Kaira, Tenarifina spolubydlící a zároveň nejlepší přítelkyně jakou kdy poznala, byla vždy vcelku tichá a nikdy necítila nějakou zvláštní potřebu mluvit víc než bylo třeba.
Obvykle jí nic příliš nevzrušilo, leč když spatřila jak její kamarádka zklesle padla na slamník nahrazující postel, projevila až nezvyklý neklid.

Sešeřilo se velmi rychle a tak než elfka odstrojila svého koně, venku již padla tma.
Nyní seděla s hlavou v dlaních, za světla svíčky ve svém skromném pokoji a přemýšlela, co bude dál.

,, Stalo se něco?"

Hloupá otázka.
Pomyslela si Tenarife rozmrzele, avšak po chvíli musela samu sebe pokárat - Kaira přece neměla nejmenší tušení co se odehrálo.
Obrátila se tedy k přítelkyni a jala se to celé převyprávět.
Když skončila, zazdálo se jí, že Kaira náhle poněkud zbledla.
Leč mohl to být pouhý klam, způsobený odleskem plamene svíce.

Rozhostilo se ticho, neboť ani jedna neměla nejmenší tušení, co v takovéto chvíli říci.
Když nad tím elfka zpětně uvažovala, slov tehdy ani nebylo třeba.

,, ty se...nechceš vrátit domů?"
Ozvala se nesměle Kaira s hlavou sklopenou ke svým rukám.
V hlase jí zaznívalo cosi nápadně podobného smutku.

Tenarife pochopila, že nezvyklí odstín její tváře nebyl způsoben světlem a v ten moment neskutečně zalitovala, že jí kdy řekla pravdu.
Kaira byla totiž jiná a na rozdíl od ostatních, ona nikdy nepřestala doufat, že si pro ní její rodina jednoho dne přijede.
A elfka nyní cítila ten hněv a bezmoc, jenž se odehrávali v Kaiřině srdci.

Stalo se před lety, v době kdy byli na akademii úplnými nováčky.
Stáli tehdy schromáždění na hlavním nádvoří, zatímco poslouchali proslov váženého ministra.

,, ... nezapomeňte a noste stále v srdci, že vaše drahá rodina vás sem poslala, aby jste získali užitečné zkušenosti a staly se z vás dospělí občané, jenž budou pýchou naší překrásné vzkvétající země!
Vaše rodina vás bude moci navštívit pouze v určité dny..."

,, Hloupost!"
Ozval se vedle Tenarife hrubý hlas staršího chlapce.

,, Co?"
Tenarife se na něho všecek zvědavá otočila.
Zbytku ministrova proslovu již nevěnovala nejmenší pozornost.

Chlapec, upírajíce nenávistný pohled směrem na balkón odkud obtloustlý muž mluvil, se na elfku ani nepodíval.
Sehnul se k zemi a mozolovitou rukou sebral kamínek ležící na dlažbě.
Prsty jej chvíli převracel v dlani, jakoby snad přemýšlel, jak velký trest by mu byl udělen, kdyby se tomu malému křemenu o průměru větší jahody přeci jen podařilo trefit ministra do hlavy.
,, Nikdo sem nepřijede.
Naše rodiny nás jen potřebovali někam zastrčit."
Mluvil zdánlivě lhostejně, leč přesto bylo v těch slovech tolika zloby a smutku.
Drtil kámen v ruce, až to vypadalo že ho snad vážně mrští, leč nakonec jen nechal proklouznout mezi prsty a dopadnout zpátky na zem.

Tenarife se zamračila.
Byla tehdy ještě malá, ale její naivita by vydala za dva.
Byla přesvědčena, že její rodina by jí nic takového neudělala!
Chtěla se ohradit, ale kdosi jí předběhl.

,, To není pravda!"
Kaira založila ruce v bok a popuzeně nakrčila nos.
,, Moji rodiče mě milují!
Přijedou za mnou třebas na konec světa!"

Chlapec pouze ledabyle pokrčil rameny.
Měl svou pravdu a jeho bohatý životní příběh o tom podával dost věrohodný důkaz.
,, Nikdo nepřijede.
Uvidíš je až za několik let.
Jestli vůbec..."

Tenarife s hořkostí musela uznat, že chlapec měl pravdu.
Od doby, co jí opustili u brány akademie se už nikdy neukázali.
Neposlali jediný dopis.
Za těch pět let začala ty nejasné, vzpomínkami rozmazané tváře, které jí za celou tu dobu nedali jediné znamení, že na ní nezapomněli, nenávidět.
Nikdy nedokázala pochopit svou přítelkyni a její slepou vírou, že si pro ní jednoho dne přijedou.

,, Pocházím z chudších poměrů..."
svěřila se jí jedné prázdné noci Kaira.
Tehdy obě nemohli dlouho usnout - neboť po lekci z lukostřelby se vrátili celý rozlámaní, že je bolelo úplně všechno - a tak si ještě dlouho povídali.

,, Žila jsem v malé vesnici v Iltar Polsire.
Byli jsme vinaři, ostatně jako většina obyvatel.
Nikdy mě neměl čekat jiný život..."
Odmlčela se.
,, Každý den po svítání jsem vyšla ze stavení a vyděla opět tu stejnou vyprahlou zem, nekonečné plantáže, dlouhé lány vinic a olivovníky.
Nikdy jsem nespatřila nic jiného."

Tenarife ze svévo slamníku tiše, se zatajeným dechem naslouchala, zatímco Kaira, ponořena do vzpomínek, hledíce do bílého stropu vyprávěla.

