Autor: RachelReuelJane

Název: VORO

- Význam názvu nám na začátku zůstává zahalený tajemstvím, ale je jednoduchý, zapamatovatelný a zvučný. Myslím, že rozhodně zaujme.

Anotace + První dojem:

Mezi lidmi stále existují přízraky a monstra.

Znal jsem jedno.

Byl to můj přítel. Závislý na lidech.

Udělal bych vše pro to, aby mi znovu nezmizel. Aby jej nedostal nepřítel, tak jako ostatní.

Trpěl pro něj.

Měl dobré srdce. Raději by zemřel, než aby někdo zemřel pro něj.

Stal se zrůdou místo něj.

Proto ty bestie stále žijí.

A lidé se bojí.

A bojí.

- Co se týče formy, určitě bych nedávala každou větu na nový řádek, nepůsobí to napínavěji, spíše více amatérsky a osobně mě to i rozčiluje. Dále, v první větě mluvíš o přízracích a monstrech, ale v další už odkazuješ jen na ta monstra. Pokud to chceš takto nechat, tak vynechej slovo přízraky. Poslední větu bych úplně vynechala, je to dost laciný způsob, jak budovat napětí, a funguje to v pohodě i bez ní. Obsahově anotace nicméně zaujme, je tajemná a slibuje velmi zajímavou zápletku. Pozměnila bych tedy formu tak, aby byla pro čtenáře stravitelnější, určitě tím přilákáš více čtenářů. Po otevření předmluva zaujme, naznačuje styl, jakým bude příběh napsán, slibuje jakýsi druh temnoty a nimrání v duši postav, naopak odrazuje milovníky akce. Je napsána zajímavým, poutavým stylem, i když musím uznat, že je komplikovanější a pro někoho možná složitěji stravitelná. Nicméně to nevnímám jako chybu, spíše naopak, je to osvěžující číst něco, co je zkrátka své. V podobném duchu se nese i celý příběh. Co si z toho vzít? Že se nebojte psát svým stylem, stylem, který je vám vlastní, vždy se najde někdo, komu se to bude líbit.

Počet kapitol: 32 + předmluva + doslov

Stav: Dokončeno

Děj: Hlavní problém textu vidím v tom, že často popisuješ, co se událo, ale nenecháš čtenáře, aby se do toho vžil. Znáš pravidlo show not tell? Ukaž, nepopisuj. Je mnohem lepší dát do textu přímo nějaký dialog nebo akci, než suše konstatovat, že tohle řekla ta a ta postava a tohle se událo. Proč? Protože když to popíšeš přímo, umožníš čtenáři se do díla více vžít a učiníš ho realističtějším a komplexnějším. Nikoho nebaví číst, co se událo, čtenář chce být do děje vtažen jako do víru. I vy ostatní, dávejte si na to pozor, prosté popisování může rychle odradit.

Některé věty ti na sebe vůbec nenavazují. Příklad z 1. kapitoly: „Nakonec jsem ji opravdu dostal a rodina pro to nemusela udělat vůbec nic. Přeci asi jen o týden později.“ Chápu, že tím zřejmě bylo myšleno, že oslava byla o týden později, ale v této formulaci to vyznívá, jako by se druhá věta týkala oné rodiny, což samozřejmě nedává smysl. Později jsem zjistila, že to není jen problém vět, ale celých odstavců. Chceš vyjádřit několik myšlenek, ale vůbec je neumíš propojit, aby byl text souvislý a neskákal od jedné věci ke druhé. Zkus si na to dávat pozor a přidat například na začátky nebo konce odstavců věty, které je propojí a příběh bude působit uceleněji.

Naopak chválím napínavé zakončování kapitol, vždy to navnadí na kapitolu další. Příběh je ovšem napínavý i jako celek, líbí se mi, že zpočátku příliš nevíme, co máme čekat, a postupně se nám vyjasňuje, o čem je řeč. Působí to promyšleně a čtenáře to prostě nutí v příběhu pokračovat, protože chce vědět více. Potíž ale vidím v tom, že tento postup ve tvém případě příběh někdy až příliš znejasňuje. Autor píše nejen pro sebe, ale i pro čtenáře a je potřeba na to stále myslet a podávat informace tak, aby byly pochopitelné i pro člověka, který o příběhu zpočátku nic neví. Musím nicméně říct, že se to v průběhu příběhu zlepšovalo. Baví mě také, jak je příběh také nepředvídatelný.

Na závěr chci jen říct, že tento příběh, a proto jsem i recenzi na něj psala, jen dokazuje, že lyričtěji laděné texty se dají napsat opravdu dobře a opravdu nemusí jít jen o shluk zmatených myšlenek, kterým nerozumí možná ani sám autor. Toto dílo by klidně mohlo posloužit jako skvělá inspirace pro autory, kteří se chtějí vydat takovým směrem.

