Zdravím! Na úvod bych si sem dovolila dát vyňatek z toho, co sama autorka napsala u objednávky, protože lépe bych podstatu obou příběhů nevystihla: „Jedná se o dokončené povídky, každá z nich má po deseti částech ve formě drabble, tedy dohromady čítají pouhé dva tisíce slov a dvě anotace k tomu. Obě jsou velmi úzce spjaté s lgbt+ tématikou, obě jsou určitým způsobem zpovědí věnovanou druhé osobě, avšak nepřímo. Svěř se, Jitřenko je vyprávěno v dopisech psaných rusovlasé dívce. Drž mě pevně, Světlonoši, je odpovědí Jitřenky namluvené do diktafonu."

Název: Svěř se, Jitřenko

Anotace: Když jsem tě poprvé spatřil, svět se zabarvil všemi odstíny duhy.

Když jsem tě blíže poznal, život se mi otočil o tři sta šedesát stupňů.

Ze začátku mě sžíraly pochybnosti a nejistota. Ne kvůli tobě, ale pro mě samotného. Nedocházelo mi tolik věcí, vystrašila jsi mě, zaskočila, donutila zpochybnit mé dosavadní bytí.

A jsem za to vděčný. Otevřela jsi mi oči, ukázala jsi mi pravý význam slova milovat. Bez předsudků.

Povídání ve formě drabble.

Písmenko T z mé duhové série.

Pokud jde o název a anotaci, tyto dvě složky tvoří krásné duo, které zaujme, a tak to má být. Líbí se mi, jak vyznívají jemně, a anotace navíc dost dobře vykresluje náladu, ve které se příběh ponese. Jediné, co bych si dovolila podotknout, je, že kdyby se mu otočil život o tři sta šedesát stupňů, tak se otočí dokola a bude znovu na stejném místě, jako byl, což jsi tím rozhodně říct nechtěla. Toto je častá chyba, ale pokud se má otočit naruby, tak se otočí o sto osmdesát. Celkově mimochodem musím pochválit ten nápad na duhovou sérii, podle mě je to moc krásné, a ty víš, že konkrétně Luna mně osobně i hodně pomohla, a určitě nebudu jediná. Když příběh otevřu a pominu úvod, proti kterému nic nemám, ukážou se mi krásné a poutavé názvy kapitol a slibný začátek. První dojem je tedy kladný. V tomto případě zřejmě bude lepší, když se vyjádřím ke každé kapitole zvlášť a bez obvyklého dělení na děj, postavy a tak dále. Ale ještě předtím:

Proč jsem si příběh vybrala: Jeden z konkrétních důvodů zmíním i níže, ale tentokrát to nebylo proto, že by autorka dělala nějaké zásadní chyby, na které chci upozornit, spíše bych naopak chtěla vypíchnout některá pozitiva, ze kterých se jiní můžou učit. A zřejmě bych si i dovolila autorce udělat reklamu, protože já osobně ji čtu moc ráda a myslím, že má každého co naučit. Takže šup k Sorče a na recenzi se vykašlete. :-) Ne? Tak dobře, já budu pokračovat slíbeným rozborem kapitol.

První kapitola: Jak jsem psala, začátek první kapitoly je poutavý, ale na druhou stranu je trochu matoucí a někoho to může odradit, a přiznám se, že to napoprvé odradilo i mě. Vím, že je těžké napsat drabble tak, aby dávalo smysl, ale možná by bylo lepší začít jinak než fotografiemi s umělkyněmi, protože mi asi až po pátém přečtení došlo, jak jsi to myslela, nejprve jsem se jen divila, co je špatného na tom, nechat se vyfotit s ženami. Je to zkrátka podle mého názoru napsané trochu zvláštně, trochu bych to poupravila. Ale jinak se mi líbí ty naznačené pocity Jitřenky okolo jejího těla a okolo toho, že by ji mohl někdo nahradit. Myslím, že je to dost věrohodné, že se s tím spousta transgenderů potýká.

Druhá kapitola: Hned mě praštila do očí formulace první věty. „Poprvé jsem tě spatřil té studené jarní noci, zapíjeje další z peprných článků v bulváru." Přechodníková konstrukce tady nefunguje. Je dobře použitá a dokonce i ve správném tvaru, což moc chválím, ale v první chvíli jsem si myslela, že popíjí Jitřenka, protože je o ní celý předchozí úsek věty, a došlo mi to v podstatě až kvůli tomu přechodníkovému tvaru, který je pro mužský rod. Když už nic, tak bych trochu změnila slovosled, například „Poprvé jsem tě spatřil, zapíjeje další z peprných článků v bulváru, té studené jarní noci." Ve druhém odstavci bych rozsekla věty „...všechny ty štiplavé řeči za to nestály, ale nedokázal jsem odejít", podle mě by pak poslední čtyři slova více zapůsobila na city čtenáře. Jinak je to opravdu skvělá kapitola, plná emocí. Toto je mimochodem skvělý příklad, že emoce se dají vyjadřovat i jinak než jejich přímým popisem.

