XV.

Pět dopisů

Trochu jsem uklízela v majáku, když jsem náhle zaslechla zaklepání na dveře. Námořník zrovna leštil světlo, takže to bylo na mě, abych otevřela. O žádné návštěvy jsem momentálně nestála. V hlavě jsem měla příliš mnoho myšlenek, které mě naprosto zaměstnávaly. Na druhou stranu, jestli sem někdo přišel, určitě chce jen něco rychle oznámit a rychle odsud vypadnout. S mírnou zvědavostí jsem otevřela.

Měla jsem, ale nečekala jsem, že venku bude stát Eia. Nervózně jsem sklonila hlavu. Na rozhovor, který musel přijít, jsem se necítila připravená. Ale teď už bylo hloupé zabouchnout jí dveře před nosem. S pocitem, že se mi snad v krku zaseklo klubko chaluh, jsem kývla na pozdrav. Eia se na mě jemně pousmála. Očividně byla také nervózní. Tím úsměvem mi vůbec nepomohla.

„Máš dneska něco na práci?" vypravila ze sebe.

„Nic důležitého. Uklízela jsem, ale už jsem v podstatě hotová. Jak..." Spolkla jsem otázku. Nechtěla jsem, aby si myslela, že ji přehnaně podezřívám.

„Jak jsem věděla, že máš volno? Ren má taky volno. Prý to dneska nějak zkusí vyřešit se Sarou. Myslela jsem, že ho budete mít společně."

„To je fakt," uznala jsem. „No... mám čas." Při těch slovech se mi sevřel žaludek.

Eia se rozzářila, i když na ní šlo stejně vidět, že není úplně ve své kůži. „Právě mířím na pláž. S Kirou si děláme piknik a myslela jsem, že... že bys mohla jít s náma."

Skousla jsem si spodní ret. Nebyla jsem si tím, že s ní chci jít a že tam bude i Kira, vůbec jistá, ale kdo ví, jestli mě to neposune v mém pátrání po ctitelce dále. Nakonec jsem přikývla.

„Jenom to zajdu říct námořníkovi," odpověděla jsem. „Vlastně... pojď se mnou." Bylo to riskantní. Nikdy jsem dovnitř nikoho nevzala. Ale chtěla jsem, aby věděla, že je pro mě důležitá. A netušila jsem, jak na to zareaguje starý muž, ale doufala jsem, že když ví, jakým způsobem mám dívku ráda, bude to v pořádku. Eia také váhala, ale nakonec vkročila dovnitř.

„Vypadá to tady..." začala.

„Jak?" pousmála jsem se.

„Normálně. Neber si to zle, ale vzhledem k tomu, co jsem o něm slyšela, jsem čekala něco... já nevím. Smrad shnilých ryb, bordel..."

„Má tu mě, nezapomeň," prohlásila jsem napůl z legrace. Před schodištěm do věže majáku jsem se zastavila.

„Co je?" zeptala se. Zpanikařila jsem, ale věděla, že to řeknu teď nebo nikdy.

„To naše poslední setkání..."

Eia si povzdechla. „O nic nešlo. Zapomeň na to." Čekala jsem všechno, ale ne tohle. Z nějakého důvodu se mi tlačily slzy do očí. Eia si toho všimla a objala mě. Chtěla jsem v jejím objetí na všechno zapomenout, ale nemohla jsem. „Ale ne, co jsem řekla špatně?"

„Nic," zašeptala jsem. „Jsem zmatená."

„Zmatená? Proč?" Hlas se jí třásl.

Povzdechla jsem si. „Víš... prostě, napsala mi moje bývalá holka, Irja. Jako normální dopis, ne jako..."

„A jak to souvisí s tím setkáním?"

Tím jsem si nebyla úplně jistá, ale rozhodla jsem se přemýšlet nahlas. „Za týden sem připluje." Nedívala jsem se na Eiu, na to jsem neměla odvahu, ale věděla jsem, že je překvapená. „Asi mě pořád miluje a tak... ale za ty čtyři roky se toho stalo prostě moc."

„Ty ji nemiluješ?"

„To právě nevím," zaúpěla jsem. „Vím akorát, že... že není jediný člověk, ke kterému něco cítím." Eia dlouhou chvíli mlčela.

„Ale já nejsem ta ctitelka. Teda, částečně. Chceš vědět, jak to bylo?" Jen jsem přikývla. Povzdechla si. „Tak dobře. Já jsem s tím vším začala. Začala jsem ti psát ty dopisy. Jenže ty jsi je nedostala."

„Co?" zašeptala jsem. „Vždyť..."

„Dávala jsem to přepsat Tiaře, abys to hned nepoznala a třeba se nezalekla, protože jsi mě znala jenom z party, jenže ona... nevěděla jsem, že je taky na holky."

„To vím, ale..."

Eia si složila tvář do dlaní. „Ty ses do té ctitelky zamilovala, a přitom to byla celé lež. Ona ty dopisy upravovala." Téměř se složila a plakala jako snad ještě nikdy.

