Teo se probudil za hlasitého zvuku připomínajícího SpongeBobův budík. Probuzení to nebylo zrovna příjemné, tohle totiž vůbec nečekal. Jeho právě rozbušené srdce to nečekalo.

Když se podíval na Vali s tím, že ten příšerný zvuk určitě hned vypne, absolutně nechápal, co vidí. Ta totiž dál v klidu spala, zatímco on málem dostal infarkt.

„Vali?" Pokusil se ji probudit jemně Teo.

Nic.

„Vali, no tak."

Nic.

„Vali!" zvýšil trošku hlas a jemně s ní zatřásl, což Šípkovou Růženku nakonec konečně probudilo. A nebyl ani třeba polibek.

„Co je?" zamumlala rozespale a promnula si obličej.

„To tě ten budík fakt nevzbudil?" odpověděl na otázku otázkou Teo s nechápavým výrazem.

Vali se zasmála. „Ještě o mně spoustu věcí nevíš, zlato. Bruno a rodiče by ti mohli vyprávět."

„Co by mi měli vyprávět?" otázal se Teo zvědavě.

„Třeba to, že moje budíky dokážou vzbudit celý barák, sousedy a polovinu města, ale já dál spím."

„A to jak je jako možný?"

„Je to jednoduchý. Mám jich nastavených vždycky dvacet, konkrétně po pěti minutách. Několik z nich mě vůbec nevzbudí a další vypínám ze spaní s tím, že se mi o tom zdá, tak přece nebudu vstávat. A pak zaspím do školy. Rodiče mě musí budit, jsem neschopná," vysvětlila Vali s pokrčením ramen.

Teo pouze překvapeně zamrkal a snažil se pojmout všechny ty informace, které mu právě byly sděleny. Netušil, že je tohle možný. Na druhou stranu, on měl zase ve zvyku si nastavit budík o hodinu dřív, aby si mohl říct, že může ještě spát, jelikož nesnáší, když mu zazvoní budík a on musí hned vstát z postele. Tohle taky normální lidi nedělají, ne?

„Nějak mě nenapadá, co na to odpovědět," uchechtl se nervózně Teo a prohrábl si své rozcuchané vlasy.

„Měl bys říct: „Vali, určitě jsou z tebe všichni zoufalí. Nakecej všem, že už ses naučila sama probouzet, abys nemusela poslouchat, jak je nenormální, že to pořád neumíš a já tě budu chodit tajně budit. A upečeš mi za to koláč." A já bych se tě zeptala: „A nešlo by to bez toho koláče?" Ty bys na to odpověděl: „Bez koláče není práce." Fajn, já ti ten koláč upeču, ježiš," dopovídala Vali se zkříženýma rukama na prsou a Teo si byl s odpovědí ještě víc bezradný než předtím.

„... Než sama se sebou dokončíš ten smysluplný rozhovor,... můžu se jít prosím převléct do koupelny? Za chvíli mi začíná škola a nerad bych přišel do třídy s růžovým pyžamu," podotkl.

„Nechápu, co ti vadí. Vždyť je ti to pyžamo větší než mně, hubeňoure," odmlaskla si Vali. „Ale tak fajn, koupelna je doleva z mýho pokoje, ty dveře na konci chodby," vysvětlila a vytáhla fialový kartáček z jednoho šuplíku. „Tady máš kartáček a moje pasta je Sensodyne," dodala.

„Fakt? Já myslel, že Perlička," ušklíbl se Teo.

„Bejvávalo," vydechla s předstíraným smutkem Vali a mávla nad tím rukou. Poté zase nahodila ten svůj velký úsměv.

Teo nad ní pobaveně zakroutil hlavou a vydal se do koupelny, kde se převlékl, vyčistil si zuby a rukou si trochu poupravil to hnízdo na hlavě, které si říká vlasy.

