Bylo krátce po dešti, nejlepší čas vyrazit na trénink, jak řekl Cilln.

V hlubinách těch opuštěných zapomenutých končin se táhla klikatá cestička.
Spíše úzká stezka vyšlapaná generacemi zvěře, ze všech stran sevřena jako v kleštích šedavými buky, jenž se svými pokroucenými větvemi připomínali děsivé duše zemřelých z Tenarifiných dětských nočních můr.

Les byl tichý, až příliš a na Tenarife to působilo nesnesitelně stísněným dojmem.
Cosi jakoby se v jejím nitru probouzelo a křičelo, kopalo se a vzpouzelo - , Vrať se. Otoč se a vrať se!'
Pevněji stiskla otěže svého siváka a pokoušela se svůj zpanikařený strach ignorovat.

Cilln zvolnil, načež zavelel, že tady se zastaví.

Seskočili z koní a pevně je uvázaly o šedavý kmen nejbližšího buku.

Bohové ví odkud vytáhl Cilln znenadání luk a toulec se šípy.
Kouskem uhlíku nakreslil na jeden široký kmen stromu provizorní terč a rozkázal Tenarife, aby se do něho ztrefovala.

Nikterak nadšená poslechla.
Zaujala střelecký postoj, chytila tětivu mezi prsty a natáhla jej tak, aby měla ruku u tváře.
Pevně se soustředila jen a pouze na svůj cíl a všechno ostatní se rozplynulo, jakoby to ani nikdy neexistovalo.
Vystřelila.
První šíp minul.

Nenechala na sobě znát zklamání a nasadila další šíp.
Proces se opakoval.
Vystřelila a podruhé minula.

Cilln nevrle cosi zamumlal, jinak to ale nekomentoval.

Třetí, čtvrtý i pátý šípy - všechny letěly kamsi stranou, jen černě načrtnutý terč zůstal k Tenarifinu zklamání nezasažen.

,, Jak to střílíš!?"
Obořil se na ni Cilln z ostra.
Jeho hlas byl najednou hrubší a plný jakési temné zloby.
Jakoby to už ani nebyl on.

Tenarife vzteky zatnula zuby, křečovitě stiskla lískové dřevo luku a opět natáhla tětivu.
Vystřelila.
Její šíp se netrefil, nýbrž vzlétl k nebi, kde se proměnil na ohromného zářivého ptáka.
Zamával ohnivými křídly a párkrát na obloze opsal kružnici, vydral z hrdla zlověstný skřek a zmizel za clonou dešťových mraků.

Tenarife to s úžasem sledovala.
Obrátila se na Cillna, jenže ten byl najednou pryč.
Zmateně se rozhlédla kolem sebe.
Cosi v jejím nitru se znovu ozvalo, o poznání hlasitěji a naléhavěji, skoro jako...varování.

Kde byli uvázaní koně, zůstalo jen udusané listí a stopy kopyt.
Tenarife se octla široko daleko sama.

,, Cillne!"
Její hlas se bezmocně rozléhal ztichlím lesem.
Bez odezvy, protože Cilln odešel.
Odešel a už nikdy se nevrátí.

Ozval se dusot kopyt.
Snad víc jak deset koní se najednou vynořilo zpoza šedých buků.
Byla to ušlechtilá překrásná zvířata bílé barvy a na nich jezdci v zářivých plátech vojenské zbroje.
Jako by se chystali do války.
Leč když se pokusila uhodnout, s kým má tu čest, vyděšeně shledala, že jezdci neměly tváře, jen černé otvory plné prázdnoty.
Prázdnoty a ještě něčeho, co nebyla schopna rozluštit.

...

Probrala se s nesnesitelnou bolestí na spáncích a prudké sluneční paprsky jež se jí zaryli do citlivých očí nezapomněla počastovat šťavnatou nadávkou.
Ale jestli byla za něco skutečně vděčná, potom za to, že se probrala dříve, než se její sen mohl proměnit v noční můru.
Zdál se jí už po druhé, pokaždé stejný, jen s malými rozdíly a konec na tom byl snad nejhorší - zaživa jí ti koně udupali.
Proto se ostatně také naposledy probrala celá zpocená a všecek vylekaná, div že nevykřikla.

Kdesi z větvoví na její hlavou se ozvalo štěbetání drobného drozda.
Tenarife se ztěžka vytáhla do sedu a pohlédla nad sebe.
Místy mezi hustým zelenajícím se listovím vykukovala blankytně modrá obloha.
Oproti těm předchozím dnům plným deště to byla příjemná změna, to musela uznat.
A náhle jí hlavou probleskla naléhavá myšlenka - Cilln!

Neohrabaně se pokusila vstát a navzdory ztuhlým, těžkým nohám a šílené bolesti hlavy, jenž se znenadání rozezněla jako zvon na kostelní věži, udělala několik váhavých kroků.
Jenže kudy jít?
A kde vůbec byla?
Všude kolem byly jen stromy - žádný náznak, že kdy byla v bahnivém, páchnoucím Eriátt.
Jakoby se octla znovu ve své noční můře, v tom samém snu, jaký se jí zdál již potřetí, široko daleko jen ona sama a ozvěna vlastního dechu.
Sevřelo se jí hrdlo.
A zcela proti jakémukoli zdravému rozumu, jež se snažila si uchovat, se jí v mysli vynořila děsivá vidina, že se co nevidět objeví bezejmení jezdci a jejich splašení koně, pod jejichž kopyty zahyne v žáru nesnesitelné bolesti, daleko od domova, od akademie, přátel i Cillna - který zanechán vlastnímu osudu spočine v rukou těch neznámých mužů - avšak tentokráte nepřijde žádný trhavý nádech, žádné šťouchnutí do ruky, jenž by jí probralo zpět do života...