,, Jednoho dne se ve vsi objevil starý poutník.
Všichni se sešli v jindy prázdné krčmě, zatímco on básnil o všech těch dalekých místech, jež navštívil.
Měl s sebou i jeden malý obrázek, který prý mu kdysi věnoval přítel.
Byli na něm obrovské kopce a dlouhá nekonečná zeleň.
Vyprávěl, že chodil po všech těch vrcholcích nad mraky a že prošlapal křížem krážem ty nekonečné neprostupné lesy.
Vyprávěl o majestátních vodopádech tekoucích zelenýma údolíma a stříbrně se lesknoucích jezerech v záři zapadajícího slunce.
Vyprávěl až do noci a já mu tehdy doslova vysela na rtech."

Kaira byla rozená vypravěčka, to musela Tenarife uznat.

,, Zatímco všichni se po jeho vyprávění rozešli a zcela bez zájmu se vrátili zpět ke svým povinnostem, já ztoužila to všechno spatřit na vlastní oči."

Zvenku se ozval vysoký pisklavý hlas slečny Iarnier, jak zrovna kárala jednoho ze svých studentů, za to že ještě není ve svém pokoji.
Leč ani jedna z dívek se o to nezajímala.

,, Snila jsem o tom, že budu cestovat.
Že pojmenuji všechny dosud neznámé kraje a spatřím to, co nikdo přede mnou dosud nikdy neviděl.
Když jsem se s tím poprvé svěřila rodičům, nastala trapná chvíle ticha.
Řekli jen jediné - že oni mi nechtějí stát v cestě za mými sny."

Tenarife se cítila jako na jehlách.
Zaplavil jí jakýsi zvláštní pocit - že by snad... závist?
Její rodiče by jí nikdy nic tak milého neřekli.
,, co bylo dál?"
Neudržela se.

Elfka uslyšela, jak si Kaira z vedlejšího slamníku dlouze povzdechla.
,, O pár dní později se v naší vesnici zničehonic objevili muži královské šlechty a moji rodiče mě s nimi - a několika dalšími dětmi - poslali na akademii..."
Hlas se jí uprostřed zlomil a ona nebyla schopna pokračovat.

,, Já... nevím zda se chci vrátit."
Tenarifin hlas utnul to zvláštní ticho mezi nimi.
Byla to pravda - byť jen zpola - elfka měla obavy, co na ní čeká a zároveň se jí možná v hlavě rodila jakási nesmyslná myšlenka - co když jí volají zpět protože se jim po ní stýská.
Okamžitě tu myšlenku zahnala do nejtemnějšího koutu své mysli.
Naučila se, že podléhat očekáváním je nebezpečné, nehodlala riskovat zklamání, které by jí tak jako tak stejně čekalo.

,, Co hodláš dělat?"

Naivní a Hloupá otázka.
Copak měla na výběr?
Pravda, člověk má vždycky na výběr, ale v tuto situaci si Tenarife nebyla jistá, jakou cestu by měla zvolit.
S rodiči nikdy neměla dobrý vztah, měla by se tedy nyní obávat, za jakými účely jí povolali zpět?
Leč přesto jí v hloubi duše začínal klíčit zárodek jistého plánu.

,, Odjedu."
Prohlásila Tenarife pevný, sobě vlastním hlasem.

Kaira jen ztěžka dokázala skrývat svůj smutek.
Avšak skutečností bylo, že jí více trápilo, že její přítelkyně se může vrátit domů, než její samotný odjezd a pravděpodobnost, že se již nikdy znovu nemusí setkat.

Tenarife chápala, leč to přijmula s hořkostí.
Byli prostě jen dvě dívky, jež se řízením osudu octli daleko od domova a jedna druhé pomáhala strávit čas zde o něco příjemněji.
Nic víc, nic míň.
Tak proč jí to stejně bodlo u srdce jako ledový osten?
Cilln měl pravdu, odchody jsou vážně bolestivá součást jejich životů.
Cilln.
Stále musela přemýšlet nad tím jeho uhýbavým pohledem a nejistými trhavými pohyby, když jí u brány předával onen dopis.
Měla nejasný pocit že to Cillna tak nějak mrzí, ale přišlo jí to k tomu vážnému učiteli až příliš nepravděpodobné
Ovšem, znali se od samého začátku, kdy oba byli ještě zelenáči, všecek vyjevený z toho nového světa.
Jenže jakmile se z Cillna stal mistr, jakoby se vše změnilo a on záhy dospěl.
Od té doby byl jejich vztah poněkud zvláštní a ať už se mu stalo cokoli, nikdy se již nedokázal na svět usmát tak jako dřív.
Tehdy to Tenarife celkem vzalo...

Kaira si přisunula podstavec svíce blíže a tichým fouknutím zhasla plamínek.
Bez dalšího slova se natáhla na slamníku, přitáhla si deku téměř až ke krku a zavřela oči.

Elfka chvíli jen seděla obklopena tou děsivou tmou, leč brzy učinila totéž.
Ještě než usnula, přepadla jí poněkud zvláštní myšlenka,
Jak moc se asi změnil svět tam venku, zatímco my jsme byli zavření tady?

________________

Uffff
Tohle mi teda vážně dalo dost zabrat...
Každý den jsem něco málo přidávala, furt to poupravovala až nakonec, po všech těch hodinách dřiny - i když pravdou je že mě to neskutečně bavilo - se zrodilo toto...
Chjo, jakmile se člověk příliš zabere do psaní, nemůže už přestat...já bych se tak ráda rozepsala o Cillnově příběhu, ale zatím se nenaskytla žádná příležitost XD
No, raději přejděme rovnou k věci:
- Jaký je váš upřímný názor na tuto část?
- Co bych měla zlepšit?
- Na čem zapracovat?
- Co se vám líbilo a co naopak ne?
- Jak na vás zatím příběh působí?
- Jak si myslíte že se bude děj rozvíjet?

Budu moc vděčná za odpovědi <333

~ Ash