Všechno to, co udělal - co stále dělal - bylo jen pro to, aby jí ochránil.
Jenže najednou, když jel mlčky vedle ní a téměř snad až cítil její ledový vztek a možná i zklamání, pocítil sžíravý pocit výčitek.
Lhal jí.
Ale copak měl na výběr?!
Nemohl jí říct pravdu, slíbil sám sobě, že jí ochrání.
A co se týkalo té rány jenž jí uštědřil, musel uznat, že to trochu přehnal.
Každopádně už když jí po celém tom souboji nesl v bezvědomí z Eriátt, přepadly ho obavy, zda bude v pořádku.
Nicméně bylo to nezbytné, potřeboval, aby upadla do bezvědomí.
Leč na následky - a pozdější dožadování se vysvětlení - v té chvíli ani nepomyslel.
Pitomče!
Jenže jak to, že ho královští zvědi vystopovaly tak brzy?
Možná už na něho číhali delší dobu a jen čekali, až opustí neutrální půdu akademie a oni si na něho budou moct počíhat a jako supi se na něho slétnout až to bude nejméně čekat.
Podcenil je, to musel přiznat, byl naivní, když si myslel, že to všechno může proběhnout hladce.
Ale kolik toho vědí o Tenarife?
Ne, na to raději ani nechtěl pomyslet.
Neboť jestli o ní skutečně něco vědí, veškeré plány jeho pánů by selhaly...

¤~

,, ... a ty jeho tesáky!
Pane, tohle přece nemohl být obyčejný člověk!
Na vlastní oči jsem viděl, jak na sebe vzal podobu toho démona a začal rozsévat smrt!"

Generál vrhl po ustrašeném zvědovi pohrdavý pohled a zlostně blýskl očima.
,, Snad abych nechal zmenšit příděly rumu..."
V předstíraném zamyšlení si rukou podepřel bradu.

Zvěd otevřel ústa, leč po chvíli kdy z něho nevypadlo ani slovo jí opět zavřel.
Zephyrovi připomínal pstruha na mělčině co ho ulovil minulý týden při výpravě na řece Teax - a ještě ty jeho věčně vypoulené oči na to úplně seděly!

,, Nudíš mě, špicle."

Generál nebyl žádné párátko a rozhodně nesnášel když s ním někdo jednal bez dostatečného respektu (za což nejspíše považoval už jen to, že si zvěd dovolil zaklepat na dveře jeho pracovny v době polední svátosti).
Zephyr tohle znal moc dobře, pod korunou pracoval od útlého věku a pro samotného generála už pět let.
Za tu dlouhou dobu poznal spousty velitelových spojenců i nepřátel, účastnil se téměř všech zasedání a stal se jeho věrnou pravou rukou.
Avšak ani generál nemohl vědět, čemu doopravdy patřila Zephyrova loajalita.

,, Ale - Ale pane!"
Koktal celý bledý muž.
,, Nemůžeme přeci nechat tu zrůdnost na svobodě!
To... Ti lidé...on je dočista roztrhal!
Bez slitování!
Nebyl hladový, jeho jen bavilo je zabíjet!"

Kdyby jen tušil všechno to, co Zephyr.
Byť i on musel v duchu přiznat, že ho ta záležitost dost zajímá.
Sakra, proč tam nemohl generál poslat jeho, namísto té ustrašené bandy hlupáků!?
Však bude ještě litovat, o to se Zephyr osobně postará!

Stopař se pro sebe mimoděk usmál.
Jistě, hrál na dvě strany a donášel na všechny okolo sebe...ale účel světí prostředky.
Jistě, a proto také hned po půlnoci dojde královu vrchnímu poslanci oznámit to strašné fiasko celé jejich akce, jenž bude chtít generál jistě ututlat.

