Uplynul nějaký ten týden, co se Teo přistěhoval k otci a začal nový život. Dokonce se neuskutečnil ani jeden z jeho negativních scénářů. Vlastně se docela s Karlem sblížil. Ještě však potrvá, než si k němu najde cestu a dá mu veškerou svou důvěru. Zatím ho nepovažoval za tátu, ani ho tak neoslovoval, nebylo mu to prostě příjemné. I tykání pro něj bylo první dny složité. Nyní byl Karel spíš takový jeho strejda.

Nikdo by si nezvykl hned. Šli na to tedy pomalu, což jim vyhovovalo. Každý den si spolu na chvíli sedli, popovídali si a pracovali tak aktivně na jejich vztahu.

Nová škola taky nebyla až tak špatná. Co se učitelů, učení a praxe týče. Spolužáci byli horší. Ne že by ho šikanovali, to ne. Jen mu dělalo problém zapadnout do kolektivu. Ale to vždycky. Teď to bylo akorát horší v tom, že přišel do třídy, kde se již vytvořily skupinky a on nepatřil ani do jedné.

Karlovi se moc nelíbilo, že Teo nemá žádné přátele a tráví čas hlavně ve svém pokoji. Za ty uplynulé dny se zdi v domě zaplnily obrazy a jejich počet byl až znepokojivý. Samozřejmě netušil, že se Teo jen snaží, aby nevyšlo najevo, co ho baví ve skutečnosti. A stejně neměl nic moc jiného na práci. Teda kromě učení a úkolů. Taky občas uvařil. K tomu všemu se tajně učil hrát na klávesy.

Nevěděl si rady, jak Teovi pomoct, dokud jednoho dne nezazvonil zvonek. V ten moment si uvědomil, že vlastně před příchodem Tea slíbil své kamarádce, že bude doučovat její adoptivní dceru. Začala totiž studovat střední pedagogickou školu a potřebovala pomoct s hraním na klavír. Ačkoliv to byla jemná, citlivá, dětinská a křehká dívka, tento hudební nástroj nebyl pro ni. Zato bubny? Na ty hrála zřejmě už v děloze své biologické matky, jelikož jako bubenice se doslova narodila.

„Dobrý den, pane Navrátile," pozdravila se svým úsměvem a ďolíčky ve tvářích drobná dívka s jemným makeupem a zrzavými vlasy spletenými do dvou copů. Připomínala tak Annu z Ledového králoství. A to i svým chováním. Prostě trdlo.

„Ahojky, Vali. Proč mi všichni tykají? Nejsem žádný starý dědek," zasmál se Karel a pustil Vali dovnitř.

„To zajisté nejste. Teda nejsi, Karle," zaculila se nevinně. Její mamka se sice s Karlem znala už delší dobu, ale Vali ho potkala dnes poprvé.

Když se chtěla zout, Karel ji zastavil. „Nevyzouvej se, prosimtě. Pochybuju, že jsi v těch balerínách chodila v blátě."

„Jsou černý, takže nemůžeš nic vědět," namítla s vážným pohledem, ale ten jí moc dlouho nevydržel.

Boty si tedy nechala, ale svlékla si džínovou bundu. Pod ní měla světle modré tričko s roztomilým potiskem králíčka s mašlí u ucha, volně zastrčené do černé kratší sukně. Krk jí zdobil stříbrný řetízek s přívěskem srdíčka se zirkony, na pravé ruce měla její třetí gumičku - vždy nosila tři, ale teď dvě plnily svou práci ve vlasech. Nechyběly ani chytré hodinky na levé ruce, prstýnek a gelové krátké nehty v růžové barvě.

Popravdě, Karel se vůbec nedivil tomu, že začala studovat předškolní a mimoškolní pedagogiku s tím, že jednou bude učitelkou ve školce. Jinde si ji ani nedokázal představit. Nebo aspoň ne po tom všem, co mu o ní její mamka řekla. A taky po tom, co teď přišla k němu domů.

