„Vypadni z mého bytu, Alexi!" křičím na tebe a marně se snažím ovládnout. 

Rukou si setřeš krev, která ti vytéká z úst po mojí přesné ráně a provinile na mě hledíš. 

Nikdy se neuchyluji k násilí, přijde mi to primitivní a hloupé, ale teď se sotva držím, abych ti nevrazil ještě jednu, neschopný překousnout tu tvoji obrovskou zradu.

„Dej mi deset minut, abych ti to mohl vysvětlit," zašeptáš, tenhle prosebný tón u tebe není obvyklý. Možná ho slyším úplně poprvé.

„Nechci poslouchat tvoje výmluvy," zasyčím nenávistně.

„Jen deset minut, alespoň to bych si zasloužil."

Zhluboka se nadechuji a pokouším se dostat pod kontrolu svůj vztek. 

Je to obtížné, celý se třesu a nechci nic jiného než tě znovu udeřit do toho tvého proradného obličeje. Nebo z tebe stáhnout ty až obscénně těsné džíny. Tak moc tě v tuhle chvíli nenávidím a přece po tobě nepřestávám toužit.

„Deset minut," souhlasím nakonec.

Stojím opřený o kuchyňský pult, příliš rozrušený, abych dokázal sedět. Mám na sobě pouze ručník obmotaný kolem boků a ze stále mokrých vlasů mi kape voda na ramena.

Nic z toho nevnímám. Na ničem nezáleží. Na dřevěném jídelním stole leží můj telefon, na který mi před pár minutami přišla zpráva a velmi detailní fotky. 

Nejistě přešlapuješ, upřeně studuješ můj obličej. Ty tvoje prolhané oči nyní působí nevinně, jsou modré jako obloha za slunečného dne a hnědé vlasy máš rozcuchané a stejně jako já stále vlhké ze sprchy.

Před necelou hodinou jsem se vzbudil v tvém náručí přesvědčený, jak jsi úžasný, jaké mám ohromné štěstí, že tě mám. To jsem ještě nevěděl... 

Vzteky zatnu ruce v pěst.

„Tak, co mi povíš, Lexi?" vyzvu tě, stále se celý chvěji hněvem, ale i lítostí a neuvěřitelným pocitem zrady.   

Podvedl jsi mě. 

„Oli, promiň," zašeptáš pomalu. Je na tobě znát, že sám nevíš, jak začít. Co říct. To jsem u tebe snad ještě nezažil. Ty jsi přece vždy tak sebejistý a výmluvný.  

„Spal jsem s Radanem," přiznáš po chvíli. „Byla to jen jedna noc a nic to neznamenalo."

„Bože, nic ohranějšího sis vymyslet nemohl?" odseknu. 

„Mohl bych, ale tohle je pravda. Neříkám, že je to v pořádku, ale..." pokračuješ horečně, snažíš se najít ta správná slova.

Ta, která by mě obměkčila, obalamutila, stejně jako vždycky. Jsem takový hlupák. Opravdu jsem si myslel, že ti na mě záleží.

„Vím, že jsem tě ranil, ale nebyl to můj úmysl. Mrzí mě to. Navíc jsem nevěděl, že Radan je tvůj bývalý." 

Protože kdybys to věděl, dal by sis pozor, doplním si v duchu. 

Před hodinou jsem si myslel, jak jsi úžasný. To jsem ale netušil... Bože, ty ses vyspal s Radanem, s mým proradným ex-přítelem. S tím nejhorším parchantem, co znám. 

Radan samozřejmě neváhal a hned se mi pochlubil. A to se všemi barvitými detaily a fotkami. Pohlédnu na svůj iPhone ležící na stole a otřesu se odporem, když si vybavím, co jsem v něm před pár minutami spatřil. 

„Oli," vydechneš prosebně. „Je mi to opravdu líto."

Pohneš rukou jako by ses mě chtěl dotknout, ale můj nenávistný pohled tě okamžitě zastaví.

„Nech si ty tvoje omluvy," pronesu ledovým hlasem. 

Najednou mi přijde, že tě vůbec neznám, že si celou dobu něco namlouvám. Přede mnou teď stojí úplně cizí člověk. Člověk, který mi ublížil tím nejhorším možným způsobem.

„Deset minut je pryč, půjdu." Navzdory svému prohlášení dál stojíš a čekáš, jako bys doufal, že tě zastavím.

Neudělám nic.

Otočíš se tedy a zamíříš zpět do ložnice pro svoje věci. V té ložnici, na té posteli jsem se spolu ještě dnes v noci milovali. A teď je to všechno pryč.

Za pár minut se objevíš v kuchyni úplně oblečený včetně bundy. Mlčky na tebe hledím a nenapadá mě vůbec nic, co bych mohl říct.

„Sbohem, Olivere," přerušíš ticho nakonec ty, tvůj hlas zní zvláštně, neosobně, na okamžik zaváháš a dodáš, „ani nevíš, jak mě to mrzí."

