Teo vyšel ze školy a mířil si to rovnou k bílému autu značky Range Rover, v němž na něj čekal jeho táta. Bylo to od toho jejich incidentu teprve pár dní, takže se snažili k sobě znovu najít cestu. Zrovna dnes měli v plánu oběd v jedné luxusní restauraci v Kromíně. A díky krátkému rozvrhu to ani nebyl moc opožděný oběd.

„Ahoj, Teo. Tak co ve škole?" položil Karel typickou rodičovskou otázku ve chvíli, kdy Teo nasedl do auta.

„Dostal jsem pětku z testu z literatury. Spletl jsem si Karla Čapka a Karla Jaromíra Erbena," povzdechl si potupně. „A učitelka tu chybu musela samozřejmě komentovat před celou třídou, takže spolužáci z toho měli Vánoce. Ale napíšu si opravný test."

„Jak sis je mohl splést, prosimtě?"

Teo na otce upřel pohled. „Ten test jsem psal v den po tom, co ses opil. V tu chvíli se mi při přečtení jména Karel obracel žaludek jako tobě při ranní kocovině. A taky mi to vlastně bylo jedno. Test nebyl to, co mě stresovalo."

Karel mírně znervózněl. Pořád se kvůli tomu cítil hodně špatně. Obzvlášť v momentech, kdy mu to Teo takhle předhazoval. Ne že by to dělal schválně, ale mlčet o tom taky nechtěl. Dokonce nesouhlasil s tím, aby to nazývali pod nějakým heslem. Bál se totiž, že se to stane znovu. A když to bude nazývat pravým jménem, což Karlovi nedělalo vůbec dobře, je větší pravděpodobnost, že už se to opravdu nebude opakovat. Minimálně ne před očima jeho syna.

„Můžeme jet?" zeptal se Karel po krátkém tichu a po souhlasném kývnutí se rozjel k restauraci.

Restaurace se jmenovala Pour toi, v českém překladu „Pro vás". Byla to francouzská restaurace s vyhlášenými pokrmy nejen v celém kraji, jež se mohla chlubit s jednou michelinskou hvězdou.

Naproti vchodovým dveřím stál pult a za ním jeden z pracovníků restaurace, jež dovedl Karla a Tea k jejich stolu pro dva.

Zdi byly vínově zbarvené, stoly a židle zdobila černá barva a podlahu by si kdekdo mohl splést se sněhem díky její bílé barvě. Uprostřed stolu stála váza s rudými růžemi.

Teo se musel neustále s údivem rozhlížet. Jako budoucího zaměstnance v oblasti gastronomie a milovníka Francie, kam se díky základní škole jednou dostal, jej tohle místo jednoduše uchvátilo.

S mámou do restaurací moc nechodil. Jen při významných událostech, jako jsou třeba narozeniny. Když už, zašli si spíš do KFC. A pokud se jednou za uherský rok zašli najíst do normální restaurace místo fastfoodu, určitě ne do takhle luxusní.

„Líbí se ti tady?" usmál se Karel při pohledu na syna. Ten právě vypadal jako dítě, co poprvé přišlo na dětské hřiště.

„Je to tady nádherný. Snad i dobře vaří," odpověděl s úsměvem Teo.

„Chodím sem často. Vaří opravdu dobře. Mají převážně francouzské speciality, ale nechybí ani smažák a kuřecí řízek pro typické Čechy," zasmál se Karel a Teo neudržel uchechtnutí.

Po asi dvou minutách k nim přišla brýlatá servírka s kulatým bříškem a natrénovaným úsměvem na tváři. Otevřela si notýsek a podívala se na ně. „Dobrý den, jsem Norika, vaše servírka. Dáte si něco k pití?"

„Já si dám víno," rozhodl se Karel, ale pak si uvědomil, že by to asi nebyl dobrý nápad. „Nebo ne. Dám si Coca Colu."

Teo se na něj šťastně usmál a poté se podíval na servírku. „Já poprosím o malinovku."

„Dobrá, hned to bude," oznámila s úsměvem a chystala se k odchodu, avšak Karel ji zastavil.

„A jídelní lístky dostaneme?"

Norika vykulila oči. „Moc se omlouvám, hned vám je donesu!" nervózně se zasmála a po chvilce měli jídelní lístky na stole.

„V pořádku, děkujeme."

Servírka odešla, načež se Teo podíval na všechny ty pokrmy, které restaurace nabízela. „Co si dáš, Karle?"