„Dáš si něco k pití?" zeptal se Karel a odešel se do kuchyně. Vali ho následovala.

„Něco bez bublinek, prosím."

„Může být jahodový sirup?"

„Mňamka."

Karel se usmál a udělal Vali jahodovou šťavu do středně velké skleničky. Tu jí pak dal a vydali se spolu do místnosti, kde nebyl pouze klavír, ale i spousta dalších hudebních nástrojů, včetně jejích milovaných bubnů. Nechyběl ani mikrofon.

„Kdybys chtěla, můžeš si tu procvičovat i zpěv. Hlas musíš trénovat."

„Já vím, děkuju," usmála se Vali a upíjela svou šťávu.

A tak začali s učením. Karel byl celou dobu trpělivý, Vali snaživá a za tu hodinu se naučila zahrát pár jednoduchých dětských říkanek. Pro začátek ideální. Dokonce ji to začalo i trochu bavit a už se chtěla pustit do písničky z Titanicu, ale na to si bude muset ještě opravdu počkat.

„Pro dnešek bych to zabalil. Jsi šikovná, myslím si, že za pár měsíců se naučíš i ten svůj Titanic. Oběma rukama. Každá jiným tempem. I pedály využiješ," prohlásil Karel, zatímco vytiskl Vali pár not na trénování doma.

„Nějak moc mi věříš," uchechtla se.

„A neměl bych snad? Pokud zvládáš bubny, klavír pro tebe nebude žádná hrůza. Věř mi. Sama ses teď přesvědčila o tom, že to až tak těžké není."

„To není. I když jsem teď hrála jen jednou rukou a písničky pro děti. A bez pedálů," ušklíbla se a dopila šťávu.

„Chceš být učitelkou ve školce, takže teoreticky, to nejdůležitější už umíš," zazubil se Karel, když v tom najednou uslyšel otevírání vchodových dveří.

„Já myslela, že bydlíš sám. Ty sis někoho našel?!" Rozzářila se Vali a Karel měl co dělat, aby nevyprskl smíchy z její reakce.

„Ne, opravdu jsem si nikoho nenašel. Právě přišel můj syn," odpověděl s úsměvem.

„Ty máš syna? Mamka mi řekla, že jsi docela samotář a nikdy jsi děti neměl. A tvoje přítelkyně byly spíš milenky než něco víc," namítla Vali a Karel překvapeně zamrkal.

„Asi bych si s tvou mámou měl promluvit o tom, co o mně všem vykládá."

„Karle? Jsi tady?" ozvalo se z dolního patra.

„Jsem nahoře!" odpověděl Teovi a prosebně se podíval na Vali. „Mohl bych tě o něco požádat?"

„Jasně. Pokud nebudu muset zvát tvýho syna na rande," zakřenila se a zkřížila ruce na prsou.

Karel trochu znejistěl. „Ne, to po tobě přece nemůžu žádat. Mně jen stačí, když s ním občas někam zajdeš. Na zmrzlinu, do kina,... Přispěju vám na cokoliv. Nechci, aby se trápil, víš? Já mu přátele nenahradím a Teo se potřebuje odreagovat, aby nemyslel na minulost, kterou nemá zrovna růžovou," prosil Karel a doufal, že to Vali pochopí.

Otcem byl teprve chvíli. A bude trvat, než se tuto novou roli naučí. Asi by správně neměl skoro šestnáctiletému synovi shánět kamarády, ale on si prostě nevěděl rady. Bál se, že u něj bude nešťastný a sesype se z toho, co má za sebou. Taky kdykoliv může přijít na kontrolu sociálka a on ho nechce ztratit stejnou rychlostí, jakou přišel do jeho života. Kdyby měl přátele, hned by mu bylo lépe. Nebo snad ne?