,, Rád bych řekl že mě to mrzí,"
Generál se přívětivě usmál.
Milá tvář s dokonalými rysy a velkýma smaragdovýma očima, lemovaná zlatými vlasy v uhlazeném elegantním účesu měla vážně charisma.
Zephyr si na okamžik pomyslel, že ten úlisný had skutečně umí být neskutečně okouzlující - asi jako kytice čerstvě utržených růží v rukách měsíc hnijící mrtvoly.
,, Ale byla by to lež.
Nebudete mi chybět.
Nebudete chybět nikomu.
Neznám vaše jméno a postarám se, aby ho do dvou dnů neznal nikdo v celé zemi."

Na pozitivní proslovy byl generál vážně mistr.
Jak byl krásný, tak byl ledový.
S každým jednal stejně a téměř bez rozdílu, neměl potřebu mazat někomu med kolem huby a nebál se okatě projevit, že to on je zde ten důležitý.
Zephyr to z nějakého těžko pochopitelného důvodu měl na něm rád.
Alespoň se nepřetvařoval, jako to obvykle každý s oblibou dělá.

,, Jste propuštěn ze služeb Královské ochrany.
Takže si laskavě seberte svou ubohou existenci a vypakujte se z mých dveří.
Ještě dnes se budete hlásit u kanceláře váženého Dringtona."
Mávl rukou na znamení že to je vše.

Zvěd zoufale kulil oči, jako ropucha při páření, zatímco se tichým prosebným hlasem dožadoval vysvětlení.
Každý kdo měl všech pět pohromadě věděl, že když vás pošlou za Dringtonem, je to konečná.
Leč generálovi bylo zcela upřímně fuk, kolik lidí již takto poslal za Daleké Útesy, nebyli pro něho víc, než hrst písku v dunách.
Zephyra to někdy až nutilo k zamyšlení, zda bude velitel jednoho dne s takovou to grácií posílat na smrt i jeho.
Ech, ovšem že ano...

Zvěd zatnul masité pěsti a ještě než odešel, pohlédl pln posledních nadějí směrem ke zdi, kde stál Zephyr tiše opřený celou tu dobu kdy vedly rozhovor.
Zdálo se, jakoby si ho všiml až teď, ale Zephyr věděl, že si ho povšiml už na začátku.
Najednou jsem ti dobrý, špicle?
Jakoby v něm ten prohnilý špeh hledal kousek soucitu kterého by se mohl jako lana chytit a vytáhnout zpět nahoru.
Leč byl stejný jako všichni tonoucí před ním - soucit u Zephyra hledat nelze a kdyby tam skutečně někde byl, bylo to příliš hluboko, než aby to něco mohlo znamenat.

,, Počkejte,"
ozval se klidně Zephyr, zatímco se ledabyle odlepil ode zdi a pomalu kráčel ke špehovi.

Jiskry naděje ve zvědových očích se rozhořely jasněji.

Zephyr se zastavil těsně před mužem.
Špeh mu dosahoval sotva ke krku, ale to bylo pouze tím, že Zephyr byl nadprůměrně vysoký - jako ostatně většina lidí pocházejících z Leafinských pahorkatin.
Stopař si ho chvíli měřil pohledem -  jen tak dlouho, aby viděl jak se zvěd začíná radovat, že se nakonec přeci jen bude moci vrátit domů živý - načež mu zcela nečekaně, podle a zákeřně vrazil pěstí plnou silou do obličeje.
,, Neslyšel jsi snad generála, špíno?"
Vytáhl koutky úst v samolibém úsměvu, sledujíce, jak špeh zmateně ustupuje dozadu, drží si ruku na rozbité rtu a veškeré naděje v něm pomalu usychají jako zvadlé květiny.

Ten pohled v Zephyrovi vyvolával příjemný pocit zadostiučinění.
Jen ať trpí.
Ať pozná, co to je skutečná bolest!

Dveře se s tichým klapnutím zavřeli.
Zephyr němě hleděl na rudé kapky krve na zemi.
Ó, ano, díky střepu jenž měl vždy pevně schovaný v pěsti si lidé myslely, že je v tom pokaždé nějaké kouzlo.
Ten střep sebral před lety v opuštěném kostele, když čelil svému nejhoršímu nepříteli, a od té doby jej už nikdy neodložil.