Třetí kapitola: Tady nemám žádnou výtku, chtěla bych naopak kapitolu pochválit. Líbí se mi, jak se ti povedlo na tak malém prostoru vykreslit dobré i špatné stránky obou hrdinů. Líbí se mi například, že k němu Jitřenka hned nebyla milá, a že on tolik žárlil. Díky tomu postavy působí komplexně. Dále musím zmínit, že jsem překvapená, jak moc je to čtivé a jak snadno se do příběhu jde vžít. Velmi chválím.

Čtvrtá kapitola: Přijde mi, že jsem kapitolu co kapitolu z příběhu nadšenější. Tato vykresluje hlavně pocity hrdiny, a to velmi umně.

Pátá kapitola: Z páté kapitoly jsem zmatená. Zřejmě obsahuje časový skok, ale chtělo by to dovysvětlit události mezi tím. Příliš nerozumím tomu, proč přesně se ho bojí. A jaké osobě položil jakou otázku. Proč mu vlastně zrovna tehdy řekla pravdu. Některé věci je v pořádku nechat na čtenáři, aby si je dokreslil, ale zrovna v tomto konkrétním případě to nedělá dobrotu. Jinak ale kapitola velmi působila na emoce, což chválím.

Šestá kapitola: Tato kapitola mi vykouzlila úsměv na rtech, protože byla skutečně krásná. Kromě subjektivního dobrého pocitu se mi na ni ovšem zamlouvá, že se hrdina chová bláznivě a zpětně si to uvědomuje, takové sebereflexe je přirozená a dělá to postavu ještě plastičtější a oblíbitelnější. Také musím zmínit, že i když o Jitřence víme hodně, stále zůstává tak trochu záhadou, což působí dobře.

Osmá kapitola: Ano, vím, že jsem přeskočila sedmou kapitolu, k té bych jen řekla, že se mi moc líbila. Co se týče osmé kapitoly, konečně jsou zde alespoň trochu nastíněny věci, které jsem před chvíli vytýkala, a tedy bulvární plátky a to, kvůli čemu zřejmě na Jitřenku tlačil. Podle mého názoru by to chtělo vykreslit ještě o trochu více, ale pokud cítíš, že je to takto dostačující, klidně to nechej.

Devátá kapitola: Vážně se mi líbí způsob, jakým postupně rozkrýváš informace, zde se konečně dozvídáme povolání hrdiny, což chválím. Také se mi líbí, jak se jejich vztah od zamilovanosti přesunul k lásce. Nevím, jak jsi to dokázala, ale ten vývoj působil přirozeně.

Desátá kapitola: No, a poslední část to hezky douzavřela, až mi přeběhl mráz po zádech. A nyní řeknu něco, kvůli čemu celou tuto recenzi vlastně píšu. Lidi, takto má vypadat příběh psaný formou drabble. Takže pokud se k něčemu takovému chystáte, nakoukněte k Sorče, ta je v tom opravdu dobrá.

Název: Drž mě pevně, Světlonoši

Anotace: Začalo to nevinnou prosbou o vyklizení šuplíků, ale pokračování přineslo něco mnohem zajímavějšího.

Tak jako ty ses v záři světel vyžíval, já raději zůstávala v ústraní, skrytá před lidskými zraky, těšící se z tvé milující náruče. Tak jako ses spoléhal na svůj hlas pronikající obecenstvu až do duše, já nikdy nevládla umění konverzace, tichá, definovaná činy.

Někdy je však potřeba vylézt ze své ulity a podpořit jednání pomocí slov.

Povídání ve formě drabble.

Pan z mé duhové série.