Při pomyšlení na cestu domů pro věci do školy se mu svíral žaludek a uvažoval o tom, že prostě přijde naprázdno. Papír mu někdo půjčí a propisku taky. Dokonce by ji pak dotyčnému vrátil zpátky. Možná ne v ten samý den, ale určitě by si na to jednou vzpomněl. Došlo mu však, že se cesty domů a setkání s otcem stejně nevyhne. To už se mu udělalo na zvracení, tak si radši na chvíli sedl na okraj vany a snažil se uklidnit. Tady se rozplakat opravdu nechtěl. Akorát by se musel svěřovat, na což opravdu nebyl připravený. Nevěděl ani, kdy připravený bude. Tušil jen, že pokud se nezbaví těch dotěrných myšlenek a katastrofických scénářů, pokud bude dál takhle paranoidní, jednou se z toho zblázní.

Nádech a výdech.

„Teo, jsi v pohodě?" ozval se za dveřmi jemný dívčí hlas a Teo si uvědomil, že byl v té koupelně opravdu dlouho. Co si teď o něm pomyslí? „Jsi na záchodě?"

Po chvilce přemýšlení, jestli radši neuteče pryč oknem, nakonec otevřel dveře. Jakmile spatřil Vali ve výrazně růžových šatech a s vlasy vyčesanými do neposedně rozcuchaného drdolu, musel se mírně usmát.

„Neprosvítá mi nic, že ne? Musela jsem si vzít bílý spodní prádlo, jinak bych mohla jít do školy rovnou nahá. Kdyby mě ale aspoň ta bílá podprda tak netlačila," zakňučela a trochu si ji ještě poupravila.

„Sluší ti to a nic ti neprosvítá," pousmál se Teo. Ten měl na sobě to samé, co včera, takže kostkovanou modro-černou košili a džíny.

„Super. Pojď se nasnídat a mamka tě hodí domů pro věci. Máme to cestou."

Snídaně a cesta domů v jedné větě má za následek to, že žádná snídaně se konat nebude.

„Já nesnídám, ale děkuju," řekl na to tiše Teo a ani nemusel lhát. Snídal opravdu jen zřídkakdy. Spíš vůbec. A i kdyby jinak normálně každé ráno snídal, teď by stejně jíst nedokázal.

„Snídaně je základ dne, Teodore." Vali si zkřížila ruce na prsou a mírně se mračila. Vydrželo jí to tak tři sekundy, než se zasmála.

Teo pokrčil rameny. „Pro mě je základ dne vyhrabat se z postele."

„Jsi pako," uchechtla se Vali a zatáhla ho do kuchyně, kde už na ně čekala snídaně, konkrétně - udělej si sám, máš přece ruce.

Vali přistoupila k lince a vytáhla chleba z chlebníku. Nakrájela si dva krajíce, namazala máslem, posypala pažitkou, dala na talíř a ten položila na stůl.

„Dáš si aspoň čaj? Kafe? Vodu se sirupem? Mlíko?" zeptala se, zatímco dala do konvice vařit vodu.

„Tak asi čaj, děkuju."

„Jaký? Může být lesní směs?"

„Klidně."

„S medem, s cukrem, neslazený,...?"

„Med, cukr, je mi to jedno."

„Vyber si."

„Tak... třeba cukr."

Vali se na chvíli odmlčela, než zase promluvila. „Med je lepší a zdravější, dám ti med," rozhodla a po pár minutách byly na stole dva hrnky s čajem. „Hrnek se Sebastianem máš ty, protože jste oba Navrátilové. Ten s králíčkem je můj," zazubila se.

„Dobře, šéfe," usmál se Teo a trochu čaje si usrkl.

„Co budeš dělat po škole?" zeptala se Vali a začala jíst.

„Asi půjdu domů a budu doufat, že se nebude opakovat včerejšek. A taky bych měl udělat pomazánku aneb domácí úkol, který můžu potom sníst," odpověděl Teo, zatímco pil svůj čaj.

„Pořád se necítíš na to se svěřit?"

