„Duševní bolest je horší nemoc než tělesná.“ — Publilius Syrus

Probudila ho zima a bolest. Do zápěstí i kotníků se mu zařezávaly provazy a tvrdá zem ho tlačila. Pokusil se posadit, ale ostrá pulzující bolest hlavy mu to nedovolila.

A tak se jen opatrně rozhlédl po místě, kde se nacházel. Temná místnost s malým zamřížovaným oknem. Nic víc, nic míň.

Měl slzy strachu a bolesti na krajíčku. Nechápal jak se obyčejná procházka lesem mohla změnit v boj o život. Byl si jist, že zde zemře. Už nikdy neuvidí východ slunce, svou věčně usměvavou matku, malou sestřičku ani jejich rodný dům.

Chodbou se k jeho cele přibližovaly kroky. Klap, klap, zvuk který mu z neznámého důvodu naháněl hrůzu. Klíče zachrastily v zámku a ve dveřích se objevila žena s výrazem šílence.

Bellatrix Lestrangeová.

Polkl a čekal co se bude dít.

„Ale princátko se nám probudilo!“

Vesele zatleskala rukama a silou ho donutila vstát. Táhla ho sklepením, ale on cestu ani nevnímal. Přál si jediné.

Rychlou smrt.

Hodila ho na zem uprostřed honosného sálu a namířila na něj hůlku.

„Crucio!“

Křičel, plakal, prosil. Nic mu to nebylo platné. Těsně před tím, než upadl do sladkého bezvědomí uslyšel její šílený hlas.

„Je jen tvůj, Fenrire.“

S výkřikem se probudil. Tričko se mu lepilo na tělo a ruce se mu třásly.

Pohledem zabloudil na kalendář. Nemusel se ani dívat, aby věděl co je dnes za den.

Úplněk.

Zase projde bolestí a na několik hodin se z něj stane nebezpečná bestie.

Je zrůda, které nikdo nemůže pomoct.
Proč ho tehdy nezabil? Proč minul a soucítil s ním? Možná však bylo jeho štěstím, že zemřel, jinak by byl jako on.

Zrůda, která každý měsíc tyranizuje okolí. Zabíjí a má z toho radost a potěšení.

Pomalu se zvedl z postele  vyhlédl z okna. Líbilo se mu, kde bydlel. Kdykoliv vyhlédl ven, viděl les a louku. Byl to uklidňující pohled a i po těch letech ho nepřestával fascinovat.

Dnes zůstane doma. Bude odpočívat, aby večer měl sílu na svou přeměnu.

Na pár dní budou mít černovlasí mladíci v jeho okolí pokoj. Pak zase vyrazí do ulic. Třeba ho potká.

Zatřásl hlavou nad svými myšlenkami. Mrtvého nelze potkat. Zemřel, ale byl statečný až do konce. Bojoval o holý život a odmítal přijmout svou prohru. Dokonce se mi podařilo uprchnout. Měl možnost přežít a žít normální život a přesto zemřel. Cítil na tom svůj podíl viny. Kdyby ho nemučil, možná by měl větší šanci. Kdyby býval věděl, že Umbridgeová byla sesazena mohl ho nechat jít.

Zabíjel a mučil spoustu lidí. Rozkazy musel plnit, pokud chtěl přežít. Ale jeho si pamatuje naprosto ostře a jasně.

Neprosil, neplakal. Přijímal mučení s pokorou a ve společných chvílích klidu s ním rozmlouval.