„Karle, klid. O to mě ani nemusíš žádat. Jakmile jsi řekl, že máš syna, došla jsem k závěru, že ho prostě musím poznat," zasmála se Vali a Karel neměl slov. Na druhou stranu, mohl to tušit. „Určitě je stejně úžasný člověk jako ty."

„Děkuju," poděkoval. To bylo jediné, co stihl říct, jelikož mezitím přišel Teo.

„Uhm... ahoj," pousmál se nervózně. „Co se tady děje? Vy dva spolu něco máte? Karle, kolik jí proboha je?" ptal se okamžitě na spoustu otázek.

„Patnáct," odpověděl Karel, ale hercem nebyl tak dobrým jako hudebníkem, takže se musel zasmát, když uviděl Teův šokovaný a tak trochu zoufalý výraz.

„Klid, já s tvým tátou nerandím. Prý nejsem jeho typ," odfrkla si Vali, která na rozdíl od Karla výbornou herečkou byla. Nakonec se však usmála, vstala a nabídla Teovi ruku. „Jsem Valentýna, ale všichni mi říkají Vali."

Teovi trvalo, než se z toho všeho vzpamatoval. A když se mu to po asi minutě povedlo, přijal její ruku. „Já jsem Teodor, ale všichni mi říkají Teo."

Vali na něj vyplázla jazyk. „Neopič se."

„Neopičím, Teodor je asi pro všechny moc dlouhý jméno. Nikomu se nechce vyslovovat. A upřímně, ani mně se nechce psát do testů to dlouhý jméno. Pak mám míň času než všichni ostatní."

„A co teprve Valentýna. O tři písmenka delší. Máme úžasný jména, že? Nikomu se nechcou vyslovovat. Včetně nás samotných," zasmála se a Teo taky neudržel smích, což zahřálo Karla u srdce.

„Nechcete jít ven, dokud je ještě takhle hezky? Dám vám nějaké peníze," nabídl a dal Teovi pětistovku.

Ten se na to překvapeně podíval. „Tolik?"

„Teď je všechno předražený. Dejte si něco dobrého," usmál se.

„Tak... děkujeme, ale-" nedořekl, protože mu Vali skočila do řeči.

„Pojď už, mám chuť na zákusek!" přerušila ho, chytla jeho ruku a odtáhla ho ven, než se nějak stihl ubránit.

Karel se nad nimi uchechtl. Radost však rychle vymizela, když mu přišla zpráva od Alberta. Povzdechl si a napsal Teovi, že jde do práce, aby se když tak nelekl. Poté se vydal vstříc budově, do které se vždy těšil, ale teď? Akorát měl strach, co se zase pokazilo.

♪♫♪

„Co jsi dělala s Karlem?" zeptal se Teo poté, co si objednali zákusky v jedné menší cukrárně. On si k tomu objednal ještě čaj a Vali kafe.

„Ta otázka zní strašně divně," zachichotala se nevinně, přičemž si nasypala do svého kafe trochu cukru. Pak něco naťukala do mobilu s plyšovým krytem.

Teo nějak nevěděl, jak zareagovat. Nejdřív ho unese a teď mluví v dvojsmyslech. Za chvilku ho ještě znásilní. Kdo ví, co pod tou vší roztomilostí a nevinností skrývala. „Tak... co jsi dělala U Karla?" zkusil znovu s menším zdůrazněním.

„Ty jsi pako," vydechla a zakroutila nad ním hlavou. „Učil mě hrát na klavír. Nastoupila jsem na pedagogickou školu a tohle mi moc nejde."

„Aha. A baví tě to?"

„Hmm... Ale jo." Pokrčila rameny.

„No, moc to tak nevypadá."

„Klavír je takový... nudný. Zato bubny, to je něco!" zazubila se a kousla si do svého věnečku.

„Páni. Bubny?" pousmál se Teo. Tohle opravdu nečekal. „Nevypadáš jako bubenice."

