Kirianští koně byli po celé zemi nejvyhlášenější a i u všech nevzdělanců známí jako to vůbec nejlepší plemeno.
Nejenže byli rychlí jako sám vítr, ale proslavila je hlavně jejich odolnost a houževnatost.
Zároveň také byli velice učenlivý a se svým jezdcem tvořili takřka nerozlučnou dvojici.
I když však jezdec zemřel (či se svého koně jednoduše zbavil), zástupce tohoto plemene dokázal stejně tak po několika měsících přilnout i k novému pánu.
Leč Tenarife by svého věrného hřebce za nic na světě nevyměnila.

Syvák letěl tryskem po lesní pěšině, jejíž terén a všechny zrádné překážky znal i po slepu, hnán plavovlasou elfkou, takovou rychlostí, až se kolem výřil prach.
Wergët vždy když byla Tenarife ještě malá říkával, že pokaždé když ti dva spolu pádí lesem, mají na tváři úplně totožný výraz štěstí a volnosti.
Nikdy neidentifikoval, jak se to u koně dá poznat, ale při pohledu na tu divokou jízdu, musel mistr Cilln uznat, že na tom možná něco pravdy bylo.

,, Hezké,"
pronesl odměřeně Cilln, jakmile Tenarife zabrzdila před starým ořešákem a sesedla na zem.
,, ale proč se pořád v tom sedle tolik hrbíš?!
Jestli chceš jezdit jako vítr, musíš správně rozrážet vzduch!"
Jako vždy byl učitel jízdy na venek nespokojený, leč uvnitř již nepochyboval o schopnostech mladé elfky a na mysli mu mnohdy vyvstávaly pochyby, zda ho svými schopnostmi již nedokáže předčít.
Náhle se zarazil a znovu se rozpoměl na onen dopis v pravé kapse svých kalhot.
Brzy dostane pod ruce dalšího nového nadějného žáka, jehož bude muset stejně jako všechny předchozí připravit na skutečný život.
Tak to fungovalo vždy a Cilln nikdy přesně nedokázal pochopit tu starou tradici jejich království.

,, Co se ti honí hlavou?"
ozval se rozjařený hlas Tenarife, těsně vedle něj.
Elfka měla na tváři úsměv, přesto však její oči byli plné čehosi zvláštního.

Cilln v rozpacích zavrtěl hlavou a zamumlal cosi ve smyslu, že by už měli jít.

Šli dlouho a mlčky.
Tenarife vedla za uzdu svého grošáka, příhodně pojmenovaného Kopyto - neboť si osvojil velmi nehezký zvyk kopat cizí lidi, když stáli v přílišné blízkosti - zatímco Cilln předstíral, že se zaujetím studuje dopis, jenž toho rána obdržel.
Ve skutečnosti však mistr znal celý obsah toho vzkazu nazpaměť - nebylo divu, rozkaz který obdržel od nejvyššího ministra akademie zněl jasně a až bolestivě jednoduše.

Lesní stezka jakoby neměla konce a ticho, které mezi oběma panovalo bylo nesnesitelné.
Leč ani jeden nechtěl promluvit, oba cítili totéž - cosi končí a tentokrát to nebude jen konec zimy a příchod jarního tání.

Až před velikou kovanou bránou, zasazenou ve vysoké kamenné zdi ohraničující pozemek akademie, se elfka zastavila.

Cilln na ni upřel nechápavý pohled a chystal se zeptat, ale slova jakoby mu uvízla v krku.
V jejích očích byla opět ta neznámá emoce, jenž nedokázal mistr rozluštit.
Znervózněl.

Tenarife pohladila Kopyto po hlavě a kdyby se byla v tu chvíli obrátila na mistra, spatřil by v jejích očích slzy.
Jenže ona nechtěla aby jej viděl.
Nechtěla spoustu věcí, ale staly se.

Kůň zafrkal.
Cillnovi se zazdálo, že snad cítí to špatné rozpoložení své paní.
Možné to bylo, kdoví jak silný vztah mezi nimi byl...
Žmoulal v rukou obálku s dopisem a bojoval s nutkáním přerušit tu zvláštní atmosféru panující mezi nimi a jednoduše jí to oznámit.
Měl však strach, že elfka uslyší, jak se mu bude chvět hlas.

,, Nemusíš nic říkat,"
ozvala se sklesle Tenarife, tváří stále otočena ke svému koni, hladíce ho, snad aby odvedla své myšlenky jinam.
,, Musím opustit půdu akademie, že?"

Cilln si tiše, frustrovaně povzdechl, udělal krok směrem k elfce a natáhl k ní ruku s dopisem.
Ta jej však nepřijala.
Až nyní když stál mistr blíž, si povšiml toho nepatrného lesku v jejích očích.
Také to však mohl být jen odlesk světla.

,, Proč?"
tázala se krátce.
Tentokrát už ale nedokázala skrýt smutek ve svém hlase.

Cilln hleděl jak její snědá ruka laská koně po hřbetě a dlouho se nedokázal přinutit k odpovědi.
Od doby, co před pěti lety nastoupila na akademie spolu byli téměř pořád.
On byl její učitel - byť sám byl sotva o pár let starší - a ona čilá studentka plná temperamentu, lačnící po nových dobrodružstvích.
Leč učení jí nikdy moc nešlo.
Cilln se musel pousmát nad tou vzpomínkou, když se Tenarife jednou vykradla z vyučování a našli jí až po dvou hodinách ve stájích.
Dostala tehdy krutý výprask a týden musela vypomáhat v místní kuchyni.

,, Tvé učení zde už skončilo, akademie Bledé Lilie ti již nic více nabídnout nemůže.
Musíš se vrátit zpět do svého domova."
Měl obavy, ale zbytečně.
I přes silný smutek jenž vládl v jeho nitru, hlas se mu ani jednou nezachvěl.
Připadal si jako lhář, když mluvil tak strojeně, dobře naučná slova, místo aby jí věnoval přátelské obětí a poskytl oporu.
Byl to zvláštní pocit a jeho nějakým způsobem deprimoval.

,, Já nemám domov."

Následovala další trapná chvíle ticha.
Cilln tuhle větu slyšel nejednou - sám ji opakoval každému, kdo se ho tázal, proč tráví čas na akademii, místo aby si užíval volnosti a mládí, nebo se po tak dlouhé době vrátil zpět do své domoviny.
Znal důvod, proč to už slyšel z tolika úst.
Ani on sám nedokázal své rodině odpustit, že jej nikdy, za celých pět let, nepoctili ani jediným dopisem, a že ho zanechali zcela opuštěného, aniž by se pro něho někdy mínili vrátit.

S námahou potlačil tu spoustu slov deroucí se na jazyk a vyskoukal ze sebe pouhé:
,, Zítra v sedm buď připravena u brány."

Ani jeden už poté neřekl nic.
Mlčky prošli bránou a v záři zapadajícího slunečního kotouče se každý vydal jiným směrem.
Oba v očích štípali slzy, leč ani jeden jim nedal volný průchod.

_____________

1. Kapitola na světě!!!
A to za docela krátkou dobu...To je podezřelé XD

Každopádně, doufám že se líbilo a pište své dojmy!!!
;)

Mějte se krásně!
<3

~ Ash