XVIII. 

Rozluštěná záhada

Čím více jsme se s Eiou blížily k majáku, tím více se mi začal svírat žaludek. Začínala jsem pochybovat, že byl dobrý nápad ji brát do majáku. Jak jsem mohla čekat, že s tím námořník souhlasí? Pohlédla jsem na dívku po svém boku. I jí v očích zračily obavy. Nejspíš si dobře uvědomovala, že toto vůbec není jednoduché. A já jsem jí za to byla nesmírně vděčná.

„Kdyby to náhodou nevyšlo," odvážila jsem se konečně promluvit. „Nebudeš se zlobit?"

Povzdechla si. „Jasně že ne. Jestli máš pocit, že by to nějak mohlo narušit ten vztah, co máš s námořníkem, nemusíme tam vůbec jít."

„Ale já bych chtěla," hlesla jsem, a i když jsem si uvědomovala, jak hloupě to vyznívá, myslela jsem to upřímně.

„Snad to vyjde," odvětila. Na nic více nebyl čas. Ocitli jsme se před majákem.

„Zatím počkej venku, prosím," požádala jsem ji. Jen přikývla a založila si ruce na prsa. Se staženým hrdlem jsem vešla dovnitř a prozkoumala všechny místnosti. Nakonec jsem ho našla splétat něco z lan. Bylo mi to povědomé. Pousmál se, když mě uviděl.

„Myslel jsem, že jsem to dávno zapomněl."

„To je... rybářská síť?"

S úsměvem přikývl. „Rozhodl jsem se nám nějaké ryby nalovit. Dlouho jsem to nedělal, abych neděsil lidi v tomhle městě. Však víš, pořád si myslí, že jsem přízrak nebo co." Překvapeně jsem na něj pohlédla. Přestal téměř vycházet ven. Co ho přinutilo změnit rozhodnutí?

„A teď si to myslet nebudou?"

„Už mě nebaví se schovávat ve vlastním stínu. Zkusím jim ukázat, kdo doopravdy jsem. Zkusím s nima mluvit. A když to nevyjde, je to jedno, protože všechno je lepší než skrývání."

„A... proč ses pro to rozhodl?"

Mrkl na mě. „Popravdě, kvůli tobě. Ty ses taky skrývala, ale už to neděláš. Chodíš ven s různýma lidma, baví se a někdy přijdeš domů s úsměvem. Taky bych to chtěl zažít. Zjistil jsem, že je tady jedno místo, kde se scházejí vysloužilí námořníci. Možná bych tam časem mohl přijít a... uvidím."

„Leale," oslovila jsem ho a pevně ho objala. Cítila jsem za něj nesmírnou radost. Pevně mi stiskl ruku a na jeho tváři se zjevily dávné vrásky vytvořené širokým úsměvem. Málem jsem přitom zapomněla, proč jsem sem vůbec přišla. Odkašlala jsem si. „Vím, že není vhodná chvíle tě o něco takového prosit. Jestli to nechceš, prostě řekni, že ne, ale hrozně bych si vyčítala, kdybych to alespoň nezkusila."

„O co jde?" zeptal se. Hrozně jsem nechtěla kazit tu radost v jeho očích, ale nemohla jsem Eiu nechat venku čekat tak dlouho.

„Je tady naděje, že já a Eia..."

„Ale to je přece skvělé, ne?"

„Jo," usmála jsem se. „Nevím, proč mě to vlastně napadlo... ale jestli má kromě nás dvou někdo kdy vkročit do majáku, byla bych ráda, kdyby to byla ona."

„Ona si to přeje?" zeptal se a úsměv mu pohasl.

Povzdechla jsem si. „Jo, ale není to tak, jak si myslíš. Navrhla jsem to já. Ona říkala, že budeš proti, ale prostě... si myslím, že když ji pouštím do svého života, měla bych ji pustit i tady."

Námořník zaváhal. „Stejně už tady byla."

Sklonila jsem hlavu. „Ale ne přes noc. Čeká venku. Jestli chceš, řeknu jí, ať odejde a..."

„Ne," zarazil mě. „Ne. Rozhodně si chci maják nechat jako naše útočiště, ale ona sem může. Ale jako jediná. A jenom kvůli tobě."

Nedokázala jsem se ubránit slzám. „Děkuju!" Ještě jednou jsem ho objala. Přešla jsem zpět ke dveřím a otevřela. Usmála jsem se na Eiu. „Můžeš."

„Fakt? Teda, a neměl s tím problém?"

Pokrčila jsem rameny. „On chce asi změnit svůj život. Pojď, vysvětlím ti to." Eia ještě naposledy zaváhala, ale poté překročila práh. Udělaly jsme pár kroků a zjevil se před námi Leal. Trochu nervózně jsem se na něj usmála. Eia na něj s rozpaky pohlédla.

„Můžu vám podat ruku?" zeptala se. Námořník neodpověděl, místo toho to sám udělal.

„Leal," vyslovil své jméno.

„Eia," odvětila ona poměrně zbytečně. Poté tam naproti sobě jen stáli. Pochopila jsem, že je čas zasáhnout.

