Ten polibek s Victorem jsem nedokázal dostat z hlavy.

Myslel jsem na něj celý den.

Myslel jsem na něj, když jsem večeřel s  rodiči v naší velké jídelně, myslel jsem na něj když se mnou otec řešil vladařské záležitosti, které brzy měly přejít na mě. A myslel jsem na něj hlavně ve chvíli, kdy s matkou začali probírat můj chystaný sňatek.

Dávno jsem byl smířený s tím, že si vezmu tu, kterou otec z politického hlediska vyhodnotí jako nejvhodnější partii. Nyní v tom žebříčku vedla princezna Izabela z Východních ostrovů následována Kateřinou, dcerou našeho západního souseda. Která byla mimochodem tak dvakrát starší než já.

Musel jsem však splnit svoje povinnosti následníka trůnu a oženit se s ženou, kterou mi určí. Celé to nebylo víc než obchodní záležitost. S láskou to nemělo co do činění. A já to tak bral. Další z mých závazků.

Až doposud mi to nevadilo. Nebo jsem si to alespoň myslel. Vždyť dohodnuté sňatky byly zcela běžné.

Jenomže Victorův polibek ve stájích mi nasadil brouka do hlavy. A já začal myslet na to, že bych místo cizí ženy chtěl strávit život s někým, kdo mě přitahuje, koho znám dlouhé roky a do koho jsem se pravděpodobně zamiloval. 

Bohužel to na mojí situaci nic neměnilo.

S výmluvou, že mě bolí hlava, jsem odešel od nedojedené večeře a zamířil do druhého patra našeho rozlehlého sídla přímo do svého pokoje.

Tam mě čekalo překvapení.

„Co tu děláš?"

Victor seděl v křesle u okna, kudy dovnitř pronikaly poslední paprsky zapadajícího slunce, a hleděl na mě jako by se nechumelilo.

Skoro se mi zastavilo srdce, když jsem ho tady uviděl.

Ne, že by to bylo poprvé, co jsem ho našel u sebe v pokoji. Dřív sem za mnou chodil pořád. Ale to jsme ještě byli nerozluční kamarádi. A těmi by nás už pěkně dlouho nikdo nenazval.

„Neřekl jsi to na mě," poznamenal a soustředěně si prohlížel můj obličej.

Stále na sobě měl uniformu jako v těch stájích, jen černé vlasy se zdály trochu víc rozcuchané a zelené oči se mu zvláštně leskly.

Vypadal však pořád stejně dokonale, stejně neodolatelně.

„Co?" nechápal jsem hned, na co naráží.

„Nepotrestals mě za to, co jsem udělal."

Ne, nepotrestal jsem ho za to, že si dovolil mě políbit. A to jsem ho dokázal potrestat za jakoukoli drobnost. Třeba za to, že mě neoslovil přesně podle etikety. 

I nyní se mnou mluvil jako rovný s rovným, ale já to nechal být. Hlavu jsem měl plnou jiných myšlenek, než abych řešil takové detaily. 

Zničehonic vstal a udělal několik kroků směrem ke mně. Ucouvl jsem. Bál jsem se zůstat v jeho blízkosti.

„Brzy ráno odjíždím, chtěl jsem...", zarazil se, jeho pohled se propojil s tím mým. Nebylo v něm zdaleka tolik ohně a vzdoru, byla v nich nevyřčená otázka, na kterou jsem nenacházel odpověď.

„Dobře, takže...," začal znovu, „tak asi sbohem."

Chvíli stál a čekal, jestli ho zastavím, jestli něco řeknu. 

Neudělal jsem nic. 

Došlo mi totiž, že má pravdu. Museli jsme od sebe. Nebylo jiné řešení. Kdyby tu teď zůstal, po tom, co jsem pochopil, že také on po mně touží, nedokázal bych ho dál odmítat a odhánět od sebe. Ne s vědomím, že on to cítí stejně jako já.  

Udělal bych pak něco, co bylo zcela nepřípustné.

Měl jsem život už dávno nalinkovaný a pro něj v něm nezbývalo místo.  

„Sbohem, Victore," řekl jsem hledíc někam do země, hlas se mi zachvěl. 

Bolelo to. 

Bolelo mě loučit se s ním navždy. 

Stále na něco čekal. Možná nevěřil, že ho opravdu nechám jít. Vždyť dopoledne ve stájích jsem na něj křičel, že ho k jiné jednotce nepustím. Ale to jsem ještě nevěděl, že není jiná možnost. 

