Ani jeden z mužů se nechtěl vzdát naděje na zastavení bomby a tvrdohlavě se pokoušeli odpočet zastavit. Jak čas ale ubýval víc a víc, museli si oba mladíci připustit nepříjemnou pravdu - že toto oba nezvládnou.

 ,,Mikeu," ozval se Thomas naléhavě,

,,běž na palubu a rozhlédni se tam, jestli neuvidíš záchranné čluny. Ten dusík se spotřebovává mnohem rychleji, než jsem předpokládal. Za chvíli bude první nádoba pryč. Do výbuchu zbývá asi patnáct minut, do té doby ale musí být všechny děti na moři, kdyby - kdyby se mi to nepodařilo. Uděláš to pro mě? Neměj strach, pořád máme naději. Dostaň děti do člunu a potom se vrať. Já se odsud nemůžu pohnout." Michael hlasitě polkl a nohy se mu roztřásly, když si naplno uvědomil hrozivou pravdu. Se slovy ,,hned jsem zpátky" vyrazil ze dveří, aby splnil to, o co jej Thomas požádal.
Když vyběhl na palubu, děti už byly uvolněnější a ne tak vystresované. Seděly na palubě po malých skupinkách a bavily se mezi sebou. Když se dveře lodi otevřely, nejdříve se lekly, hned se ale uvolnily, když uviděly známou tvář. Michael se nuceně usmál a zvedl ruku, aby upoutal jejich pozornost:
,,Tak, děti. Teď musíte být statečné. Jak jsem říkal, všechno bude v pořádku, ale potřebuji, abyste pro mě něco udělaly. Chci, abyste teď hned nastoupily do támhletoho motorového člunu a počkaly tam na jednoho z nás. Spustíme vás v něm na hladinu a dostaneme vás odsud. Ano?" Michaelovi se ulevilo, když všechny děti opatrně a váhavě přikývly na souhlas, a i když mnohé z nich nabíraly na pláč, žádná plošná panika se naštěstí nekonala. Jedno po druhém nasedaly do bílého dřevěného člunu těsně k sobě, aby se tam všechny vešly, chlapci pomáhali dívkám. Michael jim zamával a potom se s obavami rozběhl dolů, aby se podíval, jak je na tom Thomas.

V místnosti, kde se jeho přítel nacházel, už panovala krutá zima, jak dusík zmražený na minus téměř 200 stupňů pomalu reagoval s okolním vzduchem. Bomba už byla pokrytá nejen slabou vrstvou jinovatky, teď už i ledu, ale odpočet se stále odmítal zastavit. Thomasovi i přes zimu, jaká mu už musela být, protože vojenská uniforma nebyla nijak zateplená, viditelně stékal po čele pot. Ačkoliv by to před Michaelem nikdy nepřiznal, měl strach. Něco bylo špatně a on nevěděl co.
Nechtěl se ale vzdát. Ruce, v nichž držel hadici vedoucí z nádoby, se mu roztřásly tak, že ji sotva udržel v kolmé pozici, která byla nutná pro to, aby mohl dusík dobře odvádět svou práci. Čerpal už z druhé poloviny druhé nádoby, moc času už nezbývalo.