* Úryvek z pamětí ze Šesté války v Novém Světě, též zvané: Bitvy Ledového Nebe.

V bělostné intiarové zbroji, stále skropeni krví a bahnem, táhli se vyrovnané šiky našich hrdinných vojáků od Ravun Sier téměř až k východní bráně - zdraví, jenž byli ještě schopní držet se na nohou a stát vzpřímeně a hrdě, podpírali své raněné přátele a spolubojovníky, zatímco všichni vzhlíželi ke svému vládci navrchu schodiště, jak napřahuje svou ohromnou ruku oděnou v železných plátech, směrem k vládci Giliidersů - neboli v obecné řeči lidí.
Na tvářích všech bojovníků se zračila bolest, jakožto i tvdrý vzdor, leč ani jeden si navzdory své nenávisti k Giliidersům s nimiž museli po dlouhých deset let válčit, nedovolil ani na okamžik zapochybovat o rozhodnutí svého milovaného Förtisee, pro něhož by bez váhání nejeden položil svůj život.
Jejich věrnost byla bezbřehá, stejně tak, jako nekonečné Hvězdné jezero, které bylo tím největším a nejhrdějším symbolem naší drahé vzkvétající země.

Giliiderský vládce pevně stiskl nabízenou ruku Förtisee.
Toho dne padlo rozhodnutí, byl vyhlášen mír, jakožto i nové podmínky - Náš hrdý elfský lid byl připojen k lidskému království.
Leč žádný déšť světa již nikdy nedokázal smýt krev a nenávist, která byla tehdy za doby Bitev Ledového Nebe prolita a pronikla tak do všech našich vzpomínek, vzpomínek které nemohou být zapomenuty.

- Cesta Padlých - autor neznámý.

.
Venku stále vládla mrazivá noc.
Jen blázen by teď opustil teplo a pohodlí svého pokoje jen proto, aby se šel projít.

Cilln kráčel rozlehlou zahradou akademie a při každém výdechu mu od pusy stoupal obláček páry.
Bylo velmi chladno, třebaže již brzy mělo nastupovat jarní oteplování.
On to však nevnímal, potřeboval prostě jen na chvíli na čerstvý vzduch a chvilku strávit o samotě, jen on a jeho nervy drásající, naléhavé myšlenky proudící myslí jako zdivočelý roj králíků.
Tenarife.
Stále na ni musel myslet.
Na tu její věčně rozesmátou tvář, jak náhle tam u brány zcela poteměla, když jí podával onen dopis.
V tu chvíli to nebyla ta elfka kterou znal, nýbrž jen další zlomená duše...
Proč jen jsem to musel být já, kdo jí to oznámil?
Ničilo ho to.
Tak moc ho to ničilo.
A jestli si něco přál ze všeho nejvíc, potom to, aby jí mohl vtisknout do pevného objetí a všechno jí říct po pravdě.
Jenže ta lež byla nutná, to Cilln věděl.
Kdyby se Tenarife dozvěděla pravý důvod, kdyby se jí třebas jen slůvkem zmínil o Vyznavačích Měsíce...všechny plány jeho pánů by se zhroutili v prach a jeho by čekal krutý trest.
Ne, nic takového se samozřejmě nesmělo stát, jinak by nehrozilo nebezpečí jenom jemu, ale kdoví, možná i všem ostatním, kdož jsou do toho s Vyznavači taktéž zapletení.
Cilln znal sice jen pár takových lidí, nicméně už jen kvůli sobě a také Tenarife, nehodlal nic riskovat.
Leč i přes veškerou útěchu, Cilln věděl, že je zde nebezpečí, před kterým elfku uchránit nedokáže.
Čemu se divíš?
Vždyť ty sám jí posíláš přímo do chřtánu zla!
Nenáviděl ten pocit, že je to vše pravda.
Tak moc ho nenáviděl.
Jenže, co mu jiného zbývalo?