„Já vím. Spíš jako houslistka, nebo tak, viď? Nějaký jemný hudební nástroj pro slabou holky." Podívala se mu do očí.

„Sice jsi křehká dívka, ale to přece neznamená, že nemůžeš úžasně hrát na bubny. To je jako když potetovaný svalovec tančí balet. Taky by to do něj nikdo neřekl," povzbudil ji a úsměvem.

„Děkuju, Teo. Konečně to někdo chápe," usmála se Vali. „A čemu se věnuješ ty?"

„Maluju," odpověděl téměř hned naučenou lží. Když už zalhal otci, přece neřekne pravdu této extrovertní a ukecané osobě, která by okamžitě poprosila všechny v cukrárně o pozornost, aby jim mohl zazpívat.

„Malování bych taky měla potrénovat. Co vlastně studuješ?"

„Kuchař-číšník. Taky jsem teprve nedávno nastoupil."

„A já studuju zdravku. Už třetím rokem, kdyby to někoho zajímalo," ozval se náhle cizí hlas a zničehonic s nimi seděl sympatický kluk s plnými rty a delšími tmavě hnědými vlasy.

„Bruno, stihl jsi to!" zaculila se Vali a přitáhla si neznámého, který asi nebyl tak úplně neznámý, do pevného objetí. Teo už jen čekal na to, až se ti dva políbí. Nakonec se tak však nestalo a Teovi se trochu ulevilo, i když sám nevěděl, proč tomu tak vlastně bylo.

„Jo, pustili nás dřív, učitelce z oška se udělalo blbě, všude se mluví o tom, že je těhotná. Tak šla domů a my taky! Jinak bych byl ještě dvě hodiny ve škole!" zasténal dramaticky a pak svůj pohled věnoval Teovi. „Kdo to je?"

„To je Teo. Syn Karla Navrátila. Dneska jsem byla na tom doučování, jak jsem ti o něm říkala. A pak přišel on. Tak jsem ho unesla," odpověděla Vali a mrkla na Tea. Nechápal proč. Necítil se teď moc komfortně.

„Ahoj, já jsem Bruno. Na Vali si zvykneš, je to taková... Sue Hecková," uchechtl se A objednal si taky nějaký ten dobrý zákusek.

„Já myslela, že jsem Anna z Ledovýho králoství," namítla.

„Ty jsi obojí, zlato. Že jo, Teo?"

„Uhm... Asi ano. Neměl bych odejít?" zeptal se zmateně, když ty dva sledoval.

„Ne, nechoď!" vyjekla okamžitě Vali, až tím zaujala pozornost všech přítomných.

„Jestli jde o mě, nevadíš mi tu. Vždyť to já se připletl mezi vás," ušklíbl se Bruno.

„Ale já nechci být pátý kolo u vozu. Vy dva spolu...?" nedokončil Teo, protože se Vali začala smát.

„Ne, nechodíme spolu. Co s tím furt máš? Nejdřív ses bál, že spím s tvým tátou a teď tohle. S kolika kluky podle tebe chodím?" smála se Vali.

„Hodíme se snad k sobě? Vypadáme jako pár?" zaculil se Bruno a objal Vali kolem ramen. Ta se k němu, stále rozesmátá, přitiskla.

„Promiňte," uchechtl se Teo. „Ale ano, opravdu vypadáte jako pár. Určitě nejsem první, co si to o vás myslel," dodal s úsměvem.

„Spíš jsme pro většinu jako sourozenci," zazubila se Vali a Bruno se pousmál. „Víš jak. Jako třeba Monica a Ross. Bart a Lisa. Jeníček a Mařenka. Max a Phoebe. Carly a Spencer. Sheldon a Missy. Díky Brunovi mi nikdy nebylo líto, že nemám sourozence. On mi ním vždycky byl."

Teo je jen sledoval a radši už mlčel. Uvědomil si, že se chová jak žárlivý manžel. Sotva ji poznal a už se s ní de facto oženil. Obrazně řečeno, samozřejmě.

