Když se číselník, po dlouhém načítání a ověřování, rozhodl kód přijmout a dveře se otevřely, Michael vešel dovnitř. Rychlým pohledem přeletěl jako vždy perfektně vyčištěné a naleštěné pušky zavěšené za popruhy na kolících u oken a vydal se ke krabici stojící v pootevřené skříni v rohu, která skrývala krátké palné zbraně. Vybral si svou oblíbenou a především spolehlivou Berettu ráže 9mm, zastrčil si ji zezadu za kalhoty a poté sáhl po dvou zásobnících - jednom se slepými náboji a druhém s ostrou municí. Když si za ním někdo tiše odkašlal, málem nadskočil, jak se lekl. Bleskově se otočil. Za ním stál jeho přítel, expert na výbušniny a chemikálie Thomas Cook, mladík jen o půl roku mladší, než byl on sám. Přátelsky se na něj usmíval:
,,Ahoj, Michaele." řekl. Druhý muž sebou škubl:
,,Co tady děláš? Také jsi mi přišel říct, jak jsi rád, že jsem vyletěl?" utrhl se na kamaráda hrubě, vynervovaný na nejvyšší míru. Thomas se zarazil a sklopil hlavu:
,,Ne, Michaele," řekl tiše. ,,stojím při tobě. Myslím si, že to, co se tehdy stalo, nebyla jen tvoje vina, ale protože nemám žádné hodnosti ani vyšší pravomoce, nikdo mě poslouchat u soudu nebude, a ty to víš." Michael sklopil hlavu a zastyděl se:
,,Ale ano, byla to moje vina, mám je na svědomí... Promiň, Thomasi, je toho na mě hodně. Děkuji za tvou podporu, vážně si toho cením. Jsi jediný přítel, který mi tady zůstal. Ostatní už ve mně vidí jen zbabělce, zločince a vraha." zašeptal hořce, když si uvědomil, co říká a komu to říká. Jeho přítel si rozhodně nezaslouží, aby na něj byl zlý. Zhluboka si povzdechl a skryl hlavu do dlaní. Thomas mu opatrně položil ruku na rameno:
,,To není pravda. Co teď budeš dělat?" zeptal se účastně, aby změnil téma a alespoň trochu zmírnil napětí. Michael jen lhostejně pohodil rameny:
,,Momentálně si půjdu ještě naposledy zastřílet do přírody, abych si poslední chvíle tady ještě užil. A potom - Bůh ví. Asi odjedu domů, do Británie." řekl tiše, s předstíraným nezájmem o budoucnost. To se Thomasovi nelíbilo.
,,Půjdu s tebou." prohlásil klidně, ale pevně. Michael však odmítavě zavrtěl hlavou:
,,Ne, příteli. Děkuji ti, ale chci se s tímto místem rozloučit po svém. Zvládnu to." Dvojsmysl jeho věty však vyzněl mnohem výrazněji, než zamýšlel. Thomas jej naštěstí pro něj nepostřehl a konejšivě Michaela poplácal po rameni:
,,Tak dobře, brácho. Užij si to. Uvidíme se potom." řekl a povzbudivě se usmál. Michael mu jej s přikývnutím oplatil, nebyl si však vůbec jistý, jestli jeho mimické svaly nevytvořily spíše podivný, křečovitý škleb. Ať už to ale bylo co chtělo, zafungovalo to. Thomas opustil zbrojnici, nepřestávaje se i tak po Michaelovi obezřetně ohlížet. Ten se po několika vteřinách vydal pomalým krokem za ním, ale nešel s ním směrem ke kasárnám, odpojil se a zamířil k východu z budovy.
Rychle dorazil na vrátnici, kde nahlásil svůj odchod pod falešnou záminkou cvičné střelby, a byl puštěn ven. Ještě jednou se ohlédl po rozlehlém komplexu vojenských budov s garážemi pro automobily a ranvejemi určených vrtulníkům, poté si nasadil na hlavu vojenskou čepici, zkontroloval si pistoli, jestli nemá v hlavni nějaké nečistoty, a když se ujistil, že je vše v pořádku, svižným krokem se vydal pryč.