Postavy: Tady musím nejprve podotknout, že si dávej pozor na představování více postav najednou, hned zpočátku jsem moc nepochytila, kdo je Morb a kdo Ruslan, a popletli se mi dohromady. Přijít na to, jak to s nimi vlastně je, mi chvíli trvalo, a to by se stávat nemělo. Pokud to jen trochu jde, ty a vlastně i všichni ostatní, přivádějte postavy na scénu po jedné. Pokud to opravdu nejde, tak si dávejte dobrý pozor, aby byly postavy od první chvíle jasně rozlišitelné.

Z postav by mě hodně zajímal Ruslan, ale moc jsme se o něm nedozvěděli, nebo spíše vůbec neumím říct, jaký je a co je na něm výjimečného. Co se ovšem týče hrdiny, líbil se mi zejména způsob, jakým byly popsány jeho myšlenky, dalo se do nich snadno vžít a myslím, že s touto postavou musí soucítit snad každý, protože jeho chování, povaha a postoje byly velmi realistické. Navíc mě fascinuje, jak hluboký vztah k Ruslanovi má, a také to, jak se staví ke své zlomenosti, ze které není schopný se dostat. Valérie byla zkrátka veselá a ochotná pomáhat, a díky tomu jsem si ji zamilovala. Sergej mě zaujal neméně, je to prostě takový blázen, ale milý blázen. Celkově tedy postavy chválím, až na Ruslana, který byl pro mě nemastný neslaný, je každá svá a specifická.

Co se týče dialogů, umím si představit, že je vedou skuteční lidé, potíž je ale v tom, že mi připadá, jako by byly napsány z donucení. Nemají duši, jsou tam zkrátka jen proto, aby tam byly. Je jich celkem málo, což v příběhu takového typu není chyba, chci jen říct, že bude poměrně lehké se na ně zaměřit a vtisknout jim jakousi jiskru, něco, co je udělá živější. Je potřeba si jen uvědomit, že nejsou v příběhu pro srandu králíkům, ale že někdy nejlépe ze všeho dokážou vykreslit nejen postavy a vztahy mezi nimi, ale také třeba myšlenky příběhu. Zkus na nich zapracovat. Ale zase, postupně se zlepšovaly.

Atmosféra: Musím pochválit bohaté popisy, kterých bylo vzhledem k tomu, že jde o příběh spíše psychologického rázu, tak akorát, a nestalo se mi, že by mě nudily nebo bych si podle nich neuměla něco odstavit. Tady bych tě doporučila všem, aby viděli, že se dají popisy psát i bez toho, abyste popisovali jednu blbou kytku několik odstavců, a pak už o ní nebyla ani zmínka, že se popisy dají šikovně vsunout mezi myšlenky, dialogy nebo činy postav.

Gramatika/ Stylistika/ Opakování slov:

1. kapitola  - „Výročí svého příchodu na svět mělo nastat zítra.“ – V tomto případě by bylo vhodnější použít „mého“.

Opravdu není třeba v napínavé situaci dávat každou větu na nový řádek, jak jsem vysvětlovala u anotace, nepůsobí to dobře.

„přemrzlé vlasy“ (10. kapitola), tím chceš říct co?

Přesto x přes to. Koukni se na rozdíl.

Workoholismus, nikoli workoholismus

Chválím tvou bohatou slovní zásobu.
Chválím gramatiku, nenašla jsem výraznější chyby, a slova se ti tam také neopakovala.

Další poznámky:

Oni mají otevřenou školu už od pěti ráno? K čemu je to dobré?

Čtrnáctou kapitolu jsem vůbec, ale vůbec nepochopila, a to jsem ji četla několikrát. On si povídá jen tak s holkou, která krvácí? Jaký pes? On má psa? Prostě… cože? Vůbec jsem nepochytila, o co tam mělo jít.

Moc jsem nepochopila *SPOILER ten Ruslanův návrat. Myslela jsem si, že je jisté, že je mrtvý. KONEC SPOILERU*

Devatenáctá kapitola mě opravdu dojala. Taktéž kapitola dvacátá druhá. Dobrá práce.

Dvacátá osmá kapitola je naprosto nepochopitelná, nedá se vůbec sledovat, co se děje.

31. kapitola – Jak může hrdina sám o sobě vědět, že se mu ve tváři mihl stín? Nedává to smysl, pokud nemá zrcadlo, tak na sebe nevidí.

Co je to za nemoc, kterou Ruslan trpí? Za celý příběh to nebylo pořádně vysvětleno.

Dílo jako celek se mi líbilo. Rozhodně není pro každého, ale nebála bych se ho doporučit. Tímto recenzi končím, mějte se krásně a ať vám to píše!