I když... nějaká ta žárlivost tam možná opravdu byla.

Trošičku.

Trošku víc.

♪♫♪

___

Vesmírné mrkve

13:35

Valentýna Rusavská vytvořil(a) tuhle skupinu.

Valentýna Rusavská dala(a) skupině název Vesmírné mrkve.

Valentýna Rusavská přidal(a) do skupiny Bruno Oliver.

Valentýna Rusavská nastavil(a) přezdívku pro účastníka Bruno Oliver na Prostě Beck z Victorious.

Prostě Beck z Victorious nastavil(a) přezdívku pro účastníka Valentýna Rusavská na Sue z Arendelle.

Sue z Arendelle přidal(a) Teodora Navrátila do skupiny.

Sue z Arendelle nastavil(a) přezdívku pro účastníka Teodor Navrátil na TEO je príma kamarád.

Sue z Arendelle

Vítejte! Teo, vzpomněla jsem si díky tobě na pohádku z Kouzelný školky :O

Prostě Beck z Victorious

Nudíš se ve škole co xd

Sue z Arendelle

Jooo, máme volnou hodinu a všichni jsou na obědě :'(

Prostě Beck z Victorious

A proč ty nejsi xd

Sue z Arendelle

Mám svůj. Poživatelný, víš? :3

Prostě Beck z Victorious

Ahaaa xd

Sue z Arendelle

Teooo, neignoruj nás!

Prostě Beck z Victorious

Beztak z nás má hrůzu xd

Sue z Arendelle

Ze mě dokáže mít někdo hrůzu? :O

Prostě Beck z Victorious

Jo všichni xd

Sue z Arendelle

Hahaha...

TEO je príma kamarád

Koho jsem to poznal, proboha... :'D

Sue z Arendelle

Dva nejúžasnější človíčky pod sluncem :3 Lepší kamarády sis přát nemohl :3

Prostě Beck z Victorious

Nějak moc nám věříš xd

Sue z Arendelle

Jen říkám pravdu :3 XD

___

Teo se culil nad všemi těmi zprávami a nemohl uvěřit svým očím. Celý život se snažil zapadnout a nepovedlo se. Spíš se to zhoršilo. Teď se nesnažil vůbec a voilà! Pomalu, ale jistě, se stával členem party, jak si vždycky přál. Už si v duchu představoval, jak se budou setkávat na jednom a tom samém místě, nejlépe na gauči v nějaké kavárně, nebo v domě jednoho z nich, jak si vyfotí milion fotek, pojedou na výlety, uspořádají tajné narozeninové oslavy,... Inspiraci si vzal ze spousty sitcomů, které sledoval.

Nějakou tu dobu si psal s Vali a Brunem ve skupinovém chatu, zatímco měl před sebou otevřenou učebnici. Ze školy už byl hodinu doma. Sice se nenaučil na test, ale aspoň zjistil, proč Vali pojmenovala skupinu zrovna ,Vesmírné mrkve' - zdálo se jí o nich, jak jednoduché. Kromě toho taky zjistil, že má Bruno sestru dvojče, že je původem z Ottawy, hraje na kytaru a žije jak s rodiči, tak i s prarodiči, jimž jeho hudební talent vadí, protože z něj chtějí mít doktora. O Vali se dozvěděl, že je adoptovaná a občas si přivydělává jako chůva. Dokonce si vytvořila profil na Hlídačky.cz.

Asi v osm hodin večer přišel domů Karel z práce. Vyčerpaný, nešťastný, zoufalý. A opilý. Stejně jako Albert.

Teo vstal z gauče a šel svého tátu přivítat, tak to totiž měli ve zvyku. Ovšem jakmile ty dva uviděl, jak se motají a neudrží se na nohou, znervózněl.

„Ahoj, Teo!" pozdravil opile Karel svého syna a držel v ruce prázdnou lahev, kde byla zřejmě slivovice.

