl mi, že je všechno v pořádku i když nebylo.
Sasuke a Naruto měli své vlastní problémy a to jak mezi sebou, tak zvlášť.
Nechtěla jsem na ně nabalovat další starosti. Jsem jedna velká chyba, která se nikdy neměla stát.
Gaara si mě k sobě přitáhl a pevně mě objal. Cítila jsem se u něj v bezpečí.
Ruce jsem měla na jeho hrudi a oči pevně zavřené. Cukala jsem sebou bolestí a v slepých očích jsem cítila slzy.
Gaara mě jednou rukou držel kolem pasu a tou druhou mi hladil tmavě hnědé vlasy. Čas plynul rychleji a já se divila, že si ještě nikdo nevšiml, že jsem pryč. Kdyby to věděl Naruto či Sasuke, tak by se mě ihned vydali hledat i kdybych byla na konci světa.
Nechtěla jsem, aby někdo pokazil tuhle chvíli.
Ať už se jednalo o Gaaru či Byakugan, o kterém se nikdo nesmí dozvědět.

Po pár minutách se můj zrak zlepšil a já si začala všímat Gaarova oblečení a jeho obličeje.
Pomalu jsem se od něj odtáhla, ale ne tolik. Pořád mě držel okolo pasu a já se mu zadívala do očí.
"Není ti nic?" zeptal se ustrašeně.
"Ne. Teď už mi nic není."
Svoje ruce jsem dala na jeho ramena a zrychleně zamrkala, aby se mi zrak vrátil do původního stavu.
Gaara vypadal nervózně.
"Co tu děláš?" zeptala jsem se.
Gaara chvíli mlčel a sklopil hlavu k zemi. "Chtěl jsem se ujistit, že dorazíš v pořádku do své vesnice."
Najednou jsem rychle otočila hlavu a zadívala se na místo, které vedlo zpátky k domu.
"Co se děje?" zeptal se Gaara.
"Nic, nic jen jsem si myslela, že jsem něco zaslechla."

Na místě, jsme ale opravdu nebyli sami. Někdo nás sledoval.
Ten někdo nebyl nikdo jiný než Sasuke, který si všiml otevřeného okna a stop na cestě směřující hlouběji do lesa.
Sledoval nás a nevypadal zrovna šťastně.

Začala jsem si uvědomovat, co právě Gaara řekl a nemohla jsem uvěřit tomu, že by byl tak starostlivý.
"Shiro. Jak si věděla, že jsem to já?"
Od Gaary přišla otázka, na kterou jsem odpovídat nechtěla. Nevěděla jsem, zda mu mám říct pravdu nebo si to nechat pro sebe a pocitu, že nás někdo sleduje jsem se nemohla zbavit.
Rozhodla jsem se, ale Gaarovi věřit a sdělit mu své nové tajemství.
Naklonila jsem se k němu a pošeptala mu, co se stalo ještě před tím, než se přede mnou objevil.
Gaara se ode mě odtáhl a udělal dva kroky dozadu. V jeho očích byl znát strach. "Co to děláš?" nechápala jsem.
Nic neříkal, byl ticho a pořád ode mě couval. Pomalými kroky jsem se k němu přibližovala a Gaara se zastavil až když mu strom blokoval v cestě nazpět.
"To nejsi ty. Nemůžeš být když máš Bya..."
"Neříkej to." přerušila jsem ho.
Přiblížila jsem se ke Gaarovi a upřímně mě bolelo vidět ho, jak se mě bojí. "Jsem to já. Prosím, věř mi. Nemůžu vidět, jak se mě bojíš. Gaaro, ty víš, že jsem to já."
Gaarův pohled se hned změnil a já věděla, že poznal, že mu nelžu.
Napřímil se a popošel kousek od stromu přímo ke mě. Když ke mě došel, tak mě opět pevně objal a já byla šťastná natolik, že když jsem se od něj odtáhla, tak jsem ho políbila.
Naše rty se spojili a já svoje ruce zabořila do Gaarových rudých vlasů.