Teo zakroutil hlavou. „Zatím ne. Abys to pochopila, musel bych začít od začátku. A to já nechci. Ne teď. Ale jednou... možná... ti to řeknu."

Vali se jen jemně pousmála. Nutit ho přece nebude. „Kdyby cokoliv, dveře máš tady vždycky otevřený. A jinak, s Brunem jedeme dneska po škole na KFC," prohlásila náhle.

„Tak... si to užijte...?" usmál se nervózně Teo.

„Tys fakt neměl moc kamarádů, že?" uchechtla se Vali.

„Ne, proč? Z čeho jsi to tak najednou vyvodila?" Nechápal Teo.

„Zvu tě, trdlo," odpověděla s pobaveným výrazem.

„Jestli tohle byla pozvánka, abych šel s vámi, tak já jsem ten největší děvkař v Kromíně."

„A nejsi?" Mrkla na něj Vali.

♪♫♪

Škola dnes Teovi utíkala pomaleji než obvykle. Nemohl se totiž vůbec soustředit, takže test z literatury byl pro něj utrpení a doufal alespoň v trojku, kterou by možná mohl dostat, kdyby si blbec nespletl Karla Čapka s Karlem Jaromírem Erbenem.

Holt myslel úplně na jiné věci než na nějaký test. A s takovou čekal okamžitou pětku bez diskuze, jak tak znal svou češtinářku. Stejně jako každou hodinu jim s nadšením povyprávěla, jak bude za stupidní chyby dávat okamžitě pětky, i kdyby to byla jediná chyba v celém testu. Což nechápal, vždyť ho nečekala maturita z češtiny. Nečekala ho žádná maturita. Holt, dřív učila na střední, takže didaktickým testům se nevyhnou ani na učilišti.

Když si šel domů pro věci, tátu nakonec nepotkal. Měl o něj docela strach, a to i přesto, že on o Tea zřejmě strach neměl, protože mu ani jednou nezavolal, kde je. Pamatuje si vůbec, že má už nějakých pár týdnů syna?

S Vali a Brunem byl Teo domluvený na čtyři hodiny u Valina domu. Tam se tedy hned po škole rozešel. Přišel jako poslední, jak taky jinak. Buď na srazy chodil moc brzy, anebo moc pozdě. Nic mezi tím.

„Kde se loudáš, Teo? Už jsme se báli, žes zabloudil," pronesla s úsměvem Vali, jakmile k nim Teo přišel.

„Kromín není tak velký město, nerad bych plýtval benzínem při tvým hledání," uchechtl se Bruno.

„Jen jsem se zdržel na semaforu," ujistil ho Teo, načež se podíval na Vali. „Co máš prosimtě v tom batohu?" zajímal se při pohledu na ten velký batoh, co měla Vali na zádech.

„Ten nosím do školy. Mám v něm peněženku a klíče. Nechtělo se mi to vytahovat."

„A-ha." Pobaveně nad ní zakroutil hlavou.

Bruno vydechl z úst kouř s vůní jablka. „Typická Vali."

Vali se zašklebila, když to ucítila. „Přestaň. Fakt toho nech. Už ty tvoje vapíky nechci ani vidět."

„Kdybys to zkusila-" nedořekl Bruno.

„Nikdy to zkoušet nebudu," skočila mu do řeči trošku naštvaně a radši už si nasedla do tmavě modré Škodovky Fabia. „Teo, pojď za mnou." Vali shodila ze zadních sedadel Brunův školní batoh a další bordel na zem, aby si Teo vedle ní mohl sednout. Ten se však nejistě podíval na Bruna.

„Nasedej, jinak tě schová do kufru," pousmál se Bruno s ne moc dobrou náladou kvůli přehnaně starostlivé Vali, odhodil svůj doplňovací vapík na sedadlo spolujezdce a sedl si za volant.

Teo si radši mlčky sedl na sedadlo za Bruna. Vždy, když seděl v autě, tak na levé straně vzadu, takže mu vyhovovalo, že mu zbylo zrovna tohle místo.