Generál si lhostejně uhladil svou elegantní šarlatovou uniformu a pronesl,
,, Působivé divadlo, ale zničit parkety jsi mi nemusel."

Zephyr se mírně ušklíbl.
,, Postarám se aby ti je vyleštili tak, že se v nich uvidíš."

Generál kupodivu nijak nezareagoval a přešel to ledovou ignorací.
,, Musíme neúspěch celé akce spolu se všemi podrobnostmi nahlásit králi."

Chvíli oba udržovali ticho, načež se sborově rozesmáli.
Velitel svým obvyklým medovým smíchem a Zephyr skřípavým chraplákem.

,, Ach, ty mizernej darebo!"
Uchechtl se generál směrem ke stopaři.
,, Ta tvoje pitomá arogance je jedinej důvod, proč tě tu pořád trpím!
Ale dost už toho, stačí slovo proti králi a půjdeš vyset."

,, Pak je jenom štěstí, že vím kdy si to můžu dovolit."
Zephyr si ležérně upravil rukávy své haleny, vyčkávajíce až jej velitel konečně propustí.
Od rána neměl v žaludku nic než krajíc okoralého chleba s kouskem sýru a tak nebylo divu, že se nemohl dočkat až si zajde do města na něco k obědu.

Z hromady lejster a dalších úředních pergamentů vylovil generál zažloutlou listinu, spěšně jí přelétl očima, načež rudým inkoustem zapsal na samý kraj rozsudkovou runu.
Ten den bylo jméno Stevein Ackar vymazáno z povrchu zemského, jakoby lidský život neměl cenu vyšší než hromádka trusu u cesty.

,, Jak jsem již řekl - do dvou dnů nechci slyšet, že kdy ten člověk existoval.
Osobně se postaráš že vše proběhne jak má."
Jen na kratičký okamžik zvedl zrak od svého stolu, než se opět vrátil k papírování.

,, Ovšem, pane."

Zephyr však nedokázal odejít.
Ta událost mu stále vrtala v hlavě a on nutně potřeboval vyslovit co ho tak dlouho pálilo na jazyku stejnou měrou, jako by spolkl jed z Girnésie.
,, Pane, kdyby jsi mě tam vyslal, mohl bych ho najít, mohl bych se postarat aby se o celé té záležitosti nikdo nedoslechl...ručím ti vlastní hlavou, že bych ho oddělal tiše a diskrétně."

,, Ne."
Ta slova prořízla místnost ještě dřív, než Zephyr stačil pokračovat.

Zephyr zklapl.
Nic jiného vlastně ani nečekal, a přesto to pořád dál naivně zkoušel.
Možná bylo na čase přestat si zahrávat s ohněm a smířit se, že ke své pomstě nikdy nedojde.

Havraní brk s mosaznou špičkou se zadrhl v půli věty a na pergamentu se začala rozpíjet nevkusná kaňka.
,, Proč se o to pořád tolik zajímáš, Zephyre?"
Zelené oči hada k němu vzhlédly.
,, Pokaždé když se něco šustne kolem Vyznavačů, ty jsi okamžitě v pozoru a přichystaný vecpat se do děje.
Proč?
Co tě k nim pořád žene?"

Otázka zůstala ve vzduchu vyset s až děsivou vážností a Zephyra tím, mírně řečeno, poněkud vykolejila.
Ovšem že to ten had věděl.
On vždycky všechno věděl.
Proč sakra může být někdo tak hezkej a zároveň prohnanej psychopat?
Konec konců, možná právě proto byl generál ten jediný, kdo by to dokázal pochopit.

A z nějakého nepochopitelného důvodu Zephyrovi z úst vyklouzla po dlouhé době čistá pravda.
,, Chci pomstu."

__________

Poslední dobou jsem nějaká výkonná...nezvyklé XD

V dnešní kapitole se "představily" nové postavy - Co na ně říkáte?
Upřímně, s psychologií postav stále bojuji, ale doufám že se to alespoň trochu zlepšilo.
No, snad se líbilo a opět mě moc potěší když napíšete svůj názor :')

~ Ash