Eriátt bylo vcelku malé městečko, s nepůsobivou architekturou a vcelku nudnou historií.
Dříve to byla malá elfská osada postavená kdesi v lesích, daleko od civilizace.
Leč po letech se sem, do těchto nehostinných pustin zavedla kupecká cesta - neboť se to ukázalo jako šikovná a výhodná skratka, a krom toho se tehdy na původní stezce odehrávala stále častější přepadení a lidé tak dostali strach - a to byl pro ty chápavější elfy jasný signál, aby svůj domov neprodleně opustili.
Přišli sem lidé, zabrali si celou osadu a začali jej rozšiřovat.
Elfové prý odešli kvůli nedostatku klidu, ale hovoří se i o silné averzi ze strany lidské rasy, jež je vypudila.

A kdyby se nyní, za ustupujícího deště, někdo přeci jen podíval z okna, spatřil by ten nejpodivnější výjev - elfka typické snědé pleti, v prostém oděvu, jenž by kdekomu připadal spíše napůl mužský, s koženou brašnou přes pravé rameno a v druhé ruce svírajíc uzdu sivého koně, jak stojí bok po boku lidskému mládenci a nenávistně blýská očima po skupince "dlouhoprstých", kteří se nezdáli býti zrovna v nejlepší náladě.

Jenže ten večer bylo město liduprázdné - muži se bavili v krčmě, či byli stále ještě na poli, a ženy ve svých domovech dokončovaly všechny potřebné práce a ukládaly děti ke spánku.
Na rozbahněné nevydlážděné ulici stáli jen oni - dva pochybní jezdci a parta místních grázlů.
Schylovalo se k nepěknému vyvrcholení, s krvavou tečkou na konci.

~•

Celé dopoledne provázel Tenarife a Cillna vydatný liják, což ani jednomu z nich na náladě zrovna nepřidalo.
Jeli monotonní krajinou, skrze borovicový les.
Ticho bylo úmorné.
Oba dva jeli dlouho mlčky, zabraní do svých vlastních myšlenek a nikdo se necítil na to, onu pochmurnou atmosféru prolomit.

Až když opouštěli ten stinný suchý les, měl Cilln pocit, že jestli bude ještě chvíli poslouchat pouze pravidelné klapání podkov a ševelení větru ve větvích stromů, asi se dočista zblázní.
Potřeboval zase slyšet lidský hlas, potřeboval utišit ty nervy drásající myšlenky, jenž mu zaplavily hlavu.

,, Nikdy bych si nepomyslel, že začátek jara bude tak sychravý."
Utrousil Cilln to první, co ho pod tlakem napadlo.
Ale po nějaké době kdy elfka nereagovala, si začal připadat nesnesitelně hloupě.

,, Jaro bylo vždycky pod psa, tak čemu se divíš?"
Tenarife se nenuceně usmála a k Cillnově štěstí a zároveň úlevě se dala do řeči.

,, Včera v noci jsem měla takový zvláštní sen..."
Začala nejistě, jakoby uvažovala, zda mu o tom má vůbec říkat.
,, Byla jsem s tebou v lese, cvičili jsme lukostřelbu.
Jenže potom se mi začali třást ruce a moje šípy začali létat úplně vedle.
Zasáhla jsem stromy okolo, ale do terče jsem se netrefila ani jednou."
Odmlčela se a Cilln napjatě vyčkával, jestli bude pokračovat.
,, Začal jsi na mě křičet, že jsem nemehlo a já měla strašný vztek."
Ušklíbla se.
,, Vystřelila jsem další šíp.
A ten se najednou proměnil na obrovského zářivého ptáka - asi orel, co já vím.
Letěl strašně rychle a za chvíli zmizel v mracích.
A potom se na nás vrhli splašení koně.
Bylo jich snad dvacet a na každém seděla postava v zářivé zbroji.
Ani jedna neměla tvář."
Zadumaně poklepala prsty o hrušku sedla.

,, Ach, pro bohy Teno...co to máš za šílený sny?
Vážně by mě zajímalo čím jsi se stihla opít."
Rýpl si rozesmátý Cilln a jeho pobavení se jen prohloubilo, když po něm elfka vrhla na oko uražený pohled.
Vypadala vážně k popukání.

,, Živé sny jsou důkazem bohaté fantazie a čisté duše,"
zavrněla sladce.