„Pojedeme asi půl hodiny, co si pustíme?" zeptal se Bruno, když nastartoval. „A připoutejte se."

Teo a Vali hned poslechli a připoutali se.

„Ať si vybere něco Teo," odpověděla Vali.

„Na, něco vyber," řekl Bruno a podal Teovi mobil, který byl přes Bluetooth připojený k autu.

„Uhm,... ale já poslouchám písničky, který asi neznáte."

„To nevadí," usmála se Vali a Teo po chvilce váhání nakonec vybral písničku Cameo. „Kdo to zpívá?" zeptala se po chvilce poslouchání.

„Sam Tsui. Moc Čechů ho nezná, ale já jsem jeho velký fanoušek," pousmál se Teo.

„Já ho trochu znám. Ale spíš jen jednu písničku. Jak se jmenuje," zamyslel se Bruno a zastavil před stopkou na první křižovatce. „Už vím! Nazpíval s Christinou Grimmie cover na Just A Dream."

„A je to gay," zazubila se Vali, jež zírala do svého mobilu.

„To je," uchechtl se Teo a pak se podíval na Bruna. „Díky tomuto coveru jsem ho poznal."

„Má manžela!" zubila se stále.

„Ježiši, já už jenom čekám, kdy se budeš koukat na gay por-filmy pro dospělý," povzdechl si zoufale Bruno a snažil se být co nejslušnější.

Vali po něm hodila uražený pohled. „Vadí ti to snad?"

„Nevadí, jen... někdy to přeháníš."

„Hlavně že moje yaoi fanfikce se ti líbí."

Na to už Bruno nic neříkal a pokračoval v jízdě. Něco na tom totiž bylo.

„Teo, kdyby ses s námi bál, dveře jsou odemčený, klidně vyskoč," uchechtla se Vali.

„V pohodě," zasmál se Teo.

♪♫♪

„Tak co si dáte, kluci moji?" zeptala se Vali ve chvíli, kdy se dostali k automatu.

„Asi si udělám kyblík. Cibulový kroužky, kuře Kentucky a BBQ omáčku," odpověděl po pár minutách přemýšlení Bruno.

„Já si dám stripsy s hranolkama a s česnekovou omáčkou," zaculila se Vali.

„Jaky taky jinak. A co ty, Teo?"

„Přemýšlím. Jsem spíš tým Mekáč než KFC. Ani nevím, co tu mají."

„Tak jestli chceš do Mekáče, objednáme si jen my dva a ty si něco objednáš tam." Bruno pokrčil rameny.

„Nene, rád ochutnám i konkurenci. Dám si třeba Qurrito. Nebo Zinger."

„Zinger chutná mojí ségře, dej si ten," usmál se Bruno a všechno to naklikal.

„Počkej, zaplatím si to sám," ozval se Teo.

„To je dobrý, zaplatím to všechno a příště jím zadarmo já," zazubil se Bruno a všechno to zaplatil. „Máme číslo šedesát devět. A žádný dvojsmysly, úchylačko," zakřenil se a cvrnkl Vali do nosu.

Vyplázla na něj jazyk. „Nic neslibuju."

Parta si sedla k nějakému prázdnému stolu a všichni tři čekali, až bude hotová jejich objednávka. Trvalo to jen asi osm minut, jelikož tu zrovna nebylo moc lidí.

Jakmile se Bruno vrátil ke stolu s jídlem v papírové tašce, Vali mu ji sebrala a hned si našla svou typickou objednávku. Jelikož to nikdy nesnědli na místě, vždy zvolili možnost s sebou.

Bruno si vzal svůj kyblík a Teo si vytáhl Zinger. To už měla Vali v puse první hranolku.

„Tak dobrou chuť," popřál oběma Teo a zakousl se do hambáče.

„Dobrou chuť," přidal se Bruno, jemuž se nedařilo otevřít omáčku. Nakonec se mu to s pomocí Vali povedlo.