Název určitě zaujme, první část vypovídá o tom, co by si Jitřenka přála, a u oslovení Světlonoš se zase musíme ptát, proč zrovna toto označení, což naláká ke čtení. Anotace hezky vykresluje charakter Jitřenky tak, jak ji známe, a zároveň slibuje něco, co bychom od této postavy nikdy nečekali, tudíž je podle mého názoru tato anotace velmi povedená. Jen mi nesedí ona část „já nikdy nevládla umění konverzace, tichá, definovaná činy". Naštěstí se podle mě tento nedostatek dá snadno napravit, dodej před „tichá" například slova „já jsem byla (ta)". Názvy kapitol opět chválím, ovšem tentokrát jen samostatně, dohromady mi připadají až příliš různorodé. Zkus více sjednotit jejich délku a styl. Co se týče prvního dojmu z příběhu, tak se mi moc líbí tučný odstavec na začátku díla, myslím, že dobře reflektuje jeho myšlenku. Dovolím si opět zhodnotit každou kapitolu zvlášť.

První kapitola: Nápad s diktafonem je určitě originální, ještě jsem to nikde neviděla, takže moc chválím. Líbí se mi, že vyprávění Jitřenky je „civilnější", ne tak poetické jako vyprávění Světlonoše, což je dáno možná tím, že nahrává na diktafon, možná její povahou, a možná obojím, ale každopádně to tam dokonale sedlo.

Druhá kapitola: Líbí se mi, jak zde vidíme i pohled Jitřenky na ty samé události, které už byly jednou popsány. Jen si dávej pozor, tato kapitola působila dost pateticky. Chápu, že se u toho mohla rozplakat, ale ten vzlyk nepůsobil dobře. Zkus zvolit nějaký jemnější způsob, jak popsat její emoce, vím, že ty to umíš, dokázala jsi to už v Jitřence.

Třetí kapitola: První část jistě vykouzlí úsměv i čtenářům. Ovšem poslední odstavec mi připadá až nepříjemně sekaný. Nevím, jestli je to nedostatkem slov, nebo to tak mělo být, ale hodily by se zde více rozvinutější věty, byť by jich bylo méně.

Čtvrtá kapitola: Přiznávám, že tato kapitola mě opravdu překvapila, což je dobře. Nečekala bych, že (SPOILER!) měl někoho, kdo tak zcela nezapadá do škatulky žena, ještě před Jitřenkou, ale zároveň to dává smysl, protože byl k ní velmi chápavý. (KONEC SPOILERU!). Obdivuji tě, že jsi dokázala jejich vztah na tak malém prostoru udělat tak realistickým.

Pátá kapitola: Tady můžeme vyčíst, že ho Jitřenka milovala, ale zároveň se za některé věci zlobila, což působí velmi realisticky. Také byl dobrý tah sem vypsat některé lidi, které měl Světlonoš před ní, čtenář si tak více uvědomí to, co jsem psala k minulé kapitole. Také tady máme vysvětleno, proč mu říká Světlonoši, což by nemělo chybět. Rada pro všechny, když už dáte nějaké postavě podobně originální přezdívku, vysvětlete, proč ji má. Čtenářům to sice možná dojde, ale možná také ne, a budou se cítit trochu zklamaní.

Šestá kapitola: Tady chválím tu větu o zavírání okna. Prosím vás, když má nějaká postava monolog, přerušujte ho. Buďto z něj udělejte dialog, což tady moc nejde, nebo, jako to udělala Sorča, vložte tam nějaký děj. Nemusí to být nic velkého, postava může, jako tady, jen zavřít okno, nebo si může jen poposednout, je to jedno. Proč? Protože jinak čtenář ztratí pozornost. Čtou to lidé, ne roboti, a když jim nedáte nějaký nový podnět, můžou se začít nudit.

Sedmá kapitola: Tady se mi líbí dvě věci. Jedna je vysvětlení důvodu, proč ho miluje, to byl velmi dobrý tah, protože to ještě více vykreslí vztah mezi nimi, a druhý je, jakým způsobem jsi krátce, ale dokonale, vystihla pansexualitu, a možná nejen nutně tu, ale jiný pohled na lásku. Zkrátka a dobře, jsou lidé, kterým opravdu nezáleží na tom, jestli je daný člověk muž nebo žena, ale že zkrátka je.

Desátá kapitola: Opět si dovolím něco přeskočit, jen bych opakovala, co bylo řečeno, ale obě kapitoly se mi zamlouvaly. Líbí se mi, jak jsi na konci oba příběhy propojila. Jen to vyznání ze strany Světlonoše bylo opět příliš patetické, dávej si na to pozor. Ale i tak to byla krásná kapitola, stejně jako oba příběhy, a já jsem moc ráda, že jsem se k nim dostala.

Tady bych tuto velmi subjektivní recenzi ukončila, snad si z ní alespoň někdo něco vezme. Mějte se krásně a ať vám to píše!