XII.

Ztracená trpělivost

Následující den jsem se do práce příliš netěšila. Nenapadalo mě žádné téma, o kterém mám s Renem mluvit, aniž bych narazila na ty chvíle v restauraci nebo na to, že se zná s Eiou. Ale do práce jsem musela, Morn žádné omluvy neakceptoval, pokud člověk skoro neumíral. A já jsem umírala jen zevnitř, což se nepočítalo. Že to bude velmi těžký den, jsem zjistila, když ke mně Morn po příchodu zamířil.

„Laino," oslovil mě. Trhla jsem sebou. Doufala jsem, že jsem neudělala nic vážného. Nemohla jsem si dovolit, aby mě vyhodil. Možná i proto jsem se ho tolik bála, když pomineme, jak drsně někdy s lidmi jednal. Neochotně jsem se k němu obrátila. „Jaký je ten kluk, kterého učíš?" Ptal se mě na to, jak pracuje. Ne, že bych tu otázku nečekala, ale nepřipravila jsem si na ni odpověď. Chvíli jsem jen mlčela a promýšlela, jak co nejlépe odpovědět, abych byla upřímná, ale zároveň Renovi neublížila. „Tak co?" zeptal se mě rázněji.

„V pohodě," odvětila jsem. Nedůvěřivě na mě pohlédl. „Myslím, že nebudete litovat. Snaží se."

„Přijde mi, že mi něco nechceš říct."

„Ne, ne, Ren je skvělý. Možná někdy trochu pohodlný, ale jak jsem říkala, nebudete litovat."

„Laino, já chci vědět pravdu." Měla jsem pocit, že se rozpláču. „Netváříš se přesvědčivě."

„Řekla jsem vám pravdu. Jsem jenom... mám nějaké osobní problémy."

„Ocenil bych, kdybys je netahala do práce." Pevně jsem semkla čelisti.

„Nebudu." Pousmál se na mě, ale nebyl to příjemný úsměv. Otočila jsem se zády. Za Renem se mi vůbec nechtělo, ale už na mě mával.

„Laino?" slyšela jsem ještě Morna. Obrátila jsem se k němu a odevzdaně kývla, abych ho vyzvala ke slovu. „Vím, že to nemáš lehký. Už když jsi sem přišla, byla jsi taková... tajemná. A takoví lidi vždycky mají těžký život. Ale ať řešíš cokoli, dopadne to dobře."

Hleděla jsem na něj s otevřenými ústy. Vůbec mě nenapadlo, že něco tuší. A že ho vůbec něco takového zajímá. A protože jsem nevěděla, co odpovědět, tiše jsem se s ním rozloučila a zamířila jsem za Renem. Sevřel se mi žaludek, když jsem si uvědomila, že mě nyní čeká možná ještě nepříjemnější rozhovor.

„Ahoj. Co se stalo?" zeptal se.

„Morn chtěl slyšet, jak dobře pracuješ. Doufám, že jsem ti to omylem moc nezavařila."

„Morn se tě ptal na tohle?" Pobaveně se zasmál, ale znělo to dost napjatě.

„Jo. Ptá se na to asi vždycky. Proč ti to přijde divné?" Jen pokrčil rameny. Měla jsem pocit, že mi něco uniká, ale neměla sílu to řešit. Zhluboka jsem se nadechla.

„Rene, mluvila jsem s Eiou." Nemohla jsem si nevšimnout, že sebou trhl.

„A...?"

„Vím, že se znáte. Proč jsi mi to neřekl?"

„Ona si to nepřála."

„Proč?"

Uhnul pohledem. „To je komplikované. Podívej, nemůžeme to vyřešit jindy? Jsem teď trochu..." Hledal správné slovo, ale nakonec jen odvrátil tvář. Položila jsem mu ruku na rameno.

„Zoufalý?"

„Něco takového."

„Co se to v té restauraci stalo se Sarou?" zeptala jsem se, zatímco jsme se pustili do práce.

Zavrtěl hlavou. „Nechci o tom mluvit."