„Dobhou chuf," řekla s plnou pusou, aby nebyla za neslušnou, i když to se jí povedlo už ve chvíli, kdy začala olizovat obal od omáčky.

Aniž by si to Teo uvědomoval, po pár minutách měl snězeno a na nějaký sevřený žaludek už ani nepomyslel. S těma dvěma unikátama se cítil dobře. Jinak to ani nešlo. Obzvlášť, když poslouchal ty jejich rozhovory, které by si měl někam zapisovat a pak napsat bestseller.

Jeho nálada byla jako na horské dráze. Proto čekal, že brzy nastane další pád. Nelíbilo se mu to ani náhodou. Moc rád by zůstal nahoře a neřešil žádné starosti. Ale bohužel, život bez starostí zřejmě není život. Nebo spíš takový život neexistuje.

„Teo? Není to Karel?" zeptala se Vali a touto otázkou skončila Teova radostná chvilka. Karel se totiž k nim hned rozešel, což znamená, že svého syna hledal. Za to byl sice rád, ale taky se bál, co se teď bude dít.

„Jo," vydechl nervózně.

„A to je snad špatně?" Nechápal Bruno.

„Pojď, necháme jim soukromí," zavelela Vali a odtáhla nechápajícího Bruna pryč.

„Moje jídlooo!" zasténal.

„Vezmeš si ho pak."

Jejich odchod Tea znejistěl ještě víc. Teď tu bude se svým tátou sám.

„Teo, konečně jsem tě našel," začal udýchaně Karel a sedl si před mladého chlapce. „Teprve před chvílí mě napadlo hledat tvůj mobil podle GPS. Neboj, bylo to poprvé a naposledy," ujistil ho hned, ale Teovi to teď bylo úplně jedno.

„Byl jsem dneska doma pro věci. A tys byl pryč," zamumlal. „Zase jsi někde chlastal?"

„Ne, já... Teo, já se tak strašně moc omlouvám. Byla to obrovská a neodpustitelná chyba. Ještě když vím, co máš za sebou."

„To ano."

Karel vůbec nevěděl, jak pokračovat. A Teo na něm viděl, jak je z toho špatný. Ale nehodlal mu to udělat jednoduché. To opravdu ne. Až natolik ho neznal, aby mu hned dokázal dát druhou šanci a věřit, že se to nebude opakovat.

Ublížil mu. Vážně hodně. Zrovna když se u něj cítil lépe, byli si k sobě blíž a tolik nemyslel na svůj strašný zážitek, tak to prostě posral. Doslova posral. Být citlivější povaha, mohlo to dopadnout mnohem hůř. A Karel si to uvědomoval. Vůbec nechtěl myslet na to, co všechno se mohlo stát.

„Můžeme začít od začátku...? Byl to zkrat. Albert má dluhy a asi bude muset prodat nahrávací studio. Nezvládli jsme to. Já to nezvládl dvakrát tolik, jelikož jsem zklamal svého syna, na kterém mi tolik záleží. Nechci po tobě, abys před sociální pracovnicí mlčel. Ale taky nechci, aby mi tě kvůli tomu vzali," snažil se dál se slzami v očích, čímž projevil svou citlivou stránku a jeho rodičovskou lásku k němu.

„Já nevím, co ti mám na to říct, Karle. Zklamal jsi mě víc, než si vůbec dokážeš představit. Já chápu, že to občas člověk nezvládne, sáhne po alkoholu a opije se. Ale vzhledem k tomu, co mám za sebou, ses mohl buď ovládnout, nebo přespat u Alberta a dát mi vědět. Ne se mi ukázat ožralej a ještě s Albertem, kterýho ani neznám. Víš ty vůbec, co jsem v tu chvíli prožíval? Jak jsem se bál? O sebe, o tebe? Ani ses nestaral o to, kde jsem," vzlykl Teo, jelikož již neudržel emoce.

„Věděl jsem, že jsi u Vali. Její máma mi napsala zprávu."

