Následník trůnu 1/2
Byl jsem vzteky bez sebe, ale přesto jsem se ovládl, jak se na následníka trůnu sluší.
Snažil jsem se, aby na mě vůbec nebylo znát, jak jsem rozzuřený z toho, co jsem se právě dozvěděl. Co mi můj otec, jeho milost král, jen tak mezi řečí sdělil.
Rychlým krokem jsem prošel nádvořím a zamířil do stájí, kde jsem doufal, že ho najdu. Jenomže tady nebyl, stál tu pouze jeho grošák, který mi věnoval jediný pohled a dál přežvykoval seno.
„Kde máš svého pána, co?" zeptal jsem se a poplácal to vznešené zvíře po pleci. Ohnal se a chtěl mě kousnout. Tenhle kůň byl očividně stejně nevychovaný a neposlušný jako jeho pán.
Jenomže kde tedy je?
Ve svém pokoji nebyl a nezastihl jsem ho v jídelně ani v kasárnách.
Znovu jsem se pokusil grošáka pohladit po hladké hřívě a tentokrát se kupodivu nechal. Alespoň něco. S jeho majitelem to tak snadné nebude.
Už jsem se chtěl otočit a zkusit znovu jeho pokoj, když se objevil.
Zdál se překvapený, že mě tu vidí, ale rychle se ovládl a nasadil neutrální výraz.
„Výsosti?" krátce se mi uklonil a vypadalo to, že přemýšlí, zda nemá vycouvat. Nakonec se skutečně rozhodl, že za svým koněm přijde později. Až tady nebudu já.
Chystal se k odchodu, ale já ho zastavil: „Počkej, Victore, chci s tebou mluvit."
Povzdechl si a pohlédl na mě s úšklebkem, který rychle zamaskoval za hranou pokoru.
„Co potřebujete, Výsosti?" Ten jeho ironický podtón, který nedokázal skrýt, jsem se snažil ignorovat, přestože ve mně všechno začínalo zase vřít hněvem.
„Můj otec mi řekl, že jsi požádal o přeložení k třetí legii."
„Ano," přikývl mladý voják a já si nemohl nevšimnout, jak mu tmavě rudá uniforma královské armády krásně padne. „To je pravda."
„Nenapadlo tě, že bys ses měl nejprve zeptat, zda tě uvolním ze svých služeb?"
„Pokud si dobře pamatuji, minulý týden jste mi výslovně přikázal, abych vám šel z očí. A dokonce jste zmínil, že už mě nikdy nechcete vidět. Takže pouze plním váš rozkaz."
Skoro se mi nechtělo věřit tomu, co slyším. Jak si tohle může dovolit?
Myslel si snad, že mu takové chování projde, protože jsme spolu vyrůstali? Protože ho můj otec přizval do naší rodiny, když ve válce přišel o oba rodiče? Nebo měl pocit, že je něčím výjimečný, když byl synem generála a patřil mezi naše nejlepší vojáky?
Nic z toho neomlouvalo jeho neomalené chování.
Pravdou však bylo, že když jsme se před týdnem již po tolikáté pohádali, v afektu jsem přikázal, aby mi zmizel z očí.
A on toho nyní využil, aby mi to vrátil.
Neuvěřitelné.
„Takže jestli je to všechno, co jste mi chtěl, pane, potřebuji se připravit na zítřejší odjezd."
„Nikam nepojedeš!" přikázal jsem naštvaně a chytil ho za zápěstí.
Zastavil se, jeho modrozelené oči se zableskly vzdorem a já věděl, že Victorovi je úplně jedno, že jsem synem krále, stejně řekne a udělá, co bude chtít.
Mlčky přistoupil ještě o krok blíž a já pustil jeho ruku, když jsem si náhle uvědomil, že stojí až příliš blízko.
Chtěl jsem ustoupit, ale ovládl jsem se. Nechtěl jsem, aby si myslel, že se ho snad bojím. Jenomže Victorova blízkost, plamenný výraz v jeho tváři, rozevláté tmavé vlasy, které mu padaly do obličeje i taková drobnost jako rozepnutý knoflík na uniformě u jeho krku, to všechno na mě v tu chvíli intenzivně zapůsobilo.
A to byl právě ten problém.
Už když jsme spolu vyrůstali, jsem pochopil, že mezi námi není pouhé přátelství. Vica ve mně vzbuzoval touhy, které by ve mně vzbuzovat neměl. Kdykoli jsem pohlédl do jeho nádherných očí, kdykoli se mě dotkl, moje tělo reagovalo tak, jak by rozhodně nemělo. Ne na přítomnost druhého kluka.
A kvůli tomu jsem se mu začal vyhýbat. Kvůli tomu jsem ho začal nenávidět. Protože díky němu jsem měl plnou hlavu nevhodných představ a tužeb. A citů. Zakázaných citů, které si následník trůnu nejmocnější říše kontinentu zkrátka nemohl dovolit.
V hloubi duše jsem věděl, že to k němu není fér, Victor za nic nemohl. Ale co jiného mi zbývalo? Jak jinak v sobě zadusit tyhle pokřivené city než nenávistí?
Jenomže Vica, místo aby se stáhl, mi o to více odporoval. Hádal se se mnou, nebál se mi do očí říct, co si myslí. Choval se ke mně tak, jak si nikdo jiný nedovolit.
Už dávno by o nás dvou nikdo neřekl, že jsme ti dva nerozluční kamarádi, co se spolu učili jezdit na koni a bojovat s mečem.
A posledních několik měsíců se to mezi námi obzvlášť vyostřilo.
Možná proto Victor požádal mého otce, aby ho převelel jinam. Chtěl ode mě pryč. Pryč od věčných hádek a naschválů.
