„Tak co? Těšíš se?" zeptal se řidič luxusního auta mladého chlapce, jež na zadním sedadle od výjezdu s nečitelným pohledem zíral z okna.

Chvíli trvalo, než si uvědomil, že otázka řidiče zřejmě mířila na něj. V autě sice byli jen oni dva, ale... to se opravdu zeptal na tohle? Nikdo mu snad nevysvětlil, o co jde, než pro něj přijel?

„Jestli se těším? Ano, moc. Opouštím svý rodný město, maminku mi neprávem zatkli a stěhuju se k cizímu chlapovi, kterýmu budu muset říkat ‚tati'. To už mám jednou za sebou a moc dobře to teda nedopadlo, takže jsem z toho faaakt nadšený," prohlásil ironicky Teo, aniž by se podíval na řidiče přes zpětné zrcátko.

Řidiči naštěstí došlo, jak blbou otázku položil a jeho drzou odpověď ignoroval. Normálně by byl v tuto chvíli zavřený ve své kanceláři, takže v komunikaci s lidmi prostě nebyl nejlepší. Dnes však musel zaskočit nemocného šoféra. Nebo takhle. Nemusel. Ale kdo by nechtěl vyšší výplatu? Obzvlášť, když se zrovna před pár dny oženil a přál si manželce splnit sen o svatební cestě na Maledivách.

„Omlouvám se. Tak jak se cítíš? Máš strach? Nemůžeš přece srovnávat nevlastního otce se svým biologickým tátou."

Teo mohl odpovědět opět ironicky. Namísto toho ocenil řidičovu snahu, a to i přesto, že by byl nejraději celou cestu potichu. Kdyby jej před pár dny nezradila sluchátka, poslouchal by písničky, aby utekl z kruté reality. Chvíli ještě přemýšlel, než odpověděl.

„Mám strach. Už několik dní. Je mi jedno, jestli je to můj pravý táta, prostě už jen tak někomu svou důvěru nedám," odpověděl naprosto bez nějakých emocí.

„Nemusíš mít strach. Karel je moc hodný člověk, jakmile se o tobě dozvěděl, bez váhání souhlasil s tím, že si tě vezme k sobě. Dokonce už máš připravený i pokoj. Mrzelo ho, že pro tebe nemůže přijet sám, ale měl nějaké problémy v práci. Věř mi, máš velké štěstí," usmál se řidič, jenže Teo mu neuvěří, dokud se o tom sám nepřesvědčí. Zatím to pro něj byla jen ničím nepodložená informace a chlap, který ho za pár dní klidně může zavraždit.

„Aha. Tak to je super," řekl na to tiše. Vážně neměl náladu na povídání. A už vůbec nebyl připravený na rozhovor o tomto tématu. „Promiňte, ale... nemohli bysme prosím jen mlčet?"

Řidič s menším smutkem vydechl. Nechtěl mu ublížit. Vždyť viděl, jak nešťastně Teo nasedal do auta. Věděl, čím si prochází. Tušil, jak mu asi může být. Nyní mohl jediné. Splnit jeho přání. „Samozřejmě."

„Děkuju."

Teo se teď vůči němu cítil špatně, avšak nechtěl riskovat, že na něj bude zase hnusný. Neměl to v povaze, byl vychováván ke slušnosti. Schválně ironický určitě nebyl.

Díky tichu si radši po zbytek jízdy přehrával písničky, aspoň v hlavě, když neměl sluchátka. Jeho playlist obsahovaly často soundtracky z filmů a interpreti všeho druhu. Nejčastěji Sam Tsui, jeho velký vzor. Nechyběli třeba ani Karel Gott a Michal David, české klasiky. Během toho se snažil nemyslet na to, co ho čeká. KDO ho čeká.

Co když mě nebude mít rád?

Co když to bude další tyran?

Co když se mu nebudu líbit?

Co když ho zklamu?

Co když má vlastní rodinu a já nezapadnu?

Co když moje přítomnost jeho rodinu rozdělí?