Mlčky prošel kolem až ke dveřím. Stiskl kliku a... zase ji pustil. 

Vrátil se, sevřel mi ruku a donutil mě tak, abych na něj pohlédl: „To je všechno, co mi řekneš?" 

Jen ten drobný dotyk způsobil, že mi tělem projela vlna touhy. A také lásky.

Sebral jsem veškeré odhodlání, vytrhl se mu a pohlédl zpříma do jeho očí.

„Co chceš, abych ti řekl?" vyjel jsem na něj dokonale rozhozený. „Tohle mezi námi není možné. Dobře to víš. Tohle prostě nesmím, copak to nechápeš?"

Čekal jsem, že mi něco odsekne nebo vynadá do zbabělců a pokrytců. On však pouze pokýval hlavou: „Vím, že to nejde. Chtěl jsem jen...," 

„Co? Řekni, Vicu, co bys chtěl?" 

Palcem mi přejel po spodním rtu a já se zachvěl, jak intenzívně na mě jeho blízkost a jeho dotek zapůsobil. Nato udělal krok zpět ke dveřím a ve mně se všechno sevřelo strachem, že snad opravdu odejde.

Neodešel.

Místo toho otočil klíčem v zámku a poté na mě pohlédl, jeho zelené oči se divoce zaleskly.

„Jedna noc. A pak odjedu pryč," vyslovil a poté přistoupil ještě blíž. Stál nyní tak blízko, že jsme se skoro dotýkali.

„Nikdo se nic nedozví. Už mě nikdy nespatříš. Jen jednou podlehni tomu, po čem opravdu toužíš. Po čem toužím i já. Jenom na tuhle jednu noc zapomeň na povinnosti a pravidla."

To byla lákavá nabídka.

Měl bych to udělat?

Mohl jsem ho nechat odejít nebo si s ním užít tuhle poslední noc. A potom ho nechat odejít. Obě ty možnosti bolely. Obě mi zlomí srdce. 

Ale pokud stejně odejde... Ve zlomku vteřiny jsem se rozhodl. 

Natáhl jsem se k Victorovi, chytil ho kolem krku a prudce si přitáhl černovlasého vojáka k sobě pro polibek. 

Nebylo to jako předtím ve stájích, teď jsem totiž věděl, co mám čekat. 

Když mě však pevně sevřel v náručí a přitiskl k sobě, zatímco jeho ústa si divoce podmaňovala ta moje, vlna rozkoše, co mi proběhla tělem a usadila se v podbřišku, mě přece jen zaskočila.

A jakmile se jeho ruce dostaly pod látku moji slavnostní tuniky a začaly předjíždět po mojí nahé kůži, nenapadalo mě moc věcí, které by byly krásnější.

Po chvíli jeho rty opustily ty moje a začaly ochutnávat můj krk a já se mohl zbláznit, když mi jeho hbité prsty rozepínaly jednotlivé knoflíky a jeho horké dlaně putovaly po mé hrudi. A když se k nim připojila i jeho horká, měkká ústa, připadalo mi, že se mě Victor snad snaží připravit o rozum.

Nečekal jsem od něj, že na to půjde tam divoce, tak bezhlavě, ale měli jsme pouze tuhle noc a Victor nikdy nepatřil k nejtrpělivějším.

A teď byl o to víc nedočkavý. A já vlastně také. Navíc se mi líbilo, jak se nemůže nabažit všech doteků a polibků a jeho rty a prsty moje tělo hýčkají s téměř fanatickým zapálením.

Na okamžik se odtáhl a přejel mě pohledem plným touhy, pohledem, který jsem u něj nikdy předtím neviděl. A poté mi poručil, jako by nevěděl, že mluví s následníkem trůnu: „Svlékni se." 

Ztěžka jsem polkl a zmohl se pouze na přikývnutí.

Vlastně se mi to líbilo.

Líbilo se mi, že on jediný přede mnou nepoklonkuje a bere mě za sobě rovného. A nyní to skoro vypadalo, že se naše role zcela otočily a on převzal vedení do svých rukou. Ale i za to jsem byl vlastně rád.

Roztřesenými prsty jsem si stáhl rozepnutou tuniku a ještě s větší nervozitou ze sebe začal svlékat i ten zbytek. 

Victor mě již dříve viděl nahého, přece jen jsem spolu vyrůstali, ale přesto jsem se styděl a on si ty moje rozpaky viditelně užíval.