Cilln pouze protočil oči v sloup.
,, ó ano, ovšem.
Nebo také důkazem toho, že si někdo dokáže sehnat vážně silné opium nebo ještě lépe Gisf!"
Lhal by, kdyby tvrdil že ho nebavilo se s ní špičkovat a dlouze debatovat o naprostých hloupostech.

Tenarife napodobila gesto staré akademické mistryně, jež se vždy chtila za hruď a obrátila oči k nebi se strápeným výrazem a druhou rukou se zvolna ovívala jako vějířem.

Cilln se pohodlně opřel do sedla a ležérně si složil ruce za hlavou.
,, Stará paní je ohraný žert."
Jízlivě se usmál.

Tenarife přivřela oči a zvedla koutky úst v úsměvu oplácejícím mu ten jeho.
,, Nespokojený mistr Cilln je také ohraná písnička, ale přesto jí musím stále poslouchat!"

A tak to šlo dál.
Tenarife mluvila a mluvila, smála se a provokovala Cillna, dokud se opět nenechal stáhnout do další komické diskuze.

,, Ale i přes všechno to učení musíš uznat, že akademie nebyla zas tak špatná..."
Uzavřel to Cilln, poté co Tenarife opět trefně napodobila dalšího mistra, konkrétně šermíře z Diriau.
Mluvil zdánlivě lhostejně, leč přesto nedokázal popřít, že ho zajímala její reakce.

Elfce se přes tvář mihl nejasný stín.
,, Byli jsme tam z donucení, Cillne, z rozhodnutí našich rodin."

,, Ano, ano, já vím.
Ale jen si vzpomeň, měli jsme tam všechno - jídlo, pití, střechu nad hlavou, vzdělání, zábavu i přátele!"
Opět se mu kdesi z hlubin vynořily všechny ty vzpomínky na horké letní dny, kdy se mohli chodit koupat k řece.
Přísahal by, že v tu chvíli pocítil na jazyku zase tu známou sladkou chuť lesních jahod.
Avšak byl to jen kratičký okamžik.
Když znovu pohlédl Tenarife do tváře, bolestně si uvědomil, že tohle přehnal.

Vnímal ji, slyšel její hlas a viděl jak pohybuje rty, leč nedokázal uchopit jediné slovo.
V jeho hlavě se zuřivě ozvalo tisíce hlasů, jako když se znenadání rozezní zvon a on stojí přímo u něho.
Šustění v hlavě a bodavá bolest ve spáncích přišli nečekaně, ale udeřili tvrdě a zákeřně.
A potom...potom se znovu ozval ten zvuk, zvuk který se záhy proměnil ve slova, jimž dokázal porozumět.
Byl to ten stejný hlas, jež ho mučil dnem i nocí, od oné osudné noci, kdy se jeho cesty zkřížily s Vyznavači Měsíce.
, Nebudu čekat dlouho...'

,, Cillne!"
Tenarife vzteky div neskřípala zuby.
Vrhla po něm ledový pohled plný zmatení a zlosti, načež odvrátila tvář a udělala tak za jejich rozhovorem pomyslnou tečku.

Cilln zabořila hlavu do dlaní.
Bolest začínala ustupovat stejně rychle, jako se objevila, leč ozvěna toho hlasu mu v hlavě setrvávala bez ustání.
Věděl, že se Tenarife musí cítit uraženě - neboť to skutečně muselo vypadat, že jí sprostě ignoruje a vysmívá se jejím názorům - avšak momentálně nebyl zrovna ve stavu, kdy by to byla jeho největší starost.

Stromy se začali postupně rozestupovat a aniž by tomu někdo z nich věnoval větší pozornost, octli se Tenarife a Cilln na kraji páchnoucího stísněného Eriátt, jako vždy zcela vylidněného.

,, Asi...asi bychom měli dát přestávku, alespoň chvíli nechat koně vydechnout, když je zítra čeká dlouhý den..."
Navrhnul nesměle Cilln a kradmo na elfku pohlédl.
Netvářila se už tak naštvaně a příslib chvíle vydechnutí jí očividně dost zlepšil náladu.

,, Tak na co čekáme?
Najdeme si nějakou prázdnou krčmu a přenocujeme!"
Zvedla kožený váček plný mincí a zkusmo ho potěžkala.
,, Peněz máme dost a z toho sezení už mám dřevěnej celej zadek!"

••

Na schodech před krčmou posedávala skupinka černě oděných můžu, s těžkými kapucemi staženými do poloviny tváře, někteří s napůl vypitým korbelem, jiní jen tak sedíc a z dlouhé chvíle si pohrávali se svými dýkami.
Jen jeden z nich měl u úst zdobenou dýmku a očima bedlivě přejížděl po okolí.