Co když mě pošle zase pryč, protože prostě nebudu podle jeho představ?

Co když...

Tolik otázek a zatím žádné odpovědi. Teo už si opravdu přál, aby měl dnešek za sebou, lehl si do postele, vyplakal se a s jeho psím plyšákem Vločkou, jež dostal od maminky, nakonec usnul. I teď si ho držel na klíně. Probdělých nocí měl za sebou spoustu. Proto doufal a tak trochu tušil, že jakmile konečně nebude v nevědomosti, podaří se mu usnout.

Kdo ví, třeba to nebude tak zlé. Navíc, maminku mu z vězení jednou propustí. Modlil se za to. Neudělala přece nic špatného.

♪♫♪

Cesta netrvala dlouho, ale pro Tea byla nekonečná. A to nejen proto, že mu jízdy v autě odmalička nedělaly dobře. Čím blíž totiž byli k cíli, tím větší strach měl a tím víc byl nervózní. Snažil se sice nemyslet na to, co bude, ale nešlo to. Cítil se jako v takovém tom snu, jak má člověk zkoušku ve škole, na kterou se neučil. A jakmile řidič oznámil, že již budou na místě, ke zkoušce se ještě přidal sen o nahotě na veřejnosti.

Jak řidič řekl, tak se i stalo. Po deseti minutách přijeli totiž k velké vile, před níž zaparkoval. Vila měla bílou barvu, jež občas vystřídala šedá. Už zvenčí bylo poznat, že zařídit Teovi pokoj nebyla pro Karla žádná výzva, protože místností, podle oken, měla opravdu hodně. Nechyběl ani menší bazén na zahradě a terasa s grilem a posezením.

„Počkat... Tohle je ono? Tady bydlí? Tady budu bydlet já?" zeptal se v šoku Teo a s Vločkou v náručí zíral z okna na ten zámek.

„Proč jinak bych tady zaparkoval? No, já tady nebydlím určitě," uchechtl se řidič a vystoupil z auta. Teo jej hned následoval. Nemohl uvěřit svým očím. Bude z něho princ.

„To je jako mafián?"

Řidič nadzvedl obočí. „Nekoukáš moc na televizi?"

Na odpověď musel nějakou tu minutu počkat. Teo si totiž zase prohlížel svůj budoucí domov. Nebyl na to prostě zvyklý. Sice jeho mamka byla zubařka, takže výplaty neměla zrovna nejmenší, ale odjakživa byla zvyklá na bydlení v bytě, takže na skutečnost, že by si mohla dovolit rodinný dům, ani nemyslela. A Teovi to vlastně nevadilo.

„Koukám. Teda aspoň když zrovna nevařím, neposlouchám písničky,... A taky když si nezpívám ve sprše," odpověděl nakonec a poprvé se řidiči podíval do očí.

„Jestli rád zpíváš, budeš si s Karlem hodně rozumět. To máš zřejmě po něm," usmál se a naivně si myslel, že se ho Teo bude dál vyptávat, ale nestalo se tak. Stejně byl rád, že se na něj konečně aspoň podíval.

„... Můžeme už dovnitř?" zeptal se po chvilce trapného ticha Teo.

„Samozřejmě, pomůžu ti s věcmi."

Řidič pomohl Teovi s jeho pár taškami a rovnou je odnesli do jeho nového pokoje. Celou cestu se neustále rozhlížel a prohlížel si každičký detail, který by mu mohl napovědět, jestli je jeho otec opravdu takový svatoušek, jak mu bylo řečeno. Byl dost paranoidní, čemuž se nikdo nemůže divit. Ne po tom, co se před pár týdny stalo.

Když přišli ke dveřím jeho nového pokoje a Teo si za celou tu cestu nevšiml jediné fotky na zdi, došlo mu, že si jeho táta buď potrpí na soukromí, nerad se fotí, nebo zkrátka nemá žádnou fotku, kterou by si vystavil na zeď. Třeba se po rozvodu znovu neoženil a druhou rodinu nemá, to by určitě nějaké fotky ze svatby a narození dětí určitě měl, ne? Kdo ví. Dokud nepřijde, tohle všechno budou jen pouhé domněnky. A Teo by si nerad vytvářel negativní scénáře, z nichž by měl pak akorát hrůzu. Tak to měl totiž ve zvyku.