„No tak, Rene. Ty jsi mi pomáhal se všemi těmi starostmi. Teď je na čase, abych pomohla já tobě."

Povzdechl si. „Ona si mě vzít nemůže. Ona prostě..." Zavrtěl hlavou.

„Proč by si tě vzít nemohla? Co vám v tom brání?"

„Ona."

„Tak už mi to řekni, Rene," naléhala jsem. „Naštvala se, že jsi to řekl v té restauraci a ne v soukromí?"

Odfrkl si. „Kéž by. Ona prostě... má i někoho jiného."

Nechápavě jsem na něj hleděla. „Počkej, ona tě podvádí?"

„Tak to úplně není. Teda... no, ona prostě poznala ještě jednoho kluka a nemůže se mezi náma rozhodnout. Ale to jí nebrání, aby si s oběma užívala. Pořád mi říkala, jak moc mě miluje, že je jenom moje a takové věci. Jako, chápu ji, ale neměla prostě dělat, jako by se nic nestalo. Bože, vždyť já jsem si ji chtěl vzít!"

„No... alespoň ti to řekla teď a ne až po svatbě." Pokrčil rameny. „Neměla to udělat." Čekala jsem, že si začne zoufat, ale on jen zbledl ve tváři a zavrtěl hlavou.

„Co všechno ti vlastně Eia řekla?"

„Rene, nejsem si jistá, jestli je dobrý nápad mluvit o tomhle, když..."

„Co ti řekla?"

„No," začala jsem mu raději vyprávět, co si přál. „Že Tiara není ta ctitelka a že vytvářet party je nanic a tak..."

„Ona ti řekla, že Tiara není ta ctitelka?"

„Na rozdíl od tebe," usmála jsem se, protože jsem nechtěla, aby si myslel, že to bylo řečeno zle.

„No jo," hlesl. „Neměl jsem ti nic říkat. Ale jsem rád, že to udělala ona."

„Tebe to neštve? Že ty nic říct nemůžeš, a ona to v pohodě udělala?"

Protočil oči. „Ona má na to větší právo než já."

V tom okamžiku mi to došlo. Nechápu, že jsem na to nepřišla dříve. Přitom to do sebe všechno zapadalo. Eia znala Tiaru. A věděla, že její písmo poznám. Poslední dobou se o mě zajímala mnohem více než předtím. Objímala mě tak vroucně. Sice se vždy scházela jen s kluky, ale třeba to jen tvrdila. Třeba někteří z nich byly dívky. Pohlédla jsem na Rena.

„Eia je ta ctitelka?"

Uhnul pohledem. „Nechci se dneska bavit o tak náročných věcech."

„Proboha, proč mi to už prostě nepotvrdíš? Stejně se na to zeptám i samotné Eii."

„To bych nedělal."

Začínala mi docházet trpělivost. „Rene, já už na tohle nemám. Ničí mě to, chápeš?!"

„To, že se s tebou kamarádím, neznamená, že se budu vrtat do té věci s tvou ctitelkou. Řekne ti to, až bude připravená."

„Tak jí vzkaž, že už toho bylo dost. Jestli mi okamžitě neřekne, kdo je, ztratí mě." Nevím, co to do mě vjelo, ale jakmile jsem to řekla, tak jsem si tím byla naprosto jistá. „A jestli je to vážně Eia, tak... bych byla ochotná o tom popřemýšlet."

Ren na mě zvědavě pohlédl. „Tobě se líbí?"

„Nikdy jsem o tom až tak nepřemýšlela, ani se vlastně moc neznáme, ale určitě mě přitahuje víc než Tiara," přiznala jsem tiše.

„Neboj se. Brzo se už dozvíš, jestli je to ona. Jenom... to pro tvou ctitelku není lehké. Ale ona ti to vysvětlí. A jestli ti neprozradí, kdo je, poprosím ji, aby ti přestala posílat ty dopisy. Moc se kvůli tomu trápíš."

„To bys pro mě fakt udělal?"

„Jo. Musíš myslet i na něco jiného než na tohle."

„Díky," zašeptala jsem.