„Hmm... Asi Quiche Lorraine. Výborný slaný koláč. Francouzská specialita."

Teo se zamyslel. „Tak já si to dám taky. Vždycky si dávám v restauraci smažák, tak zkusím změnu."

Karel se zasmál a pověděl Norice jejich objednávku, když se vrátila, aby jim přinesla pití. „A klid. Nic se nestalo," ujistil ji, jelikož si všiml, že je stále vyklepaná z těch zapomenutých lístků.

„Jsem tady nová. A ještě k tomu těhotná. Takže jsem ve stresu z nové práce a ještě mám těhotenský, zapomnělivý mozek. A šéf není zrovna svatoušek," vydechla tiše, aby ji nikdo jiný neslyšel. „... A teď se cítím trapně. Co že jste si to objednali?"

„Quiche Lorraine," odpověděl s klidem Karel.

„Tak už to mám zapsaný, nebojte," uchechtla se, ale náhle si Karla začala prohlížet. „Moment. Vy jste Karel Navrátil? Ten úspěšný hudební producent? A skladatel?"

„Ano, to jsem. A bohužel je tohle jméno teď spojované spíš s neúspěchem," povzdechl si.

„Slyšela jsem. Ale kdybyste chtěl, můžete si u nás udělat reklamu. Občas tu máme živou hudbu. Stačí sehnat kapelu a já se domluvím s kamarádem. Šéf je přítel jeho matky, určitě s tím nebude žádný problém," navrhla Norika.

„Sehnat kapelu je teď pro mě jaksi nadlidský úkol. Ale děkuji za nabídku, popřemýšlím nad tím," pousmál se Karel a Norika s kývnutím odešla vyřídit objednávku.

„To musíš zkusit," podpořil Teo svého otce.

„To bych nejdřív musel najít někoho, kdo by byl ochotný mi dělat reklamu. A kapelu. Což o to, Vali je výborná bubenice. Jenže naše studio se od prvopočátku zaměřuje na kapely a ne na sólisty."

Teo si smutně povzdechl. Kdyby nebyl marný, tak by svému otci pomohl. Ale tréma a strach byly silnější.

„Musím si odskočit," oznámil tiše a vydal se na pánské záchodky. Tam se opřel o umyvadlo a podíval se na sebe do zrcadla. Bylo mu do breku.

Ano, táta ho zklamal. Hodně. A stále mu úplně neodpustil a asi nikdy neodpustí. Ale i přesto si dokázal všímat, jak se pro něj Karel snaží. Sice byla jeho povinnost se o Tea starat, ale ty věci navíc jeho povinností nebyly. A právě za ty věci se mu mohl Teo odvděčit třeba tím, že by se stal zpěvákem jeho nové kapely. On by zpíval, Vali by bubnovala a Bruno hrál na kytaru. Třeba. No, bohužel. „Teo, sakra už. Copak se Hannah Montana omezovala kvůli nějaký trémě?" zamumlal při pohledu na sebe samého. Kdo ví, zda jeho odraz v zrcadle není alternativní vesmír, kde je schopný zpívat před publikem a plnit si své sny.

S výdechem nakonec zalezl do jedné z kabinek. Když už tady byl, přece toho využije. Navíc, ta koupelna byla opravdu hezká a hlavně čistá, takže se nemusel ničeho štítit. I tak byl však rád, že nebyl holka a nemusel si na záchod sedat. Vali mu sice vyprávěla, jak si taky od určité chvíle nesedá, ale musí to být dost nepohodlný.

Jak byl Teo zamyšlený, úplně zapomněl na to, že sem kdokoliv může přijít a při umývání rukou si začal tiše zpívat Ani vody proud od Slzy, což byla jedna z jeho oblíbených hudebních skupin.

Jak na potvoru si nevšiml jedné zamknuté kabinky, odkud vyšel kluk s hadrou v ruce. A jako duch se zjevil za jeho zády, takže si jej Teo všiml v zrcadle. Jeho vyděšený křik snad slyšeli až v Praze.

Nemohl za to, jako malý si četl různé historky o Krvavé Mary a od té doby měl občas problém se i podívat do zrcadla.

Neznámý se zasmál. „To nám chceš vystrašit hosty? Teď si budou všichni myslet, že tě tady vraždím."

„Byls jako duch!" vyjekl Teo s rukou na srdci.

„Někdo tady má špatný svědomí," ušklíbl se.

„A někdo tady má mokrý kalhoty. Asi to nebude voda, viď?"