„Jakože je přepisovala?" zeptala jsem se opatrně. Stále mi to nedocházelo.

„Jo. A mazala a přidávala tam pasáže, aby to celé bylo o ní. Mohla si to rovnou napsat sama a ne dělat tohle!"

„A jak ses to dozvěděla?" zeptala jsem se, přestože jsem se chtěla zeptat na tisíce jiných otázek.

„Bylo mi divné, že jsem ti v jednom tom dopise prakticky prozradila, kdo jsem, a ty jsi na to vůbec nereagovala. Tak jsem poprosila toho kluka, co doručoval dopisy, ať si jeden z nich přečte, a přišli jsme na to, že ona z pěti mých dopisů, co jsem ti chtěla poslat, udělala nějaké krátké nesmysly, kde vynechala ty nejdůležitější části a nechala jen to, co se jí hodilo."

„Ale proč?" Znělo to zřejmě dost zoufale, ale byla jsem v šoku.

„Nevím. Ale asi chápeš, proč už jsem pak žádný dopis nenapsala. A proč se s ní nebavím. A vlastně i proto jsem tehdy s váma nešla do té restaurace. Ale na tebe to zřejmě fungovalo, ty její dopisy."

Povzdechla jsem si a udělala krok k ní. Natáhla jsem ruku. Z nějakého důvodu zavrtěla hlavou, ale já jsem to nemohla vzdát. Jemně jsem ji pohladila po tváři. „Nebyly její. Byly tvoje a jsem si dost jistá, že ty věci, které se mi na nich líbily, jsi napsala ty. A chtěla bych si přečíst jejich skutečné znění, tak jak jsi je napsala ty."

Sundala mi dlaň dolů. „Jsou u Tiary. A Lai... blbě mě chápeš. Sice ses mi líbila, ale asi to bylo jenom nějaké pobláznění, já nevím. Vždycky předtím jsem chodila s klukama. Pochop, že nemůžu být..." Neposlouchala jsem ji. Připadalo mi, jako by mi vrazila pěstí. Možná by to méně bolelo.

„Podívej," vysoukala jsem ze sebe. „I já jsem z toho hrozně zmatená. Jak jsem ti říkala, za týden tady bude moje bývalá holka a já bych ji měla milovat... ale jestli bych si to s někým teď uměla představit, byla bys to ty."

„Já nejsem... tohle nejde," zašeptala.

„Nikdo se to nedozví," hlesla jsem.

„To těžko. Dřív nebo později by to vědělo celé město. Prostě... nemůžu."

„Eio, ty ses nikdy nebála názorů ostatních."

„Bála. Ale to je jedno. Vím, že ty nemáš co ztratit, ale já..." Zarazila se. „Omlouvám se. Nemyslela jsem to tak, jenom..."

Neměla šanci to doříct. Uslyšela jsem někoho scházet schody. Námořník na nás udiveně hleděl. Se slzami v očích jsem si vzala alespoň vody a zamumlala něco o pikniku. Eia neprotestovala a vyšla za mnou ven. Nedokázala jsem už déle zadržet pláč.

„Nemyslela jsem to tak," zašeptala.

„Já vím. Jde o celou tuhle situaci. Myslela jsem si... že... že bychom mohly být spolu."

„To já taky. Ale nestojí to za to, víš."

„To už je jedno. Ty prostě nechceš a já to musím respektovat." Otřela jsem si oči. „Jdeme na ten piknik?"

Eia přikývla. „Jo. Kdyby něco, byl moc prudký vítr, proto slzíme. Ale než tam dojdeme, chci to dořešit."

„Co na tom ještě chceš řešit?"

Zastavila mě a tentokrát se ke mně o krok přiblížila ona. Okolo naštěstí nikdo nebyl. „Chci to. Chci tebe. Ani nevíš jak. Ale... myslím, že ty nejlíp víš, jak to může dopadnout. Když to lidi kolem mě nevezmou, nemám kam jít."

„Nikdo to nemusí vědět," zopakovala jsem. „Dokážeme to utajit."

„Nechci to tajit."

„Ani já. Ale bude to nejlepší." Eia zavrtěla hlavou. Myslela jsem, že v té chvíli odejde, ale ona udělala pravý opak. Přistoupila ke mně ještě blíže a přiložila své rty na mé. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem tam jen stála s rukama podél těla a cítila se hloupě, ale zároveň nádherně.

„Aby bylo jasno, chci si to nechat projít hlavou. Ale tohle bylo fajn."

„Proč jsi to udělala?" zeptala jsem se.

Chvíli na mě jen hleděla a poté se usmála, jako by se vůbec nic nestalo. „Pojď na ten piknik, Kira čeká." Po celý zbytek cesty se ke mně chovala jako ke kamarádce a já jsem nevěděla, jestli mi to pomáhá se se vším vyrovnat, nebo jestli mě to ničí.