,, Tenarife..."
Znělo to spíše jako jakýsi sýpavý šepot těsně před skonem.

Zděšeně se obrátila, očekávajíc červenooká zvířata, jak se na ní každou chvíli vrhnou.
Spatřila však pouze jednoho otrhaného kluka, s modřinou přes celé oko, nejistým výrazem ve tváři a rukama vedouc za uzdu dva koně vedle sebe.

Tenarife spadl kámen ze srdce - byť se později za svůj strach poněkud zastyděla - ještě nikdy ho neviděla tak ráda!
A aniž by si to uvědomila, najednou stála přímo u něj a svírala jej v pevném objetí.

,, Jsi v pořádku..."
Nebyla to otázka, pouhé konstatování, ale Tenarife to z úst vyšlo zcela samovolně.

Odtáhla se.
Cilln byl v obličeji celý rudý a s pokřiveným úsměvem tiše zamumlal,
,, Je to dobrý.
Jen...jen si musím na chvíli odpočinout."

Tenarife nejistě přikývla.
Společně uvázaly koně, Cilln rozprostřel svůj plášť na zem a usadili se.

,, Jídla máme ještě dost,"
Ujistil elfku Cilln, když vytahoval z brašny zásoby a povšiml si jejího nesouhlasného pohledu.

Tenarife však do svého chleba pouze jednou kousla, načež jej odložila stranou.
Neměla hlad, byla jen unavená, ale především nesnesitelně zneklidněná.
,, Ti muži...kdo to byl?
Co se stalo?
Jak jsi jim unikl?
A co sakra chtěli?"
Otázky se z ní sypaly jako z roztrženého pytle rýže.
Jenže kdo vy vydržel zticha za takových okolností?

Cilln ztuhl uprostřed pohybu, jakoby snad uvažoval, jestli vůbec stojí za to odpovídat.
Rukou si mimoděk přejel po druhé paži.
,, Jen banda hlupáků co si vydělávaj přepadáváním pocestných.
Nic neobvyklého."

Proč si myslíš, že se mnou můžeš jednat jako s dítětem?!
Nahlas však pouze zopakovala svou předchozí otázku,
,, Byli v přesile, jak se ti podařilo utéct?
Pronásledovali tě?"

Cilln opět dlouho mlčel.
,, Jen jsme si trochu vzájemně rozbily huby...nic víc."

Když si Tenarife znovu vybavila ony muže před krčmou, tak rozhodně nevypadaly na nějaké amatéry, všichni to byli dobře trénovaní bojovníci.
Tak proč se jí pokoušel lhát?
,, Hlupáka si můžeš dělat z někoho jiného!"
Utrhla se na něho zostra.

Cilln nereagoval.
Pouze odvrátil zrak kamsi od ní a dál se přehraboval svou brašnou.

,, Takže takhle ty řešíš všechny svoje problémy?
Prostě se díváš někam jinam a děláš že neslyšíš?!"

Cilln vylovil z brašny koženou čutoru a dlouze, bezespěchu se napil.
Když jí odložil, pronesl:
,, Dochází nám voda."
To bylo vše.

Tenarife už to nedokázala vydržet.
Vztekem zatnula pěsti.
Vzpomínky se vrátily překvapivě rychle -
,, Špinavá kryso!
Co přede mnou tajíš?!
Co tajíš, že jsi mi vrazil tak pěknou hubičku na krásné bezvědomí!?"

,, Budete litovat dne, kdy jste se přidali na stranu Nezasvětcených..."
Před očima jí vyvstala živá vzpomínka na jeho klidný vyrovnaný postoj, když se k ní vrhl a vrazil jí do spánku, až to s ní mrštilo na stěnu blízkého domu.
Bylo až zarážející, jak silná jeho rána byla, na to, že on nepatřil zrovna mezi ty nejsilnější.

Neodpověděl.
Stál k ní zády otočený, zcela klidně a lhostejně.
Jakoby nic z toho co řekla ani neslyšel, jakoby se ho to netýkalo.

Tenarife z nějakého neznámého důvodu pýchlo u srdce.
Mísilo se v ní tolik pocitů, až vlastně ani netušila, co cítí - zda vztek nebo zklamání.

,, Musíme jet dál,"
prohlásil Cilln aniž by se otočil.

A Tenarife se už nemínila starat o to, zda to je vzhledem k Cillnovým zraněním moudré.
Vždyť ona ani nevěděla, co se mu stalo.
A proč také, když teď cítila pouze ledový chlad, kdykoli se na něho podívala?
Lhal jí.
Něco jí tajil.

Ještě ten den znovu nasedli do sedel a vyjeli na cestu.
Oba dva až do večera nepromluvili již ani slovo.