Neznámý se zašklebil. „Není to voda, no. Chlapi jsou prasata. A já uklouzl. Ale už jsem si zvykl, co jiného mi zbývá, že jo."

„Náhodou je to tu čistý."

„Tak to děkuju, je to všechno moje práce. To je tak, když je nevlastní otec skrblík a já musím být jak číšník, tak i uklízečka." Protočil nad tou skutečností očima. "Je to majitel této restaurace, víš? Blbec."

„Počkat. Ty jsi ten kamarád Noriky?" zajímal se Teo, když si dal dvě a dvě dohromady.

„Už to tak bude. Pročpak?"

„Jen tak," pousmál se.

Neznámý pokrčil rameny a vyhodil do koše žluté rukavice. Poté si umyl ruce, přičemž jej Teo stále sledoval.

Byl o hodně vyšší než on, určitě měl výšku tak sto sedmdesát pět minimálně. Taky byl dost hubený. Kdyby je sem přišel někdo napadnout, ani jeden těch dvou by se moc neubránil.

Na pravé paži měl tetování připomínající galaxii, tudíž se zřejmě zajímal o vesmír. A víc o něm Teo nestihl zjistit, protože na něj neznámý po chvilce promluvil.

„Jo a jen tak mimochodem, máš super hlas. Občas nám tu hraje živá hudba, nechtěl bys to zkusit?" usmál se. „Neboj, nemusíš zpívat francouzsky. Na to tady máme speciální akce."

Otázka Tea docela zaskočila. Docela dost zaskočila. Slyšel ho. A z toho byl pomalu na zhroucení.

„Ne. Ne, já... ne. Ale děkuju," vysoukal ze sebe jako z chlupaté deky.

„To je docela škoda, určitě bys měl úspěch. Ale samozřejmě tě nenutím, to ani nemůžu."

„T-to máš pravdu. Nemůžeš," zakoktal Teo a utekl zpět ke Karlovi. Zpanikařil a útěk byl nejjednodušší řešení.

„Co se děje, prosimtě?" zeptal se Karel, když si Tea prohlédl. Na stole již leželo jejich jídlo.

„Nic. Nic se neděje, jen... byl tam... byl tam pavouk," zalhal a radši se pustil do jídla. Koutkem oka akorát zahlédl neznámého, jak po chvilce vyšel z koupelny a rozešel se někam dozadu, kam můžou jen zaměstnanci.

Teo tak nějak nevěděl, jak dál. Možná si to až moc bral. Ale tohle bylo doslova poprvé po sedmi letech, kdy jeho zpěv slyšel někdo jiný než on sám.

Prostě z toho byl vyklepaný, a to i přesto, že věděl, jak je to zbytečné.

♪♫♪

___

Vesmírné mrkve

17:59

Sue z Arendelle

Jak se máte mrkvičky? <3

Prostě Beck z Victorious

Jaký mrkvičky tvl xd

Sue z Arendelle

Já nejsem vůl, já jsem kráva :3

Sue z Arendelle

@TeodorNavrátil

Sue z Arendelle

@TeodorNavrátil

Sue z Arendelle

@TeodorNavrátil

TEO je príma kamarád

Ujde to :)

___

Jeden jediný smajlík.

Jedno jediné slovní spojení.

A Vali už seděla na posteli u Tea v pokoji, zatímco si četla jeho úkol, co ležel na stole.

Teo nemohl uvěřit svým očím, když vyšel z koupelny v jeho modrém pyžamu a s rozcuchanými mokrými vlasy a uviděl ji. To už dnes bylo podruhé, co se cítil, jako by potkal ducha.

„C-co tady-"

„Škoda, že nejsi nahatej," zazubila se nevinně Vali, jež měla oblečené šedé tepláky s růžovým logem Barbie a bílé tílko. „Jo a ten tvůj úkol, páni, píšeš fakt hezky."

„Vali. Co tady děláš?"

Nádech a výdech. Pak se před něj postavila a podívala se mu upřeně do očí. „Ujde to? A ironický smajlík? Tohle není odpověď, se kterou se mě zbavíš, Teodore."

„Já toho smajlíka používám normálně." Pokrčil rameny.

Zakroutila nad ním hlavou. „Tak s tím přestaň, pak se lidi budou objevovat u tebe v pokoji."

„Vali, já vážně nechápu, o co tady jde."