„Přestaň!" vyjedu na tebe, už ty tvoje omluvy nedokážu dál poslouchat. „Nedělej jako by ti na mě snad někdy záleželo!"

Podíváš se na mě jako bych tě uhodil. „Ty jsi takový pitomec," vydechneš ublíženě. „Nic nechápeš, já tě přece..." 

O další tvoje výmluvy, omluvy a vysvětlování nestojím. 

Drapnu tě za zápěstí a smýknu s tebou, abych ten tvůj proradný obličej již nemusel nikdy vidět.

Chci tě co nejrychleji vyprovodit ze svého bytu, jenomže někde uprostřed pohybu se ten plán změní. A já tě místo toho políbím. Tvrdě, drsně, naštvaně.

Nečekáš to a na setinu vteřiny zaváháš, ale pak se naše ústa do sebe zaklesnou s nečekaně divokou intenzitou. 

Ucítím na jazyku železitou příchuť krve, když se rána na tvém dolním rtu znovu otevře a začne slabě krvácet. Ta, co jsem ti před chvíli způsobil já, když jsem se dozvěděl pravdu. Když jsem se neudržel a při pohledu na fotky, které mi poslal Radan, jsem ti prostě jednu vrazil.

Ne, nemrzí mě to. Zasloužil sis to.

Přitisknu se k tobě, co nejvíce to jde, pohnu svými boky proti těm tvým a naše spojená ústa utlumí moje slastné zasténání. Celé tělo se mi chvěje touhou, nedokážu se ovládnout.

Měl bych to zarazit, vyhodit tě ze dveří, ale nemůžu. 

Navíc ty parchante jeden přesně víš, co na mě platí. Tvoje horké, vlhké rty mi sjedou na krk, pak o něco níž na moji hruď, každý dotek je jako elektrický výboj, který projíždí mým tělem a zanechává za sebou rozžhavenou stopu.

„Jsi samolibý hajzl," vydechnu zastřeným hlasem. „Nesnáším tě." 

Navzdory svým slovům nenacházím sílu, abych tě od sebe odstrčil. Mám takový vztek, ale ani na okamžik po tobě nepřestávám toužit.

„Oli, promiň mi to," šeptáš stále dokola, zatímco tvoje ústa ochutnávají každý odhalený kousek mojí kůže, „promiň mi to, prosím. Byla to chyba, byl jsem opilý a nepřemýšlel. A on..."

Dobře vím, jaký je on. A také s jistotou vím, že mi to Radan udělal schválně. Protože na rozdíl od tebe, drahý nechápavý Alexi, můj bývalý dobře věděl, o koho jde, když tě uviděl v tom baru. Pokusil se tě svést, aby se mi pomstil.

A povedlo se mu to.

Tys mu podlehl. Vyspal ses s ním. Zradil jsi mě.  

Smykneš se mnou dozadu a dosti tvrdě přirazíš k jídelnímu stolu. Svíráš moje boky a pak mě vysadíš nahoru na desku. Tvoje šikovné prsty se v mžiku propletou mezi záhyby ručníku, co mám na sobě, a dotknou se mě přesně tam, kde nejvíce potřebuji. 

Hlasitě se nadechnu a nechám tvoji drzou ruku, aby mě svírala a dráždila. Nejsem schopný ti odolat. Veškerý vztek a nenávist, které k tobě cítím, naprosto přehluší oslepující touha.

Natáhnu se k tobě, v rychlosti ti shodím bundu z ramen a rukama zajedu pod triko. O něco se ti zrychlí dech, když se dotknu tvoji nahé kůže. Prsty tě hladím po hrudi a pak přejedu dál a nehty zabořím do tvých zad. Nevybíravě si tě přitáhnu k sobě, abych naše ústa mohl opět spojit. 

Dobře vím, že až tohle skončí, budu toho litovat, ale zastavit to je nyní zcela nad moje síly.

Přerušíš náš polibek, o něco se oddálíš a přejedeš mě divokým pohledem plným chtíče. Nato zatlačíš na moje ramena a donutíš mě lehnout si na jídelní stůl. Tvoje oči, divoké a plné ohně, hladově bloudí po mém nahém těle rozprostřeném před tebou.

Celý se otřesu nedočkavostí.

„Oli," zašeptáš chraplavě moje jméno a jen to stačí, abych naprosto ztratil hlavu. „Chci do tebe."

„Ano," vydechnu v odpověď. I já tě totiž chci. Strašně moc. 

Zvrátím hlavu dozadu, na okamžik zavřu oči a prohnu se v zádech, abych vyšel vstříc tvým dlaním přejíždějícím po mém těle.

Někde hluboko v mysli mi slabý hlásek našeptává, že tohle není správné. Že bych tě měl vyhodit z bytu a ne ti dovolit, abys mi to udělal na jídelním stole. 

Jenomže já nedokážu přestat. Vztek, touha, chtíč to všechno se mísí dohromady a já už nemůžu čekat. 

Ruce se mi třesou netrpělivostí, když se neohrabaně snažím rozepnout knoflík na tvých džínách. Konečně se mi to podaří a já ti stáhnu veškeré to překážející oblečení dolů z boků.