Máma se zpozdila v práci? Určitě se jí něco stalo! A nebo se jen prostě zasekla na semaforu, jež nikdo zatím nebyl schopný opravit, takže svítí spíš červená, než zelená.

Teo věděl, že je to špatně, stále se něčeho takhle bát. Něčeho, co se ani nestalo. Bylo to ale těžké, obzvlášť teď.

Řidič pobídl chlapce, aby otevřel dveře. Zaprvé měl plné ruce a zadruhé prostě chtěl, aby do pokoje vstoupil první Teo. Přece jen byl stále jen návštěva, tak chtěl vstoupit jako druhý. Moc daleko se však nedostal, jelikož Teo stál u otevřených dveří a opět zůstal beze slov.

Jeho máma nejen, že byla zvyklá na život v bytě, ale taky se cítila lépe v menším a útulném, než ve velkém. Proto i Teův pokoj byl menší, což mu úplně stačilo. A teď si bude asi dlouho zvykat. Jeho nový pokoj byl totiž minimálně dvakrát větší.

Zdi měly barvu čisté oblohy, podlaha byla ze dřeva a Teo si všiml i menšího koberce na místě, co připomínal studijní koutek. Zde stála menší knihovna, prostorný stůl, pohodlná židle a nechyběl ani sedací pytel. Vedle studijního koutku visela dlouhá záclona, jež zakrývala balkón, o čemž se Teo sám přesvědčil poté, co se hnul konečně z místa. Dále samozřejmě nechyběla velká postel, Teovi spíš připomínala postel manželskou, a vedle ní dveře do vlastní koupelny.

Po dalším zkoumání našel šatník. Nejdřív si myslel, že je to obyčejná skříň, ale jakmile ji otevřel, objevil samostatnou místnost pro jeho oblečení a boty. Co ho však v pokoji zaujalo ze všeho nejvíc, byly klávesy a akustická kytara v rohu, hned vedle šatníku.

„Tvůj otec nevěděl, co máš rád, tak to riskl takhle s hudbou a doufal, že budeš s ním jeho velkou vášeň sdílet," vysvětlil řidič s úsměvem a Teo mu věnoval nechápavý pohled.

„Nechápu to. Vždyť vůbec neví, kdo jsem, jaký jsem. A stejně mi dává tohle všechno, aby se mi zavděčil a už plánuje i to, že spolu budeme trávit čas při nějakým společným koníčku. Třeba jsem rozmazlený spratek, co pak udělá? Všechno mi sebere?" zeptal se.

„Myslím si, že odpověď na tuto otázku nepotřebuješ. Spratka poznám, to se neboj. Hned tři bydlí ve stejné bytovce jako já. V bytě přímo vedle nás," usmál se řidič a mezitím položil všechny tašky na zem.

Teo už se k tomu dál nevyjadřoval a radši změnil téma. „Co teď?"

„Teď musím odejít, mám ještě nějakou práci. Ale neboj se, tvůj táta by měl asi za hodinu přijít. Zatím se tu můžeš zabydlet. Zvládneš to tady sám?" Nahodil starostlivý pohled. Upřímně, neměl dobré svědomí z toho, že ho opustí.

„Zvládnu to. Nejsem malý dítě. A děkuju," odpověděl tiše Teo.

„Nemáš vůbec zač. Kdyby něco, na stole máš číslo jak na mě, tak i na tátu."

Teo už jen přikývl.

„Tak já tedy jdu. Drž se. A vážně se neboj," ujistil ho naposledy řidič a pak odešel.

Hodina, to je přece jen chvilka, ne?

Byla by, nebýt nervozity a strachu, který Teovu mysl opět ovládl.