Nakonec se znovu projevila jeho netrpělivá povaha, když nevydržel čekat, než se odhodlám odhodit také ten poslední kousek oblečení, a rozhodl se mi pomoci. 

Bez větších cavyků ze mě stáhl úplně všechno a poté mě přejel zkoumavým pohledem, díky kterému jsem zrudl ještě víc. 

„Lehni si na postel," poručil mi znovu a já se vůči tomu ani tentokrát neohradil a poslechl ho na slovo.

Než do té postele vlezl za mnou, též se svlékl, ale na rozdíl ode mě daleko rychleji, bez zbytečných cavyků a zrudlých tváří. 

Když se pak na mě natiskl a naše nahá těla se dotkla, nad moji nerozhodností a nervozitou začala vyhrávat touha a  chtíč. 

Jeho ústa opět vyhledala ta moje, jeho ruce se rozeběhly po mé nahé kůži a tentokrát se mě mohl dotýkat bez sebemenších překážek. A on toho také využil, jeho hbité prsty neomylně sklouzly do mého klína.

Jakmile jsem ucítil, jak se mě tam dotýká, z mých úst se vydralo hlasité zasténání a vydralo by se jich patrně více, kdyby jsem si zuby neskousl spodní ret. Nechtěl jsem, aby nás někdo slyšel.

S trochou nejistoty jsem se pokoušel napodobit Victorovy doteky. Bylo však zřejmé, že z nás dvou je on tím zkušenějším. A já raději nepřemýšlel nad tím, kde ty zkušenosti získal.

Hýčkal mě svými rty, laskal mě svými dlaněmi, dotýkal se mě bez zábran, protože na ostych jsme čas neměli. A já si předsevzal, že z těch několika málo hodin, co nám bylo dopřáno, vytěžím maximum. 

Proto jsem mu dovolil, aby si se mnou dělal cokoli. A to i navzdory počáteční nejistotě. Chtěl jsem vyplnit všechny jeho divoké fantasie a stejně tak ty svoje. Chtěl jsem alespoň jednou zakusit to zakázané ovoce, do sytosti si užít všechno, co jsem věděl, že nesmím. 

A přál jsem si v paměti uchovat každý sebemenší detail z našich společných chvil.

Pamatoval jsem si chuť Victorových rtů, doteky jeho obranných prstů.

Pamatoval jsem si, jak jsem mu zatínal nehty do zad a sténal jeho jméno, když se naše těla spojila. 

A také jsem si pamatoval, jak jsme poté leželi a povídali si, říkali si svoje tajná přání a šeptali něžná slůvka. Skoro jako bychom k sobě patřili a měli tak zůstat navěky a ne pouze do rozbřesku. 

Jenomže svítání nakonec přišlo a s ním i čas našeho rozloučení.

„Kdy odjíždíš?" zeptal jsem se přiškrceným hlasem, když jsem sledoval, jak se obléká zpět do svojí uniformy. 

„Za půl hodiny," řekl a pohlédl na mě, v očích měl smutek. 

„Možná bychom to mohli nějak vyřešit, Třeba bys mohl zůstat," zaprosil jsem.

Ale on zavrtěl hlavou: „Nechci tu zůstat a sledovat, jak si bereš cizí ženskou, se kterou budeš muset zplodit dědice. Na to se vážně dívat nechci."

„Je to moje povinnost, musím to udělat."

„Já vím. Juli. My dva... vím, že to nejde," usmál se a natáhl se zpět ke mně, abychom se naposledy políbili. „Díky za tu noc, byla nádherná."

Ano ta noc byla nádherná. 

Naše první a poslední.

*****

Victor odjel a já se měsíc nato oženil s Izabelou. Dostál jsem svým povinnostem a udělat to, co se ode mě očekávalo. Vzpomínky na Vica a naší společnou noc jsem uzamkl hluboko ve svém nitru, zapomenout na něj jsem však nedokázal. 

Občas mi od něj přišla zpráva, občas jsem mu napsal já. A pořád jsem věřil, že se znovu setkáme. Možná až zplodím dědice, až se stanu králem, až budu mít ve svých rukách veškerou moc, budu pro něj moci poslat, aby mi opět stanul po boku.

Možná jednou budeme mít svůj happy end. 

~~~Konec~~~  
 

Vím, že mi to trvalo, ale konečně jsem dopsala i druhý díl této povídky. Delší dobu jsem nic nevydala, ale nějak mi chybí inspirace a chuť pustit se do něčeho nového. Ale snad se to brzy zlomí...

Mějte se krásně a užívejte si prázdniny!