Autor: Mucin-z-Kvarty

Název: Zemřel mojí rukou

- Název je určitě poutavý a originální, ale má jedno obrovské mínus – příběh nevystihuje. Je to jen jedna z mnoha událostí, kterou hrdinka zažije, a není jí podle mého názoru věnována taková pozornost, aby si to zasloužilo název. Já bych to pojmenovala nejspíš jako Plamen revoluce, což vidím jako takovou hlavní pointu, nebo třeba Lovkyně odvahy, jako narážka na to, kde se skrývá, že má strach, a v co to nakonec vyústí. Pokud by se ti nějaký název zalíbil, tak ho klidně využij.

Anotace: Už rok žije v divočině.

Už rok s nikým neprohodila ani slovo.

Živí se lovem.

Lovem zvěře.

A vojáci, jak známo, zvěří nejsou.

- Takhle, anotace sice příběh vystihuje, ale mně osobně se nelíbí. Proč? Většinou nepůsobí moc dobře, když dáš každé větě nový odstavec. Nevyvolá to napětí, spíše se to hroz-ně se-ká a je to ne-pří-jem-né. Ale chválím tu poslední větu, ta se ti povedla, díky ní jsem si do poslední chvíle myslela (SPOILER!), že to mezi ní a oním vojákem dopadne lépe, že ji nechá být a ona jeho taky, nebo že spolu možná dokonce promluví. (KONEC SPOILERU!)

Stav: Dokončeno (Pozor, nemáš to tak označené!)

Žánry: Povídka, Fantasy, Dobrodružné

Děj: Jak začít? Znáš pravidlo show, don't tell? Vysvětlím. Většina téhle povídky není příběh, ale popis děje. Neukazuješ nám, co hrdinka zrovna zažívá, vyprávíš nám, co se jí přihodilo, ale ne přímo, ale zprostředkovaně. Jako bys vyprávěla kamarádům nějaký zážitek. Oni ho neviděli, neví úplně přesně, jak to probíhalo, na co jsi u toho myslela, neznají všechny detaily tak jako ty. A přesně takto funguje většina té povídky. Využíváš tell, ale ne show. Ale čtenáři to musíš ukazovat bezprostředně. Ano, mluví se tam o její minulosti, ale co třeba napsat nějakou vzpomínku, popřípadě krátké záblesky vzpomínek? Všechno je lepší než prosté konstatování, že se stalo to a to. Chápeš, co tím chci říct? Tak, jak děj funguje zhruba od místa, kde se svléká, by měl fungovat celou dobu.

Nicméně oceňuji, že od místa, kde začínáš používat show, tak je to napínavé, a jak už jsem zmínila, tak mě konec překvapil, jak to s vojákem, tak úplný konec. Každopádně mám ale dvě výtky. To už jsem taky naznačila, avšak mi ten okamžik, kdy se rozhodla udělat s vojákem to, co udělala, mi přišla hrozně nerozepsaná. Ano, je to povídka, ale přišlo mi, že to až moc rychle přešla. Druhá věc s tím souvisí. Nepřijde mi, že by z toho ten konec o plameni revoluce vyplýval. Povídka by se podle mého názoru obešla i bez vojáka, stejně jsem neviděla dostatečnou motivaci hrdinky pro to, co na konci udělala.

Jako poslední věc bych chtěla zmínit něco, co nevím, jestli se mi podaří vysvětlit. Takhle, snažíš se připodobnit věci z přírody věcem, které znáš. Větvička místo kartáčku, list místo kapesníku... problém je, že to nefunguje. Ne ty předměty samy o sobě, i když nad tím bych asi taky dokázala polemizovat, ale když se rok ukrýváš v lese a jsi sama, tak je ti asi úplně jedno, jestli máš umyté zuby, učesané vlasy, a když ji to může prozradit, tak by si spíše jen otřela nos do hřbetu dlaně nebo něco, a neriskovala by s tím listem. A co se týče těch košilí, ve které době se zhruba tvůj příběh odehrává? Já jen, že sama ráda narušuji časové zákonitosti, ale popisuješ tornu, luk, a pak zelenou a červenou košili, a to mi přijde příliš. Proč? Protože nechápu, kde je vzala. Jediný, kdo by mohl mít (klidně mě opravte, jestli se pletu, prosím) barevné košile, jsou šlechtici, nebo třeba nejlepší řemeslníci, obchodníci, možná nějací kupci... Ovšem jen mužského pohlaví. Proč? Protože ženy v té době nosily šaty, a chudé vrstvy si tímto způsobem neměly jak barvit oblečení. Takže kde ty košile vzala? Jsou otcovy? Bratrovy? Není to tam vysvětleno, a na tuhle dedukci, komu by mohly patřit, jsem přišla až teď, normální čtenář to tolik pitvat nebude, a bude to považovat za nedomyšlenost. A ten luk je taky trochu podezřelý, ženy většinou nebojovaly. Stejně jako kalhoty, které ženy nenosily. Prostě mi to nesedí a není tam vysvětlení, jak k těm věcem přišla.

Teď to vypadá, že se tu snažím příběh strhat, ale není to tak. On v podstatě nebyl špatný, myslím si, že jsi ve své momentální situaci neudělala nic zle. Jak to? Podle mě je hlavní chybou příběhu to, že jsi nevypsaná. To se pak přesně tyto chyby stávají. Takže piš, piš, piš, a na jejich odstranění přijdeš sama. Máš na to, určitě máš potenciál, a já za pár let ráda uvidím, jak se vyvinul, a jak vytvoříš příběhy, které budu s nadšením hltat.

Postavy: Máme tady jen samotnou Šatalin, ale já ji vlastně ani neberu jako postavu. Proč? Protože z mého pohledu nemá žádnou osobnost. V příběhu jsou sice naznačeny její myšlenkové pochody ohledně toho, co by měla udělat, ohledně strachu, což chválím, ale nepůsobí jako reálný člověk, nedokázala bych jí připsat žádnou vlastnost, a pokud nějakou, tak mi to další její myšlenka hned vyvrátí. Ano, jsem na postavy hrozný pedant, ale vážně bych se na to soustředila, já si myslím, že příběh je mnohem více o nich, než o samotném ději. Čteme o lidech, ne o událostech. Ale jsem ráda, že ses snažila vyjadřovat její emoce v konkrétních momentech, jen zapracuj na tom, aby se jí neměnila nálada každých pět sekund.

Atmosféra: Les, samota, strach, útěk, z toho se určitě dá vytřískat hodně. Problém je, že jsi to neudělala. Myslím si, že to není tak těžké. Zkus přidat nějaké popisy lesa kolem ní, vykreslit, jestli ji přijde přátelský, nebezpečný, důvěrně známý nebo jaký vlastně. Také se ještě více soustřeď na její emoce, příběh tak bude působit mnohem živěji a přitáhne čtenáře.

Protentokrát to ode mě bude vše, jen tě ještě nenápadně upozorním na špatně napsané čárky a pár chybek, ale věřím, že pokud si to po sobě ještě pročteš nebo si seženeš korektora, tak to v tomhle ohledu dotáhneš do dokonalosti. Určitě v psaní pokračuj, vůbec to není marný pokus! Mějte se krásně.