Navíc, nebyla to jen hodina. Ani dvě. Ani tři. A pak už Teo přestal počítat.

Nevěděl, co si má teď myslet. Co dělat.

Neměl by zavolat policii? Nebo toho řidiče?

Třeba na něj zapomněl. Třeba se toho setkání bojí úplně stejně a neodvažuje se přijít.

Teo zůstával po celou tu dobu ve svém pokoji, protože se zde zatím necítil moc jako doma. Nějaké šmejděníčko šmejdění by mu bez svolení bylo nepříjemné. Připadal by si jak zloděj.

Věděl ale, že musí něco dělat, nějak se odreagovat, jinak zešílí. Všechno už měl vybalené a oblečení a boty dokonce poskládal podle barev. Tak co teď?

Jeho pohled se zastavil na klávesách a kytaře. Vždycky se chtěl naučit hrát na nějaký hudební nástroj, stejně jako se plně věnovat zpěvu, ale nikdy do žádného takového kroužku nechodil. Styděl se i před mámou, natož aby hrál, nebo zpíval před někým cizím. To byl jeho největší problém. I proto měl teď docela strach, jak na to bude reagovat táta, když tak miluje hudbu, jak mu prozradil řidič.

Nyní tu byl ale úplně sám a měl tak šanci si vyzkoušet hru na klávesy. Našel si tedy v mobilu nějaké tutoriály, sedl si ke klávesám a už se soustředil pouze na své prsty, noty a melodii.

Na tváři se mu nevědomky tvořil úsměv a v jeho očích se objevily jiskřičky. Jakmile se naučil ,Skákal pes, přes oves', začal si i zpívat.

Najednou nemyslel na nějaké neexistující negativní scénáře. Nemyslel na to, co se stalo před pár týdny, co se děje teď.

Aspoň na tu chvíli se cítil uvolněně a vlastně i tak trochu šťastně.

♪♫♪

Když se Teo probudil, nějakou dobu nechápal, kde je. Po asi třech minutách mu to došlo. Ležel v obří posteli, v jeho novém pokoji, v zámku svého táty, který se neuráčil přijít.

Nad tou skutečností si zoufale povzdechl. Kdyby přišel, jak měl, už by měli seznamování za sebou. S takovou se bude nervovat ještě kdo ví jak dlouho.

Po delším přemáhání Teo nakonec vstal, ustlal si, položil na postel Vločku a vydal se do sprchy. Měl v plánu nevylézat, dokud nebude muset. Sprcha totiž byla hned po posteli a gauči dalším dokonalým místem pro imaginární koncerty.

Začal si tedy zpívat písničky od různých zpěváků - českých, slovenských i anglických, s tím, že vedl samozřejmě Sam Tsui. Strávil tak ve sprše čas o půl hodiny delší, než je „normální".

Nakonec ale ze sprchy přece jen vylezl, osušil se, obvázal si ručník kolem pasu a vyčistil si zuby, které zdobila rovnátka stříbrné barvy.

Už mu zbývala jen cesta do šatníku, aby se mohl obléct a zjistit, jestli je v domě stále sám. Oblečení si s sebou do koupelny nevzal, nějak mu nedošlo, že se vlastně musí i obléct.

Jakmile otevřel dveře a vyšel z koupelny, leknutím vyjekl a nebýt jeho rychlých reflexů, spadl by mu na zem ručník, který zakrýval nejintimnější části těla. I když v tuto chvíli by měl nejradši zakryté všechno. Nejlépe oblečením, jež si blbec zapomněl vzít.

Dokonalé přivítání s tátou. Ten totiž po tichém zaklepání vešel do pokoje ve stejnou chvíli, kdy Teo vycházel z koupelny. A ono jsou ty dveře tak nějak naproti sobě.

Karel hned odvrátil pohled od svého polonahého syna a neudržel menší smích. „Ježiš, já se moc omlouvám, nevěděl jsem, že nejsi oblečený."

„Mů-můžete prosím odejít, než se převleču?" zeptal se vylekaně Teo, který byl v tuto chvíli rudý snad úplně všude.