Všude bylo ticho a tma.
Cilln se však přistihl, jak otáčí hlavu směrem k jižnímu křídlu akademické budovy a hledí co elfčina okna, naivně doufajíc, že tam zahlédne její siluetu.
Kéž by se jen nenarodila jako elf...
Možná, že kdyby byla člověkem - stejně jako Cilnn - vše by bylo jinak...
Nebo by z ní stejně jako ze mě udělali jen další svou loutku...
Pomyslel si frustrovaně.
Vyznavačům Měsíce se nedalo utéct, byli všude a ovládali vše.
Vládce byl jen hloupý dřevěný panák za jehož nitky si Vyznavači tahali, jak se jim zrovna zachtělo.
Leč pravdou bylo, že se té podivné sektě dodnes nepodařilo ovládnout Zertkaz, ani zmanipulovat tamnějšího vládce.
Byla to ta poslední příčka, jíž potřebovali dosáhnout, aby si podmanili celý Nový svět.

Cilln ještě chvíli stál a zíral do ztemělého okna, než sám sebe nakonec přeci jen přesvědčil, aby se obrátil a vydal zpátky.
Ráno ho čekalo bolestivé loučení a on nechtěl, aby na něho Tenarife potom po zbytek života vzpomínala jako na toho zvláštního kluka s kruhy pod očima.
Při vzpomínce na elfku se mimoděk usmál - možná od ní přeci jen pochytil něco z toho pověstného smyslu pro humor.

♱

Noc byla dávno za zenitem a za svítání se už všichni sešli u hlavní brány - Akademický písař, všecek znuděný, Cilln, jako vždy nervózní, a Tenarife, poněkud nezvykle zamlklá.

Jinovatka nepříjemné křupala po nohama, když se Cilln pokoušel zahřát přecházením na místě.
Klepal se zimou, ale to byla jen ta jeho přecitlivělost.
Zkrátka si nikdy nedokázal na tyhle kruté podmínky zvyknout, narodil se na Jižním pobřeží a tam bylo téměř po celý rok příjemné sluníčko, jenž hřálo jako rozpálená kamna.
Při té vzpomínce se otřásl zimou.

,, Jménem ministra akademie, vám přeji mnoho štěstí na vaší cestě životem a doufám, že na léta strávená zde, budete vzpomínat v dobrém a zkušenosti získané na akademii, vám budou k užitku, v situacích konaných s čistým svědomím i srdcem."
Písař - pohublý muž středního věku, zcela vyhořelý a lhostejný - odříkal předem naučený proslov téměř bez emocí a do toho rukou rychle kmital po pergamentu, jak cosi zapisoval.
Nejspíše už se že všeho nejvíc těšil, až si dá pořádnou snídani a bude mít všechny tyhle formality za sebou.
Jak jen mu Cilln rozuměl...

Tenarife pouze pokývla hlavou, avšak nic víc již neřekla.
Zamlklá hleděla do země a Cilln věděl, že se v jejím srdci odehrává jakýsi boj.

,, Nuže,"
Písař odložil brk a smotal pergament.
,, Nechť vás štěstí provází."
Na to popadl svých "pět švestek" a vydal se pískem vysypanou cestičkou zpátky do akademické budovy.
Avšak sotva tři metry od nich se náhle ještě zastavil,
,, Abych nezapomněl, mistře Cillne, máte slečnu Tenarife doprovodit za Východní Bor."
Písař již nenechal místo na jakýkoli dotaz a znechuceně odkráčel.

V Cillnovi hrklo.
Jen tak tak sebou necukl.
Na Tenarifin odjezd se už psychicky připravil, ale ject s ní až za Východní Bor?

Elfka, snad jakoby vycítila jeho neklid, odlepila zrak od země a zahleděla se na něho plna očekávání a s mírným úsměvem.
V kontrastu s bílou bavlněnou košilí se šněrování působila její pokožka ještě tmavším dojmem.
A to přitom - jak se Cilln od ostatních mistrů dozvěděl - pocházela ze severu.
Zvláštní, leč musel připustit, že o ní, ani o její rodině neví zhola nic.

Tenarife se pod jeho pohledem poněkud neklidně ošila a nervózně si upravila ohnutý popruh své přes rameno pověšené brašny.
Bylo až komické, že se do té malé kožené kabely vešel veškerý její majetek - čítající nejspíše pouze nějakou dámskou hygienu, lékárničku, pár Liren, neboli místní měny, a kdoví, možná i něco osobního.