„Jestli ti to nevadí, budeš spát na zemi na matraci," pravila jsem a vzala ji za paži. Snažila jsem se nedat najevo, jak na mě ten dotek působí. Zavedla jsem jí do místnosti, kde jsem spala. Neměly jsme tam příliš mnoho soukromí, v určitých částech majáku nás námořník mohl snadno slyšet, ale ani jsem nic, co by slyšet neměl, dělat nechtěla. „Neboj se. Nebudu zamykat, takže kdyby něco, můžeš odejít. A taky nás Leal asi slyší."

Eia zavrtěla hlavou. „Ty jsi ten poslední člověk, u kterého bych se něčeho bála." Sedla si na deku, kterou jsem jí rozložila na zem. „Jsem ráda, že mě tu nechal."

„Dneska jsem ho přistihla splétat rybářskou síť. Půjde zase lovit. Prý už se před lidma nechce skrývat. Možná s nima zkusí i mluvit a tak a uvidí." Vysvětlila jsem jí detaily námořníkova rozhodnutí, které jsem se před chvíli dozvěděla.

„Tohle chce odvahu," hlesla.

„Jo. To chce. Ale jsem fakt ráda, že to udělal. Ne kvůli tomu, že mě štvalo se pořád tak moc schovávat, i když to taky. Ale hlavně proto, že jsem viděla, jak je kvůli tomu smutný."

„Takže i ty se teď přestaneš schovávat?" zajímala se.

Pokrčila jsem rameny. „Pro začátek přestanu domů chodit oklikou. A nebudu se bát hledat přátelé."

„To zní fajn," usmála se. „Ale alespoň k něčemu ti to schovávání bude. Teda, jestli s tím souhlasíš."

„Co?" nechápala jsem.

„Že budeš lepší v utajování toho, co je mezi náma, jestli... jestli se rozhodneme do toho jít."

Sklonila jsem hlavu. Na tohle jsem nebyla připravená. „Myslela jsem, že tady chceme být jako kamarádky."

Tiše zaúpěla. „Já vím. Ale nemůžu si pomoct. Hrozně bych potřebovala vědět, jak to mezi náma bude. Když se rozhodneme, že ne, tak si pár dní pobrečím a bude to fajn, ale tahle nejistota mě ničí."

Neubránila jsem se uchechtnutí. „Eio, umíš si představit, jak mě ničilo, když jsem tak dlouho nevěděla, kdo píše ty dopisy? Některé věci se prostě nedají rozhodnout hned."

„Já vím a za ty dopisy se omlouvám. Ale tak jako tak, prostě... těm pocitům asi vzdorovat nedokážu. Prosím, jenom mi řekni, kdybych teď prohlásila, že je jenom na tobě, jestli spolu budeme... jak by ses rozhodla?"

Zmateně jsem na ni pohlédla. „Byla bych s tebou a ty to víš. Nebude to jednoduché a mám pochybnosti, ale říkala jsem ti to už předtím."

Sevřela mé dlaně do svých. „Vážně námořník slyší všechno?"

„C-co? Všechno ne, jenom hlasitější zvuky a tak."

Zazubila se. „Je pusa hlasitější zvuk?"

Uhnula jsem pohledem. „I kdyby ji slyšel, je to jedno. On je s tím v pohodě, na rozdíl od některých lidí." Pomyslela jsem na své rodiče a bodlo mě u srdce. Když se už smířili s mým vztahem s Irjou, jistě by nesouhlasili s tím, co se právě děje. Ale na tom nezáleželo. Byla jsem si jistá, že mě jen provokuje, ale stejně jsem se na ni nedokázala podívat.

„V tom případě..." začala a já jsem věděla, co bude následovat. A nezvládla jsem tomu zabránit. Přitiskla se svými rty na mé. Nebylo to poprvé, ale mně připadalo, jako kdyby ano. Položila jsem jí ruce na boky. Trochu se odtáhla a pohlédla na mě tak, jak ještě nikdy. Ani Irja se na mě tak nedívala. Byla v tom naprostá oddanost a důvěra. „Miluju tě, Lai."

„To už jsi psala," usmála jsem se a znovu ji políbila. „Ale je fajn to slyšet. A ty víš, že já i tebe. Máš mě přečtenou."

„Byla jsi vždycky záhada. A čím jsi byla tajemnější, tím víc jsem tu záhadu chtěla rozluštit. A teď mám konečně pocit, že se mi to povedlo úplně. Takže jo, mám tě přečtenou," zazubila se. Už jsem tomu všemu, co se ve mně hromadilo, nemohla déle vzdorovat. Nemohla jsem si namlouvat, že necítím motýlky v břiše, že si nepřeji nic jiného než být s Eiou. A teď už jsem s ní být mohla. Cítila jsem se, jako bych projela hrozivou bouři a vplula bezpečně do přístavu. Ona byla můj přístav.

Právě jste přečetli poslední kapitolu. Ještě bude Doslov, ale tohle je konec příběhu. Jestli chcete, můžete se vyjádřit, jak se vám líbil.