Asi by bylo správné mu to dovolit. Ale pouhé pomyšlení na to, že by měl odejít, mi obracelo žaludek naruby.
Tohle si přece nemůže dovolit. Utéct ode mě. Od muže, kterému přísahal věrnost. Kterého měl chránit vlastním životem. Je takový nevděčník a tímhle mi oplácí všechno to, co pro něj moje rodina udělala?
„Nenávidím tě, strašně tě nenávidím," zasyčel jsem, protože ten vztek a také bolest jsem v sobě už dál nedokázal potlačit.
Čekal jsem nějakou divokou reakci, ale černovlasý mladík se pouze usmál. „Kdybys mě nenáviděl, Juli, nechal bys mě jít," řekl klidně a bez mrknutí oka přešel k neformálnímu oslovení. „Ale to, co ke mně cítíš, není jen nenávist."
A já pochopil. S hrůzou mi došlo, že Victor tuší, co k němu doopravdy cítím. O to více jsem se zatvrdil a nenávistně odsekl, abych ho přesvědčil o opaku: „Jsem Julian, to za prvé. A za druhé, ty mě budeš oslovovat s úctou, která mi naleží. To znamená... Vaše Výsosti."
„Dříve ti nevadilo, že jsem ti takhle říkal."
„To jsme byli malí kluci, ale teď jsem následník trůnu. A ty se ke mně podle toho budeš chovat."
Doufal jsem, že moje odměřenost ho odradí a dokáže mu, že pro mě neznamená naprosto nic, že mezi námi neexistují žádné hlubší city. A to ani přátelství, kterého jsem si kdysi tak cenil.
Hodil po mě ironickým úšklebkem, ale neodpověděl.
Ač nerad, musel jsem připustit, že ta jeho odbojnost, to, jak se mnou jedná jako rovný s rovným, se mi jistým zvráceným způsobem líbila.
Přiblížil se ještě víc a já tentokrát o krok ustoupil.
Nečekaně mě chytil kolem pasu a přitáhl zpátky k sobě a to navzdory mojí urputné snaze se z jeho náručí vyprostit. A když se naklonil, když se jeho rty téměř dotkly těch mých, úplně jsem zpanikařil.
„Co to děláš?" vyjel jsem na něj, ale hlas se mi klepal a vůbec nezněl přísně a rozhořčeně, jak jsem doufal.
Ruce jsem zapřel do jeho hrudi a vší silou se snažil ho od sebe odstrčit. O něco se odtáhl, ale nepustil mě.
„Okamžitě toho nech," zasyčel jsem tentokrát dostatečně výhrůžně, přestože ruce se mi stále klepaly. Ne, celý jsem se chvěl a srdce mi bušilo tak silně, že jsem myslel, že mi vyskočí z hrudi.
Navíc k mém neskutečné potupě, moje tělo na Vicovu blízkost začalo reagoval přesně tak, jak jsem se obával. A on to samozřejmě poznal. Proto si mě k sobě přitáhl ještě blíž a svými boky se co nejtěsněji natiskl k těm mým.
„Pusť mě," zkusil jsem to znovu, „pusť mě nebo..."
„Nebo co, Juli?" zašeptal chraplavě a z toho, jak řekl moje jméno, tu dětskou přezdívkou, kterou mě dávno nikdo neoslovoval, mi naskočila husí kůže a jiskřičky vzrušení se rozběhly do každé části mého těla.
Znovu se ke mně naklonil, jeho rty se téměř dotýkaly těch mých. Nedokázal jsem se tomu bránit. Nešlo to.
A pak mě políbil.
Ucítil jsem Vicovy horké rty na svých a pak i jeho jazyk, který drze vnikl do mých úst. V prvních chvílích jsem byl tak překvapený, že jsem se nezmohl na odpor. Jak polibek pokračoval, zapřel jsem ruce o jeho ramena, abych ho mohl odstrčit. Ale nakonec jsem to neudělal.
Dotek těch dokonalých rtů byl úžasný, elektrizující, zkrátka nepopsatelný. Nedokázal jsem s tím bojovat. Chtěl jsem, aby mě tenhle kluk líbal. Tenhle nádherný černovlasý kluk, do kterého jsem se zamiloval snad hned v ten okamžik, co jsem ho poprvé uviděl.
Ten polibek byl přesně takový jako v mých představách. Takový jako býval v mých snech, za které jsem se následující ráno styděl. Victorovo tělo přitisknuté k tomu mému, jeho ruce cuchající moje vlasy, jeho horká ústa divoce se pohybující proti těm mým... Ano. Přesně po tohle jsem tak strašně dlouho toužil.
A přesně tohle jsem věděl, že nesmím.
Náš dlouhý a nádherný polibek skončil. Vica pomalu odtáhl svoje ústa od mých, jeho modrozelené oči se leskly touhou.
Věděl jsem, že bych na něj měl začít křičet, jak si něco takového mohl dovolit k následníkovi trůnu. Že za tohle přijde o hlavu.
Nezmohl jsem se však na jediné slovo. Jen jsem na něj hleděl celý omámený a snažil se v sobě zadusit rostoucí touhu ho znova políbit.
„Můžeš mě za to nechat zbičovat," zašeptal, jeho ohnivé oči plné vášně se vpíjely do těch mých, „můžeš mě nechat vsadit do želez a hodit do kobky. Můžeš mě za to nechat i zabít," pokračoval, zatímco mě dál pevně držel. „Ale aspoň si přiznej, že jsi to chtěl stejně jako já."
S tím mě konečně propustil ze své náruče a bez dalších slov odešel.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top