„Dobře. Ale já toho řekl víc a ne jen tu poslední větu, pokud vím."

„Teo, já nemám slov. Neuvědomoval jsem si, jak se cítíš."

„A to je ta chyba," špitl Teo a setřel si slzy. Náhle se k němu Karel přisunul a jemně ho objal kolem ramen. Nejdřív Teo ucukl a Karel zaváhal, jestli se ho nejdřív neměl zeptat. Ale nakonec se k němu jeho syn přitiskl.

„Omlouvám se. Mrzí mě to, opravdu moc," omluvil se tiše Karel. Následovalo delší ticho, než Teo promluvil.

„Dávám ti poslední šanci. Jestli to zase pokazíš, nejsi můj otec," zamumlal nakonec a Karlovi se ulevilo.

„Moc ti děkuju. Strašně moc."

„Máš zač. Nerad bych o tebe přišel, sotva jsem tě poznal. Ale mou podmínku nezměním."

„Naprosto s tebou souhlasím. Nic víc po tobě ani nemůžu žádat," vydechl s menším úsměvem Karel a ohlédl se na Vali a Bruna. „Nebudu vás rušit. Jsem moc rád, že sis našel kamarády. Pokud máš ale úkoly, vrať se co nejdřív, ano? Třeba za dvě hoďky. Šlo by to?"

„Nemusíš se mě ptát, pořád jsi můj táta. Klidně rozhodni a já tě poslechnu," pousmál se Teo.

„Takže za dvě hodiny maximálně."

„Dobře." Kývl Teo, načež mu Karel rozcuchal vlasy.

„Tak zatím ahoj," usmál se s mnohem lepší náladou a odešel ke svému autu.

Bruno a Vali se hned vydali k Teovi.

„Všechno v pořádku?" optala se Vali.

„Asi ano," odpověděl s menším úsměvem Teo.

Taky se mu ulevilo. A potěšilo ho, že toho všeho Karel lituje a snaží se udělat všechno proto, aby to napravil. Vážně ho pořád skoro neznal. Myslel si, že ho třeba uplatí, nebo tak. Aby si to ulehčil. Ale ono ne. A toho si Teo opravdu vážil. Sice byl stále naštvaný, avšak jeho vztah s otcem to možná nakonec posílilo.

Přece jen, každý dělá chyby.

♪♫♪

Teo přišel domů pět minut předtím, než to byly stanovené dvě hodiny. A nebyl sám, vzal s sebou i Bruna a Vali, což mu před chvílí Karel povolil. Bylo sedm hodin a Vali jaksi vzpomněla, že má úkol do matematiky, který vůbec nechápe. A Teo se zrovna to samé učil minulý týden, tak proč toho nevyužít?

„Tady máte nějaké brambůrky a džus," nabídl s úsměvem Karel a Bruno hned všechno převzal.

„Děkujeme, budeme potřebovat hodně energie. Než to Vali pochopí, bude pět hodin ráno," uchechtl se Bruno.

Vali se zamračila. „Však počkej."

„Jdeme, ať to máme za sebou, už jsem unavený," Podíval se Teo na oba a poslal do pokoje, zatímco on zůstal stát na místě. Nečekaně se otočil se ke Karlovi a krátce ho objal.

Karel mu objetí překvapeně opětoval. „Za co jsem si to zasloužil?"

„Za to, že se snažíš. Vážím si toho," odpověděl Teo, čímž Karlovi vykouzlil úsměv na tváři. „Bude to ještě dlouhá cesta. Ale zvládneme to," dodal. Poté odešel za svými přáteli.

Karel nemohl uvěřit tomu, jak chytrého syna s jeho exmanželkou měl. A o to víc ho zamrzelo, že nemohl být součástí jeho růstu.

Minulost bohužel nevrátí. Teď se mu však naskytla příležitost s ním strávit aspoň nějaký ten čas. A on toho hodlal využít za každou cenu.

___

Tak zase po delší době nová kapitola ❤ Mám tu nějaké čtenáře? ❤