Právě jdu na autobus. Jede mi za pět minut, tak je to v pohodě. Jdu s úsměvem na tváři, a ani nevím proč. Obyčejně to značí, že je něco špatně. Ale tentokrát si to nepřipustím. Už jsem na zastávce, autobus zrovna dojíždí. Jakmile si sednu, začnu si v hlavě promítat slova a přitom se dívám z okna.

,,Super! Je nádherné ráno. Takhle krásný by mohl být každý den."

Pak se podívám do autobusu, co je tu za lidi. To tak někdy dělám, když se nudím. Támhle sedí nějaká starší paní s vnoučetem, tam zase chlapec, který jede do školy - stejně jako já. Pak je tu paní, která jede pravděpodobně do práce. A nakonec je tu někdo jako tajný agent který se na mě dívá.

,,Cože!?!? Proč je v autobuse tajný agent, který se na mě dívá!?"

Pomyslím si.
V klidu, když se ty na něj nebudeš dívat, on se na tebe taky nebude dívat. A stejně už vystupuji, snad nepůjde za mnou.

Ve škole:

Jdu si uložit své věci do skříňky, vezmu si češtinu a jdu do své třídy. Sednu si do své lavice a pozdravím se s kamarádkou.

,,Ahoj, Sabi, jak je?"

Řeknu.

,,Ahoj, Marian, v pohodě. A ty?"

Zeptá se mě Sabina, moje nejlepší kamarádka.

,,V pohodě, taky."

Zazvonilo na hodinu a po chvilce přišla paní učitelka.

,,Dobrý den, žáci. Dnes budeme probírat podmět a přísudek. Služba rozdá pracovní listy."

,,Ssss, Marian, ty tomu rozumíš?"

Zeptá se mě Sabina.

,,No, vypadá to jednoduše. A navíc, čeština mi jde."

Řeknu Sabině a mrknu na ni.

Po tom vyplňování jsem byla vyvolaná z literatury.

,,Ajajaj!"

Řeknu si v duchu.

,,Tak, jací jsou nejznámější autoři bajek?"

Zeptá se mě paní učitelka.

,,Ummm... E-Ezop?"

Vykoktám ze sebe. Jsem totiž hrozně nervózní.

,,Správně! A dál?"

,,K-Krilovovy... Bajky?"

,,No, pěkné! Víš další? Měla bys to vědět."

,,Eeee...... Čapkovy bajky?

,,Ano, ano. Další bude skloňování nejvyššího řeckého boha. Jak se jmenuje?"

,,Nejvyšší řecký bůh se jmenuje Zeus. (Celé skloňování nevypisuji.)

Po tom všem jsem dostala zaslouženou jedničku. Pak následoval super den ve škole.

Po škole:

Řekla jsem si, že by nebylo špatné se trochu projít. A tak jsem šla ze školy pěšky. Šla jsem i se Sabinou, sice bydlí blíž ke škole než já ale nám to nevadí. Když Sabina zašla do svého domu, tak jsem musela jít sama. Ani to moc nevadilo. Vlastně na cestě ze školy mi téměř nic nevadilo. Až na jeden pocit. Ale to bylo jen dnes. Vůbec nevím proč. Jako by mě ten pocit před někým, nebo něčím varoval. Cestou jsem si ale pískala, to abych měla lepší náladu. Najednou mě někdo chytl za ramena a odtáhl mě za roh, tam mě dal do pytle a chtěl mě odvést někam, kde to asi nevypadalo příliš
mile. Snažila jsem se volat o pomoc a vískat, aby mě někdo slyšel, ale ten někdo mi řekl:

,,Zmlkni! Nikdo nemusí vědět, že umíš zpívat!"

Tohle je na přání schválně delší, než naše šílená třída. I tak doufám, že se vám můj nový příběh líbí! Když by byl nějaký dotaz, tak ho napište do komentářů! 😃