„Když někomu napíšu, že to ujde, tak se něco děje, nebo mám blbou náladu. Takže jsem usoudila, že potřebuješ moji psychologickou pomoc," vysvětlila a sedla si zpět na postel. Poté stáhla i Tea a oba spadli na záda. „Tak? Děje se něco? Teda něco novýho. A ne to, co se stalo předtím."

„Ne, nic se neděje. Jen všechno moc přeháním," povzdechl si Teo, zatímco zíral do stropu.

„Nevěřím ti. Sice se známe chvilku, ale já poznám, že se něco děje."

„Je to strašná blbost."

„Není, pokud tě to trápí."

„Proč se vůbec tak zajímáš?"

„Protože jsi mi řekl, že v minulosti jsi neměl štěstí na kamarády, tak se ti snažím ty roky vynahradit. Navíc několikrát mě takhle překvapil Bruno a já mu byla moc vděčná, že tam byl pro mě," pousmála se Vali.

Teo nechápal, za co si tohohle anděla zasloužil. Vážně ne. Jakmile ho potkala, hned se jej ujala, seznámila s Brunem, zvala ho ven, pomáhala mu a teď tohle.

Upřímně nevěděl, co si o tom má myslet.

„Tak to je hodný."

Vali ho pohladila po ruce. „Povídej."

„Budeš se mi smát."

„Já se směju hodně věcem, to si nemůžeš brát osobně. Ale určitě se nebudu smát tvýmu trápení, ať už to bude cokoliv. I kdybys mi řekl, že tě trápí mokrý sny, ve kterých spíš s nějakým klukem a ty si nejsi jistý se svojí sexuální orientací, nesmála bych se ti," ujistila ho a Teo opět absolutně nechápal, co ji to zase napadlo za příklad situace, jež by mohla nastat.

Radši to nekomentoval a rozhodl se, že je na čase říct pravdu prvnímu člověku. „Mokrý sny s klukama nemám, to se neboj. Řeším teď jiný dilema," vydechl Teo a Vali jej pozorně poslouchala. Trochu ho znervózňovalo, jak na něj měla upřený pohled, tak se zadíval do stropu. „Rád maluju. To ano. Výtvarka mě vždycky bavila, párkrát jsem i vyhrál nějakou školní soutěž. Ale není to koníček, který by mě naplňoval. Mě totiž naplňuje hudba. Rád poslouchám písničky, učím se na klávesy, který mi Karel koupil a... zpívám si ve všude možně, kde jsem sám."

„To přece každý, trdlo," usmála se Vali a naznačila mu, ať pokračuje, když si si uvědomila, že mu skočila do řeči.

„Jenže já se zpěvu chci věnovat víc. Přál bych si, abych před sebou viděl fanoušky a stál na pódiu i s otevřenýma očima a ne jen v mých představách. V dětství jsem úplně miloval seriál Hannah Montana. Z gauče se stalo pódium a plyšáci zaujímali roli fanoušků. Zpíval jsem do plastovýho mikrofonu a snil o tom, že jednou budu taky slavným zpěvákem. A svět bude znát mé jméno. Jenže tréma mi to nedovolila. A doteď mě dost omezuje. Hodně mě znervóznilo, když mi Karel řekl o svým povolání. Tak jsem mu zalhal, že maluju, zrovna jsem měl ruky od barvy kvůli projektovýmu dni v bývalý škole. A vám jsem zalhal taky, když jsem se do toho tak zamotal. Bál jsem se, že Karel ze mě bude chtít udělat zpěváka i přes moji trému, když má problém v práci a ty že mě donutíš zpívat v tý cukrárně, protože jsi schopná všeho a v ten den jsi mě fakt děsila. Dost často si vytvářím v hlavě podobný scénáře," svěřil se Teo.

Vali se sice tiše uchechtla nad tím, co si o ní myslel, ale taky si setřela slzu. „Teo, já-"

„Prosím, nepřerušuj mě ještě, potřebuju to dopovědět, jinak si to rozmyslím," odmlčel se a zamyslel se, jak pokračovat. „Dneska jsem byl s Karlem v restauraci Pour toi. A on dostal šanci si udělat reklamu. Jenže nemá kapelu. Tebe by prý hned vzal, ale nezaměřují se na sólisty. Kdybych nebyl srab, mohli bychom to zkusit. Já, ty a Bruno. Na záchodcích jsem si zpíval a hlas mi pochválil i nějaký cizí kluk, který se za mnou zjevil jak duch. Stal se prvním člověkem po sedmi letech, co mě slyšel zpívat, tak jsem z toho byl vyklepaný. Ale když se mě zeptal, jestli bych neměl zájem tam někdy zazpívat, tak... mě to zahřálo u srdce," pousmál se nad tou představou, že se jeho hlas někomu opravdu líbí.

