Zombie se sem dostali. Jdou po mně. Nebo spíš po celé skupině. Chodbami se nese křik a výskot lidí, po kterých zombie jdou. Nahání to strach.

,,Ááááá! Pomóóóóc! Ááá!"

Křičím jako zběsilá. Když už jsem v relativním bezpečí, tak na mě někdo promluví.

,,Hej!"

Jsem k tomu dotyčnému otočená zády. Hned se ale otočím.

,,Chytej."

Ten někdo mi hodí zbraň. Tak, tak ji chytím. Málem jsem spadla i se zbraní.

,,Opatrně."

Promluví na mě neznámý člověk.

,,Nesmí tě slyšet ty oživlé mrtvoly."

Dívám se na toho - muže, ano vypadá na nějakého muže.

,,Jinak bychom byli mrtví."

Poračuje. Zeptá se mě:

,,Kdo jste? Já jsem Michael (čti Mišel)."

,,Nooo... Já jsem.... Já jsem Mariana. Říkejte mi ale Marian (čti: Merien)."

,,Aha. Tady není bezpečno. Měli bychom jít pryč."

Začne mluvit tajemně.

,,A kam?"

Zeptám se se strachem. Přece nemůžeme jít ven!

,,Jestliže jsou tady zombie, tak bychom měli jít ven."

Řekl to, co jsem čekala!

,,Ale venku je ještě více zombíků!"

,,Heh.... Dáme si ochrané obleky."

,,Vy snad nevíte, co se stane když vás zombie kousne!?"

Zeptám se Michaela.

,,Vím to moc dobře, holčičko."

Zamračím se na něj.

,,Neříkej mi holčičko a začni plánovat, jak bychom se mohli dostat ven."

Vezmu do ruky zbraň.

,,Počkej, než mě zastřelíš!"

Zažertuje Michael.
Já se na něj podívám nechápavým pohledem.

,,Když ti zombie protrhli vchod, tak sem můžou vtrhnout další. Což ovšem znamená, že máme cestu téměř bez překážky. Protože jen jeden člověk má něco jako klíč od vchodu. Ale tohle je vedlejší."

Vysvětluje Michael.

,,Aha. Takže my půjdeme ven, a zomíci dovnitř, že?"

Zeptám se.

,,No, ne tak úplně. Nemusíme se hned vystřídat. Horší je, co uděláme s ostatními."

S jeho posledními slovy sem vtrhli zombíci.

,,Dělej, střílej!"

Křikne na mě Michael.

,,Dobře! A jak? Moc často zbraně nedržím v rukou."

,,Zmáčkneš ten červený čudlík! Dělej!"

Říkám trochu s nejistotou.
Střílíme na zombíky. Když odejde většina, tak mě Michael chytne za ruku. Utíkáme ven.

,,Michaeli, nestane se nám nic, že ne?"

Chvíli oba mlčíme. Pak Michael promluví.

,,Teoreticky by se nám nic stát nemělo. Máme dobrou výzbroj."

Michael má na sobě ochrannou kombinézu, u sebe kudlu a samopal. Já mám taky ochrannou kombinézu a dýku. Samopal mám v obalu na zádech. Kudlu držím v ruce.

Jsme u otvoru, který je samozřejmě není rozbitý. Zombíci nás nechali být. Teď oba přemýšlíme, co je s ostatními.

,,Vylezeme, ne?"

Řeknu.

,,Jo. Jdeme."

Vylezeme. Vidíme kolem sebe to, co předtím. Temno a kostry. Pomalu mi dochází, že tohle všechno bude na denním pořádku.

,,Ach.... Co když jsou mí rodiče a přátelé mrtví? Michaeli, musíme je najít!"

Postesknu si.

,,Neboj, rodiče najdeme. Teď si nejprve musíme dobýt zbraně."

Vytáhnu z obalu svůj samopal a dám ho Michaelovi.

,,Tady máš. Já se tady zatím porozhlédnu."

Oznámím Michaelovi.

,,A máš u sebe kudlu?"

,,Jo. Mám. Nemusíš se bát."

,,No, dobře."

Jdu do "lesíka" který je před námi. Stromy jsou opadané. Všude je šedo. Ani stromy nejsou krásně barevné. Tráva je šedá, cesta je taky šedá! Vše je hodně smutné.

,,Hej! Marian. Pojď sem!"

Slyším, jak mě volá Michael. Jdu tedy za ním.

,,Už jdu!"

Zavolám na Michaela.

Nazdar! Už dlouuuuuuhooo jsem nevydala další kapitolu této knížky. Tak je zde! Snad se líbí.

Zatím ahoj!
U dalšího dílu nashledanou.