„Samozřejmě, přijď prosím potom do kuchyně, ano? A nevykej mi, připadám si pak staře a jako že jsme si úplně cizí. Což vlastně jsme, ale nejsme. Jestli mě chápeš," uchechtl se.

Teo byl ale v tento moment na pokraji zhroucení, takže mu do smíchu a do povídání zrovna nebylo. Ne teď, když byl téměř nahý před cizím chlapem, který sice nebyl úplně cizí, jak právě vysvětloval, ale i tak. „Chápu, ale prosím!"

Naštěstí Karel konečně odešel a hned poté, co se Teo vzpamatoval, rychle si oblékl modré tričko s potiskem velryby, džíny, nasadil si ponožky a obul papuče.

Pár minut se musel přemlouvat, aby přišel do kuchyně. Cítil se trapně. Na tohle opravdu připravený nebyl. No, stejně se tomu ale nevyhne. To ani nechtěl, přece chtěl mít tohle seznamování za sebou, ne?

Netrvalo dlouho a Teo seděl u jídelního stolu se svým tátou, jež měl na tváři dojatý úsměv. Na stole byla připravená snídaně - volské oko se slaninou a toustem.

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsi tady," řekl tiše se stálým úsměvem.

„To já taky ne," zamumlal Teo.

„Kdybych jen o tobě věděl dřív. Neměl jsem šanci být pro tebe tátou. Vůbec tě neznám a ty neznáš mě, a to jsme rodina. Takhle to prostě nemělo být. Ale stalo se, s tím nic neuděláme. A já ti slibuju, že se budu snažit být pro tebe tím nejlepším tátou. Jmenuju se Karel. Tvé jméno je Teodor, viď?"

Teo pozoroval, jak se Karlovi třesou ruce, stejně jako jemu samotnému. To zřejmě měli společné.

„Ano, jmenuju se Teodor. Ale všichni mi říkají Teo," odpověděl a nabídl Karlovi ruku.

Ten ji s radostí hned přijal a jemně stiskl. „Těší mě, Teo. Omlouvám se, že jsem včera nepřijel, nějak se to protáhlo."

„V pohodě."

Nebylo to v pohodě, ještě po probuzení měl chuť ho zabít za to, že si dovolil ho tady nechat samotného.

Karel si nervózně skousl ret. „Tak... co bys chtěl o mně vědět? Je něco, co tě zajímá?"

„Klidně se ptej ty," pousmál se Teo. Ještě včera ho napadalo milion otázek a ani nevěděl, kterou položit jako první, ale všechny se mu vykouřily z hlavy. Pořád byl ještě nervózní.

„Na jakou třeba chodíš školu? Všechno to totiž musíme zařídit."

Na tohle Teo úplně zapomněl. Nová škola. Noví učitelé. Noví spolužáci. Zase si na to všechno zvykat. Akorát se mu z toho sevřel žaludek. Sice nastoupil teprve nedávno, takže si nestihl na své bývalé škole moc zvyknout, ale přece jen už tak nějak věděl, co od koho očekávat.

„Na učňák. Kuchař-číšník. Hlásil jsem se ještě na zdravku, ale to spíš jen proto, abych mamce udělal radost. Byla zubařka."

„A baví tě to?" Karel se nechtěl moc bavit o Nině. Jak kvůli Teovi, tak i kvůli sobě.

„Zatím baví."

„Takže tě baví vaření. A co tak ještě rád děláš?"

Teo se nad jeho otázkou ani nestihl zamyslet a odpověď mu vyšla z pusy rychlostí světla. „Rád maluju."

Prostě zpanikařil a tohle bylo první, co ho napadlo, jelikož zrovna zíral na své ruce, které si před pár dny ušpinil barvami při projektovém dni ve škole. V tuto chvíli se mu to opravdu hodilo. Jeho lež byla důvěryhodnější.