,, Měli bychom jít."
Přerušila pobaveně Cillnovo nezdvořilé zírání a přitáhla si těžký plášť blíže k tělu, načež vložila nohu do třmenu a vyšvihla se na koně.
Poklidně přešlapující hřebec samozřejmě nebyl nikdo jiný, než Kopyto.
Avšak i s ním čekalo elfku bolestné loučení.

Cilln krátce pohlédl na Kirianského koně a na okamžik ho polila vlna soucitu - oni oba se společně za tři dny budou muset vrátit na akademii a Tenarife ponechat kdesi daleko na severu svému vlastnímu osudu. Osudu, který pro ni připravili Vyznavači a on toho byl součástí...

Valach si popuzeně odfrkl, když se na něho Cilln vyhoupl, ale pokud mu to nějak více vadilo, nedával to najevo a pro jednou se choval spořádaně, jak se to od reprezentativního koně akademie předpokládá.

Spustil se déšť, což na konec zimy nebylo v této oblasti nic nečekaného.
Oba si přetáhly přes hlavu kapuci, jemně koply koně do slabin a unisono vyjeli za vydatného lijáku z hlavní brány.

Cilln postřehl, jak se Tenarife ještě ohlíží a zadíval se stejným směrem.
Z nad kamennou branou usazené sochy Svatého dobyvatele z řad Stvořitelů stékaly pramínky vody a mrtvé oči mramorové sochy pojednou vypadaly až realisticky smutně.
A zatímco mlčky, za rytmického klapaní podkov o dláždění, hleděli jak se záře vycházejícího slunce opírá do oken akademie a lesklých intiarových mečů, jež sochy pevně třímaly v rukou, uvědomil si Cilln, že až se sem zase vrátí - s ozvěnou svého vlastního dechu a dvěma koňmi vedoucí za uzdu - už nic nebude stejné.
Dříve byl s životem na akademii spokojený, vlastně ho ani nenapadlo, že by kdy mohl mít něco víc.
Jenže nyní...
Přišlo to náhle, nečekaně, ale ta myšlenka jej udeřila rychle a tvrdě - Proč tu vlastně stále zůstávám?
Dříve nepochyboval.
Věděl, že je to jeho povinnost, sloužit své zemi jakožto mistr a učitel.
Leč nyní mu jeho poslání nedávalo smysl.
Možná měla Tenarife pravdu, když mu tehdy říkala, že život bez cíle je jako stát v bažině a čekat, až tě zcela pohltí.

Tenarife se z hluboka nadechla a pomalu otočila hlavu zpátky na cestu.
Čekají je společně tři dny v sedle, poté půjde každý svým směrem.

Cesta se po chvíli proměnila v bahnitou stezku a tak teď, když utichlo i klapání, byli jezdci vydáni napospas tichu a vlastním mučivým myšlenkám.
I když Cillnovi se nezdálo, že by elfku trápilo tolik věcí, jako jeho samotného.

Naposledy se ještě obrátil k bráně za jejich zády, než se konečně přinutil soustředit na všechno to, co bylo před nimi.
Leč obraz mramorových soch a jejich bledých tvářích s mrtvýma smutnýma očima se mu v mysli držel ještě dlouho.

Kapička vody zasáhla Cillna přímo na špičku nosu.
Projel jím neuvěřitelný chlad, neboť voda rozplesklá na jeho holé pokožce nesnesitelně studila.
Opět se mu vybavila ona mrtvá tvář sochy, po níž stékaly pramínky dešťové vody a lesklý meč držící v pravé ruce.
Byla to oslava Stvořitele, toho, jenž dobyl Nový svět, nebýt jeho, celý tento velký ostrov na němž žijí by byl jen tajuplnou a legendami opředenou zemí, kam nikdy nikdo nevkročil.
Ne, vlastně to nebyl muž, byla to žena, velmi mocná Stvořitelka...

___________

Budu moc ráda za názor, tahle Kapitola mi dala spoustu práce :)

<3

~ Ash