„Čau," zamumlal nevěřícně a oba si prohlížel od hlavy k patě.

„Tak ty jsi ten slavný Teo! Konečně tě poznávám!" škytl Albert a natáhl k němu ruku, ale on zacouval.

Měl strach. A byl zklamaný. Karel věděl, co má za sebou, řekli mu to. Všechno. A zrovna, když už si byli blíž, pokazí to chlastem, který vracel Teovi všechny ty noční můry, jež prožil a na něž se mu konečně podařilo přestat myslet. Teda jen z části, ale i to byl pokrok.

Do očí se mu nahrnuly slzy a bez dalších okolků utekl pryč. Nevěděl, kam utíká, vůbec to tu neznal. Věděl jen, kde je škola, nádraží, nemocnice, knihovna a nějaký ten obchod. Víc nic.

I když... vlastně znal ještě jedno místo.

„Chlapče, je půl deváté, ztratil ses snad?" zeptala se žena středního věku ve fialovém pyžamu, ale než Teo stihl odpovědět, přidala se k nim osoba, za kterou přišel.

„To je dobrý, mami. Přišel za mnou, dneska u nás přespí, jestli nevadí. Má doma nějaký problémy," vysvětlila situaci Vali. Už taky byla připravená zalehnout do postele. Měla na sobě pyžamové tílko a kraťasy. Konkrétně se Zvonilkou. Jak taky jinak.

Teo se cítil trapně, že otravoval v takovou nekřesťanskou hodinu, avšak byl bezradný.

„No, tohle mi teda vadí. Máme tady stanovená určitá pravidla a ty se budou bez výjimek dodržovat. Obzvlášť, co se týče kluků," odpověděla naštvaně paní Rusavská.

„Bruno je výjimka."

„A ty mi chceš tvrdit, že tento chlapec je Bruno?" Valina mamka nadzvedla obočí. „Milá, zlatá, sice už napůl spím, ale nejsem blbá, ani slepá."

„Ne, nic takovýho netvrdím, ale Bruno je výjimka, protože se známe od dětství a vy znáte jeho rodiče. Tohle je Teo Navrátil. A Karla Navrátila taky dlouho znáš, pokud vím," usmála se vítězně Vali a paní Rusavská si prohlédla Tea od hlavy po paty.

„Tak ty jsi ten jeho syn? Ráda tě poznávám," usmála se náhle a potřásla si s Teem rukou.

„Já vás taky rád poznávám. A omlouvám se, že obtěžuju, ale moc vás prosím, mohl bych u vás teda přespat?"

„Prosím, mamiii."

Chvíli bylo ticho, než se dva mladiství dočkali odpovědi. „... Nechte otevřené dveře. Dobrou noc," vydechla unaveně paní Rusavská a odešla do ložnice. Své dceři věřila. A taky byla unavená po odpolední směně, takže na nějaké další vyptávání neměla síly.

Poté, co se Vali podařilo přesvědčit Tea, že si ty boty vážně může nechat, odvedla jej do svého pokoje a dveře samozřejmě zavřela. Její pokoj byl ztělesněním dokonalosti, roztomilosti a „princeznosti". A pokud to slovo neexistuje, odteď ano.

Zdi byly růžové, skoro celé zakryté plakáty s koňmi a nálepkami roztomilých zvířátek. Podlahu pokrýval fialový huňatý koberec, pod okny stál bílý stůl s notebookem, následovala knihovna plná knih, postel obývaly plyšáci, šatní skříň byla zřejmě zbytečná, protože hromádky oblečení ležely spíš mimo ni,... A to všechno, co připomínalo pokoj nevinné holčičky, tak trochu rušily bubny v rohu místnosti. A taky ten menší nepořádek.

„Tak co se děje, Teo?" zeptala se a sedla si na postel. Poplácala na místo vedle sebe, aby si sedl taky.

