Současnost - květen 2008, vojenská základna Fort Miles, Minnesota, USA

Jestli je v životě vojáka nepříjemnější situace než na bitevním poli, kde je obklopen nepřáteli a jeho život je v ohrožení, je jí nepochybně chvíle, kdy stojí po skončení války před vojenským soudem kvůli strategické chybě s fatálními následky. Slyšení bylo veřejně přístupné pro všechny členy jednotky a Michael přímo cítil jejich pohledy - zvědavé, výsměšné i soucitné - když stál osamoceně před stolcem a těkal očima z podobizny prezidenta George Bushe, visící na stěně, na hrdě vlající trikolorní americkou vlajku u dveří. Ze zamyšlení jej vytrhlo až ostré klepnutí soudcova kladívka a první slavnostní tóny americké hymny Anacreon in Heaven. Líčení bylo zahájeno.
,,Poručíku Greene." děl bělovlasý soudce jménem Hugo Roosevelt a posunul si zlaté brýle na nose.
,,Jste vrchním velením vaší jednotky obviněn z hrubého porušení vojenské morálky, dále z neuposlechnutí rozkazu vyššího důstojníka, konkrétně generála Charlese McGregoryho, a tím pádem také ze zavinění smrti dvaceti mužů, kteří se dne 16. října roku 2007 nacházeli na palubě vrtulového stroje V-22 Osprey, který jste neprozíravě vyslal do neprozkoumané oblasti. V důsledku toho byli napadeni nepřáteli a bez jakékoli šance se zachránit všichni zahynuli. Je to velmi vážné obvinění, poručíku, protože vše nasvědčuje tomu, že jakékoliv cizí zavinění může být vyloučeno. Můžete něco uvést na svou obhajobu?" 

Michael se při soudcových slovech zahleděl do země, na špičky svých bot a mlčel. Co také mohl říct? Plně si svou vinu uvědomoval. Nedodržel bezpečnostní pokyny, zachoval se nezodpovědně a sobecky, a teď za to bude pykat. Ačkoli od neštěstí uplynul už téměř rok, generálu McGregorymu trvalo dlouho, než nasbíral dostatek důkazů, aby celou věc dostal k soudu. Michael si za tu dobu prožil peklo na zemi. Byl okamžitě postaven mimo službu, krátkou dobu bez soudu prožil i ve vojenském vězení, odkud byl ale brzy propuštěn. Vysocí velitelé jej však odmítli pustit domů ze strachu, že ovlivní svědky nebo se pokusí utéct. Měsíce na svobodě ale strávil v izolaci od ostatních, kdy musel vytírat latríny a mýt podlahy.

Pomalu zavrtěl hlavou a zvedl hlavu, aby se soudci podíval do očí a ukázal tak, že nemá z nadcházejícího rozsudku strach:
,,Ne, pane. Přijímám plnou zodpovědnost za své činy a lituji jich." řekl tiše. V soudní síni to překvapeně zašumělo. Každý muž z jednotky, který Michaela znal jako sebevědomého, občas impulzivního a především hovorného mladíka, očekával, že se bude přít, hádat se se soudcem do krve a svalovat vinu na jiné, jako by to udělala spousta ostatních mužů v podobné situaci, jen aby se vyhnuli trestu bez ohledu na svou čest. Z pevného tónu jeho hlasu a poněkud submisivního postoje se sklopenou hlavou a rukama sepjatýma za zády však poznali, že Michael svá slova myslí zcela vážně a očekávaný souboj vůlí se tedy konat nebude. Jeho krok překvapil také samotného soudce, který si proto musel několikrát odkašlat, než mohl pokračovat v líčení:
,,Doznáváte se tedy, že jste neuposlechl přímý rozkaz generála Charlese McGregoryho, který vám nařídil oblast před útokem zkontrolovat? Doznáváte se, že smrt dvaceti mužů a pilota stroje padá na vaši hlavu?"
,,Ano, pane soudce." odpověděl Michael hlasitě a pevně. Už opět získal zpět svou ztracenou jistotu. Nevnímal diváky, kteří si mezi sebou začali šeptat něco o ,,frajerství a šílené odvaze", někteří zlomyslně a někteří uznale, jak už to bývá. Nechápali, proč se Michael tak snadno vzdává. Ten však věděl, že už je konec a jen by protahoval nesmyslnou při, v níž nemůže nikdy vyhrát. Soudce proto udeřil kladívkem do stolu:
,,Vyslechněte tedy rozsudek vojenského soudu: Poručík Michael Green, narozen dne 25. srpna 1987, byl dnes, 8. května 2007, shledán vinným z neuposlechnutí rozkazu vyššího důstojníka generála McGregoryho, v důsledku čehož došlo ke zničení vrtulového stroje V-22 Osprey a ke smrti celé jeho posádky. Obžalovaný svou vinu přiznal a lituje jí, odsuzuje se proto k mírnějšímu podmíněnému trestu odnětí svobody na pět let s odkladem na tři roky. Bude také k datu 15. května 2007, tedy v pátek příštího týdne, zbaven vojenské hodnosti a vyloučen z armády Spojených států amerických, bez možnosti odvolání. Do té doby však zůstane v činné službě jako doposud." Roosevelt domluvil a jeho kladívko opět udeřilo do stolu. Rozsudek tak nabyl platnosti.

Michael pomalu vstal z lavice obžalovaných, neohlížel se po zvědavých kamarádech z jednotky, kteří jej přišli podpořit, ani svých nadřízených, kteří si jej měřili pohrdavými, občas až znechucenými pohledy. On sám cítil úlevu, že z tak velkého průšvihu vyšel relativně lehce. Pomohlo mu snad jeho přiznání? Nebo se za něj snad někdo přimluvil, aby odešel s takto mírným trestem?
Pevným krokem opustil soudní síň a vydal se zpět do kasáren, kde zamířil do zbrojnice. Ruce se mu trochu třásly, když zadával dlouhý a složitý kód do číselníku vedle dveří. Každý neměl přístup ke zbraním a munici, ale Michael byl jedním z těch, kteří si mohli brát zbraně kdykoliv bez svolení vyššího důstojníka. Stále ještě byl příslušníkem armády, a tak mu toto právo zůstalo, i když už jen na osm dní.