Moc rád by tátovi řekl pravdu. Ale co kdyby pak chtěl, aby mu něco zazpíval? Neznal ho tolik jako máma. Ta už byla smířená s tím, že byl Teo trémista, ale on to chápat nemusí. Obraz mu klidně namaluje, i když to nebude žádné mistrovské dílo, ale zpívat mu jednoduše nebude. Už teď litoval, že se svěřil s jeho zálibou tomu řidiči. Kdyby věděl o otcově vášni k hudbě, neřekl by to ani jemu.

„Vážně? Tak to potom můžeme nakoupit nějaké barvy, plátno a malířský stojan. Je pravda, že by si ty prázdné zdi zasloužily nějakou výzdobu. Namaloval bys mi něco?" usmál se Karel.

Teo pokrčil rameny. „Dobře, klidně."

„Super. Tak teď se ale najíme, ano? Slyším, jak ti kručí v břiše, tak povídání necháme na potom. Musíš mi pak ještě říct, co máš a nemáš rád, abych věděl."

„... Kde pracuješ?" zeptal se náhle Teo, než si stihl dát Karel sousto do úst. Aspoň na jednu otázku si vzpomněl. A zrovna tahle ho docela zajímala.

„Jsem hudební producent a skladatel. Pracuju v jedné nahrávací společnosti mého nejlepšího přítele. Albert's Records. V posledních měsících se nám moc nedaří, objevila se nová konkurence a spousta našich kapel přechází k nim. Nějak se z toho ale dostaneme, věřím tomu. Nebo se o to aspoň snažíme. Zatím to moc dobře nevypadá a Albert je z toho zdrcený," vydechl a Teo vykulil oči.

„Jsi v pohodě? Zaskočilo tě to snad?"

„Ne, jen... překvapilo. Teda... myslím tvou práci a ne ty problémy, který máte."

„Dobře, tak snad mile překvapilo," pousmál se.

Mile, nemile, to sám nevěděl.

„A našel sis po mámě někoho? A nemám někde sourozence?" Jakmile si vzpomněl na jednu otázku, nešlo to zastavit. Chvilku se však bál, jestli se náhodou nezeptal na něco citlivého.

Karel se pro Teův klid zasmál. „Po rozvodu jsem pár přítelkyní měl, ale nebylo to ono. A ne, sourozence nemáš. Teda, aspoň o žádném nevím. Ale kdo ví. O tobě jsem taky nevěděl."

Teovi se ulevilo. Opravdu by se nechtěl plést do šťastné rodiny. „Dobře. Děkuju za odpověď," pousmál se. Nejdřív chtěl tu poslední poznámku víc rozebrat. Třeba jestli pro něj není přítěž. Nakonec se rozhodl, že to počká.

„Nemáš zač. I já mám ještě poslední otázku. Tvoje máma si nechala mé příjmení? Navrátilová? Měla k tomu... nějaký důvod?"

„Ano, nechala, ale nevím proč. Já si vždycky myslel, že je to její rodný příjmení. Nikdy o tobě nemluvila."

„Aha. Dobře. Teď ale vážně dobrou chuť, jinak mi tu umřeš hlady. A to bych byl opravdu nerad," poznamenal Karel a začal jíst.

„Dobrou chuť," řekl tiše Teo a taky začal jíst, i když upřímně, chuť k jídlu moc neměl. V břiše mu sice kručelo, ale za to mohl žaludek, který by si fakt měl dát řeč s mozkem, aby pochopil, že teď fakt jídlo nepotřebuje. „Je to moc dobrý," pochválil. Sice neměl hlad, ale chutné to opravdu bylo.

„Děkuju. Snad mi i ty někdy něco uvaříš, určitě jsi lepší kuchař," zazubil se Karel.

„Jasně, uvařím, stejně budu muset trénovat do školy."

Ale nezazpívám.

___

Ahojky, vítám vás u nové knihy ❤ Snad mě její publikování namotivuje psát, jinak ji vrátím zpět do konceptů 😂❤ Jedna se o přepis jedné mé prvotiny, tak snad se bude líbit ❤