Nejdřív Teo váhal, nechtěl si sedat do cizí postele. Vali si toho však všimla a brzy nedobrovolně seděl vedle ní.

Vydechl. „Nechci o tom mluvit. Nepochopila bys to."

„Když mi to řekneš, uleví se ti. A já ti můžu dát na smutek horký nápoj," usmála se.

„Horký nápoj?"

„Neznáš Sheldona Coopera? Společenská konvence říká, že pokud přijde návštěva se špatnou náladou, naší povinností je nabídnout horký nápoj. Akorát si teď nevzpomínám, co ti mám dát na smutek. Ale jsi i rozrušený, ne? Takže čaj. Vydrž chvilku. A opovaž se odporovat, i kdybys utek, vím, kde bydlíš," pohrozila, načež odešla udělat čaj, aniž by si nejdřív počkala na jeho reakci.

Teo se zmohl jen na povzdech a radši dělal, jak řekla. Znal sice Teorii velkého třesku moc dobře, ale nikdy by ho nenapadlo, že se jednou taky dočká toho slavného horkého nápoje na smutek.

Mezitím si prohlédl každý plakát, každého plyšáka, dokonce zjistil, že má Vali taky svou Vločku aneb bílého plyšového pejska. Kromě toho si všiml zarámované fotky na stole, na které byla Vali jako miminko. Musel se nad ní usmát. Baculaté rudé tvářičky, ručičky jako buřtíky a náznak zrzavých vlásků. A ty její nebesky modré oči? Ty se snad ani nezměnily.

„Nad čím se tak usmíváš? Našel jsi můj deníček? Jestli si z něj čteš, jsi prokletý," ušklíbla se Vali s hrnečky v rukou poté, co se vrátila z kuchyně. Teo jí hned pomohl. Jako správný gentleman.

„To bych nikdy neudělal. Usmíval jsem se nad tou fotkou. Byla jsi rozkošná," odpověděl se stálým úsměvem.

„A teď už snad nejsem?" Nadzvedla obočí Vali.

„Všichni jsme byli mnohem rozkošnější jako miminka. Ale neboj se, tobě ta rozkošnost zůstala," uchechtl se Teo.

„Aaww, už se směješ. Sluší ti to víc než depky, víš to?"

„Teď už to vím."

„Hele, pojď sem. Vyfotíme Brunovi selfíčko. Doteď byl jediným klukem, který mohl spát v mým pokoji. To bude zírat, až se na to podívá," zasmála se a objala Tea kolem ramen. „Úsměv!"

Teo poslechl a Vali vyfotila hned několik fotek. Na některých dělala různé výrazy a špulila pusu jako správná puberťačka, ale on se stále jen usmíval. Dokonce to nebyl žádný hraný úsměv, ale upřímný. Sice nezapomněl na svá trápení, pořád měl sevřený žaludek z toho všeho. I přesto se s Vali cítil aspoň o trochu lépe.

Třeba to bude tím čajem.

Celou noc strávil s ní. Asi do jedenácti byli ještě vzhůru a naivně kontrolovali skupinu ,Vesmírných mrkví', jestli Bruno náhodou neodpověděl, než Vali došlo, že má Bruno vlastně na noc vypnutou wifi a navíc má zítra brzy ráno praxe.

Taky si hodně povídali. Teo nebyl připravený mluvit, hlavně ne o konkrétních věcech, tak mluvila hlavně ona. A čím více věcí se Teo o Vali dozvěděl, ať už to, že jí doteď dělá problém podle ručiček poznat, kolik je hodin, nebo o její nevinné lásce k pohádkám, a taky že doteď na jejím dopise pro Ježíška nenajdete žádné oblečení, ale nějakou hračku, aby měla pocit, že je stále dítětem, tím více pocitů ohledně této dívky měl.

A ze všech těch zvláštních pocitů se nevyznal ani v jednom z nich.