Pár minut bylo ticho a nikdo nic neříkal. Vali se snažila to všechno pobrat a Teo přemýšlel, jestli by něco ještě neměl dodat. Nic už ale vymyslet nestihl.

„Teo, já... moc mě mrzí, že jsi měl pocit, že se mi nemůžeš svěřit. Nenutila bych tě do něčeho, co by ti bylo nepříjemný. Ano, asi bych zavtipkovala a snažila se tě přesvědčit, abys všem zazpíval, uznávám, to jsem prostě já. Ale kdybych viděla, že se necítíš dobře, nechala bych toho. To ti můžu slíbit. A taky ti slibuju, že ti pomůžu s tvým problémem. Tréma se dá porazit. I já to zvládla," uklidnila s úsměvem Tea a pohladila ho po rameni.

„Ty jsi někdy měla trému? Takový energetický jednorožec jako ty měl někdy trému?"

Vali se zasmála. „Ano. To, že mi nevadí dělat kraviny na veřejnosti, neznamená, že mi nedělá problém mluvit, zpívat a hrát na hudební nástroj před skupinou lidí, kteří se soustředí jen a jen na mě. Je to něco úplně jinýho. Ale naštěstí jsem se s tím naučila pracovat a hned mám jednodušší život," vysvětlila.

„Tak to jsi dobrá," vydechl Teo s myšlenkou, že jemu se tohle asi nepovede.

„Neboj, Teo. To zvládneme. Spolu. A nikdo o tom nemusí vědět," přesvědčovala ho stále a s rukou na jeho rameni a věnovala mu jeden z těch jejích kouzelných úsměvů princezen z Disney, na který se neříká „ne".

Teo se na nějakou tu chvíli odmlčel. Měl z toho docela strach. Na druhou stranu, byla by to cesta ke splnění jeho největšího snu. „Dobře," rozhodl se nakonec a Vali se zaradovala.

„Děláš dobře. Jednou chci určitě přijít na nějaký tvůj koncert jako největší fanynka," zazubila se.

„To moc předbíháš," pousmál se.

„Nemyslím si. Musíš si věřit a třeba už brzo budeš ten nejlepší zpěvák na celým světě. A já tvoje největší fanynka. Budu prodávat tvůj merch, spravovat blog, ukradnu ti podprdy, co po tobě hodí fanynky,..."

Teo se zasmál. „Uvidíme. Teď bys už měla jít domů, je docela pozdě. Doprovodím tě."

„Jenže já se sem dostala po stromě a pak oknem. Nemůžu teď přece vyjít dveřma," oznámila Vali, jako by to bylo něco naprosto jasného a Teo se nezmohl na žádnou odpověď.

Tahle dívka jej každým dnem více a více překvapovala. V tom nejlepším slova smyslu. Cítil se s ní jinak než kdy dřív s ostatními dívkami. Jestli to však byla zamilovanost, s tím si vůbec nebyl jistý.

♪♫♪

Teo nechápal, jak se to mohlo stát. Vali ho přesvědčila, ať se s ní podívá na film Červená, bílá a královsky modrá, potom se podívali na pár dílů Hanny Montany a najednou byly dvě hodiny ráno. To by ještě nebyl až takový problém. Teda, problém to byl. Ale horší bylo, aspoň pro Tea, že mu Vali usnula na rameni. A on nevěděl, co dělat.

Nejdřív ji chtěl probudit, ale když viděl, jak roztomile a nevinně ve spánku vypadá, rozhodl se, že ji budit rozhodně nebude. Navíc mu bylo jasný, jak složité by to bylo. Vždyť tehdy, jak u ní spal, ji neprobudil ani ten hlasitý budík.

Už i jemu se začaly zavírat oči. Oba je tedy přikryl, trošku od sebe Vali odsunul a zhasnul. Naštěstí měl jeden vypínač vedle postele.

Nějakou dobu váhal, zda o tom říct Karlovi. Mobil měl vedle sebe, mohl mu klidně napsat. Jak ale tak přemýšlel, nakonec k žádnému závěru nedošel, jelikož usnul, načež se k němu Vali přitulila, což ze spánku vykouzlilo Teovi úsměv na tváři.