Tenarife zamrazilo.
Všichni přítomní působili tvrdým dojmem, jakoby v nejbližší chvíli očekávali střet na ostří nože.
Mimoděk po očku pohlédla na Cillna po svém boku.
Čelist měl zatnutou a na tváři poněkud stísněný výraz.
Že by zrovna on, ten chladný mistr jenž se nechal ničím vykolejit, měl obavy?
Na klidu jí to rozhodně nepřidalo.

Seskočili z koní a uzdu uvázali k dřevěnému plůtku.
Když mířili ke vchodu, Tenarife si instinktivně přitáhla brašnu blíže k tělu a druhou rukou se nenápadně natáhla po vrhacím noži.
Dotek jeho chladivé rukojeti jí nějakým nepochopitelným způsobem uklidnil.
Jen ať si něco zkusí a já jim vytetuji na tělo svoje jméno!

Jeden z můžu rázně vstal.
Byl to ten s dýmkou.
Pozvedl k nim hlavu, leč přes tmavou kápi spatřili pouze jeho oříškové oči a jizvu táhnoucí se po pravé straně tváře.
,, Kdo jste?"
Jeho hlas zněl jako burácení hromu před bouří.
Zvědavě si prohlédl Tenarife.
,, Ty jsi elf?"
Znělo to spíše jako konstatování.

Tenarifin stiskl na rukojeti nože ještě zesílil.
Opět pohlédla na Cillna.
Ten však uhnul pohledem kamsi do strany.
Najednou si bolestně uvědomila pravdu - Cilln ví o co tu jde!

Muž s dýmkou nepatrně kývl na své společníky.
Všichni unisomo vstali, odložily korbele a hrací karty a zaujali připravený postoj vedle svého velitele.

,, Vy teď půjdete s námi,"
zahřměl ten uprostřed.

Tenarife netušila o co tu šlo, ale byla sto necouvnout ani o krok.

Rozlehlo se tíživé ticho, které snad jakoby trvalo věčnost, leč byla to jen krátká chvíle, než k elfčinu překvapení promluvil Cilln, kovovým cizím hlasem, jaký u něho ještě nikdy neslyšela.
,, Ustup nám z cesty, nevíš s čím si zahráváš."
Cilln náhle působil dojmem, jako kdyby při těch slovech o dobrý loket povyrostl.

Muži se sborově zasmáli.
Avšak poté všichni ztichli a upřeli pohledy na Cillna.
Zdálo se, že mezi nimi a Cillnem cosi proběhlo - jakási tichá dohoda, či co.

Tenarife zvolna vytáhla jeden ze svých nožů a udělala rázný, pevný krok vpřed.
Všechny svaly v jejím těle se napnuly jako struny dobře naladěného hudebního nástroje.
Zpomalila dech a rozhlédla se kolem sebe.
Její protivníci nebyli žádní amatéři, jestli chce tenhle boj vyhrát, musí uvažovat chytře - , stát se lišákem v bandě tupých býků' jak tomu říkával Cilln, když spolu trénovali.

Kdesi za sebou zaslechla vyrovnaný hlas Cillna -
,, Budete litovat dne, kdy jste se přidali na stranu Nezasvětcených..."

Tenarife, najednou docela vyvedená z míry jeho průpovídkou se nestihla ani otočit na svého společníka, když jí jakási síla smetla stranou.
Pocítila prudký příval bolesti, když jí ta "věc" mrštila na fasádu nejbližšího domu.
Ledový chlad jí skrze záda prostoupil do celého těla.
Ne, to nebyl chlad, byla to zvolna kráčející temnota, jenž jí vtáhla do své náruče.
A než se jí zrak zamlžil docela, spatřila ještě, jak se Cilln vrhá na své protivníky.
A potom... záblesk čehosi temného jež se zhmotnil místo jejího přítele a který se oháněl vlastními tesáky a drápy  namísto zbraní.

Nůž vyklouzl z ruky a s rachotem zazvonil o dláždění.
Tenarife omdlela.

____________

Ciao!
Tak tohle mi vážně dalo hodně zabrat XD
Upřímně, v jednu chvíli jsem vůbec netušila jak pokračovat...
A když si to teď zpětně čtu, přijde mi, že jsem to pěkně zamotala...V tomhle se vážně nemůže vyznat nikdo kromě mě ...😭