Nohy ti obmotám kolem pasu a přitáhnu si tě k sobě blíž. Chci tě cítit v sobě. Hned.

„Pojď už," zachraptím, neschopný se dál kontrolovat.

„Počkej," zastavíš mě, přestože ty sám se držíš z posledních sil. „Nemáme nic..."

„Mně je to jedno," přeruším tě naléhavě.

„Dojdu jen do ložnice pro..."

„Ne!" vyhrknu frustrovaně a sevřu tě svými stehny ještě o něco víc, aby ses nemohl pohnout.

Je mi totiž jasné, že jestli se ode mne vzdálíš třeba jenom na pár vteřin, kouzlo okamžiku pomine a já si uvědomím, že tohle celé je strašná chyba. A to nechci. 

Nechci na nic myslet, nechci poslouchat tvoje omluvy, chci se nechat strhnout a užít si s tebou tuhle poslední společnou chvíli vášně.

Nasliníš si prsty a bez dalšího váhání jimi najdeš cestu do mého těla. 

Nejde to úplně lehce, boky vycházím vstříc tvým opatrným pohybům navzdory počáteční bolesti. Ale ani ta nemůže utlumit moji touhu, naopak ji paradoxně vystupňuje.

„Prosím, Alexi," zasténám tvoje jméno, chci už, abys byl ve mně. A vidím na tvém napjatém těle, že také ty už nedokážeš dlouho čekat. 

Zanecháš snahy o jakoukoli přípravu a místo toho sevřeš moje boky. Ví, co přijde teď a chvěji se netrpělivostí a touhou. Jediným plynulým pohybem do mě pronikneš a já vykřiknu a zaryju ti nehty do ramen. Nejprve to bolí opravdu dost, ale slast a ten nepopsatelný pocit, že tě mám v sobě, během pár vteřin přehluší všechno. 

Zvednu jednu nohu nahoru a opřu ti ji o rameno, druhou mám stále zaklesnutou kolem tebe, abys mi snad nikam neutekl.

Jasně ti vidím do tváře, ty přivřené oči, chvějící se rty, krůpěje potu na čele, rozcuchané prameny kaštanově hnědých vlasů, které ti neposlušně padají do obličeje.

Pohled do té tvojí překrásné tváře ve mě vzbuzuje podivnou směsici pocitů, mezi kterými stále dominuje vztek. Ten je však s každým tvým přírazem postupně nahrazován jiným daleko základnějším pudem.

Moje tělo ti ochotně vychází vstříc, cítím, jak se ve mě pohybuješ, jak se tvoje ruka přesune do mého klína, kde mě sevře a dráždí, uvědomuji si dokonalý soulad a rytmus našich spojených těl... už to nemůže být lepší.

Chci ještě, chci víc, nemůžu se tě nabažit. Je to divoké, vášnivé a intenzivní... příliš intenzivní a proto to nemůže trvat dlouho. 

Za pár chvil je konec.

Ležím v tvém těsném objetí, dokud oba nedokážeme popadnout dech. Po orgasmické extázi však přichází okamžik vystřízlivění. 

Doléhá na mě celá absurdita téhle situace. Strčím do tebe, aby ses odtáhl. 

Uděláš to, výraz tvoji tváře nečitelný. Sklouznu dolů ze stolu, na kterém se patrně již nikdy v životě nenajím. Nohy se mi stále klepají, stejně tak ruce, přesto nahmátnu zahozený ručník a omotám si kolem pasu alespoň ten.  

Cítím se najednou tak divně. Hloupě, nepatřičně, lacině. Koutkem oka pohlédl na tebe, už sis stihl zapnout kalhoty a právě se shýbáš na zem pro svoji bundu.

„Měl bys jít," říkám chladně a odhodlaně, přestože všechno ve mě se svírá smutkem. Můj hněv je pryč, zbylo mi pouze zlomené srdce.

Mlčky přikývneš, přejedeš mě podivným pohledem, který nedokážu rozluštit, a pak beze slova opustíš můj byt.

Je mi zle, příšerně a navíc si připadám jako laciná děvka. Svezu se do sedu a rozbrečím se. 

Nevím, jak dlouho sedím na chladné podlaze, z očí mi stékají slzy a já otupěle zírám do zdi.

Pípne mi zpráva. 

Nechci se podívat, ale nakonec po tom telefonu přece jen sáhnu.

Zpráva od tebe. 

Měl bych ji smazat. Ale stejně jako jsem ti neodolal předtím, tak se ani teď neubráním tomu, abych si tu zprávu nepřečetl.

Omlouvám se. Dej mi ještě šanci, Oli. Prosím. Miluju tě. 

Miluju tě. 

Nikdy předtím jsi mi to neřekl, nikdy jsi mi to nenapsal. Až teď.

Ušklíbnu se. Dá se ti věřit? Měl bych ti dát druhou šanci?

Nevím.

Nevím, co mám dělat.

~~~Konec~~~