Název: Never break me 

- Název příběh velmi dobře vystihuje, vystihuje hlavní hrdinku i celou myšlenku. Vlastně mám k němu jen jedinou poznámku, a to, že by to mělo být Never Break Me, v angličtině se v názvech píšou všechna písmena velká, až na některé předložky a členy.

Anotace: 

„Jsem Grace. Lesba. Devatenáct let. Nakazila mě moje spolubydlící asi tak před rokem. Jsem tady, abych se vyléčila."

-  Anotace je krátká, alepodle mě dostačující. Vysvětluje vše. Osud postavy, která se ocitnev léčebně, protože je na holky. Chválím. Štítky jsou podle mě v pohodě, jen se mi nelíbí, že jich občas více ukazuje na stejnou věc.Pokud jde o názvy kapitol, tak jsou povedené, neprozrazují příliš a korespondují spolu. Po otevření příběh působí tak průměrně, skupinová terapie na začátku je už poměrně klišé, ale zase se čtenář těší, co se stane dále.

Počet kapitol: 42

Stav: Dokončeno. Upozorňuji, že příběh je starší a sám autor by na něm pár věcí pozměnil.

Klíčová slova (mnou vytvořené): LGBT, léčebna, psychické poruchy, láska, homosexualita, transsexualita, odsouzení

Proč jsem si příběh vybrala: Rozhodně jsem na něj nechtěla házet špínu, jen je tu pár zásadních a častých chyb a jsou tady dobře viditelné, takže jsem je tímto způsobem chtěla čtenářům ukázat. Kromě chyb tady ovšem také je myšlenka, která mě osobně fascinuje, a to, jaké by to bylo, kdyby se lidé pokoušeli léčit homosexuály a transsexuály, a myslím, že ta myšlenka by mohla fascinovat více lidí.

Děj: Příběh zachycuje skupinu lidí, kteří přišli do léčebny, aby se zbavili své homosexuality či transsexuality, alespoň to tak na první pohled vypadá. 

První, co musím zmínit, je, že dost často sklouzáváš k popisování děje. Nepopisuj ho, nech ho postavy a čtenáře prožít. Nepopisuj, vyprávěj. Ono to celkově působí velmi stroze a spíše jako reportáž, chybí mi tam ta příběhovost. Celkem mě zamrzely některé předsudky o homosexuálech, například že Aidan a Robbie, tedy gayové, chtějí být kadeřníci. Nebo jak pak píšeš, že homosexuálové mají jiné držení těla nebo jiný hlas, tak to většinou není pravda. Moc jasně dáváš najevo, jak je ta léčebna špatná, bylo by lepší čtenáři ponechat možnost získat si vlastní názor. Až násilně propaguješ celou tu LGBT ideologii. Chápu tu myšlenku, že snažit se léčit homo a transsexualitu, ale ty moc tlačíš na pilu. Vztahy mezi postavami jsou předvídatelné, téměř hned je jasné, kdo s kým skončí.

Na druhou stranu, zaujala mě ta víra v Budoucnost, je to dobrý nápad.  To ohledně Anthonyho a skoro znásilnění byl moc pěkný zvrat, hlavně když pak se to pak Leon snažil zamaskovat a vyhodil nevinného. I to s Polly je zajímavý zvrat. Moc se mi líbil ten protest zvenčí, ta myšlenka, že venku už je homosexualita v pohodě, ale v léčebně jim o tom neřekli. Konec toho protestu je ovšem trochu zmatený, čtenář se v tom ztrácí. Elizin konec byl hodně překvapivý, chválím. Ta záchrana je celkově taková pěkně akční.

Ale měl jsi to ukončit uprostřed třicáté sedmé kapitoly. Pak už to je úplně odvěci. Pardon za spoilery, ale chci se k tomu vyjádřit. Nejprve něco s tím, že má být Aimee královna, ale vůbec tak s ní nejednají. Pak tam ještě přimícháš polygamii a to už je úplný nesmysl. Že to byl všechno sen, je děsné klišé a následným vysvětlením jsi to moc nespravil, spíše ještě zhoršil. Chápu, že sny jsou nesmyslné, ale tohle je fakt přehnané. Pak už mi jen připadá, že vaříš z vody. Mícháš do toho jednu nelogičnost za druhou. Ten konec je přesně to, co tady hodně autorů dělá, když se neumí rozloučit s příběhem, a já jsem i kvůli tomu hlavně psala tu recenzi – ukázat, jak moc je to nesmyslné. Nechci tě dávat za špatný příklad, ale všichni, kdo máte zájem, přečtěte si posledních pět kapitol. To je přesně příklad toho, jak se příběh nekomponuje. 

Pokud bys chtěl takový koncept, jaký na konci popisuješ, muselo by se to skládat z malých příběhů, a ne že třicet sedm kapitol napíšeš o něčem, co do sebe čtenáře vtáhne, a pak napíšeš, že to vlastně není skutečné. Jediné, co se mi z toho líbí, je to myšlenka, že nezáleží na tom, jestli heterosexuálové ubližují homosexuálům nebo naopak, že je oboje zvěrstvo. Úplný konec příběhu, tedy konec předposlední kapitoly a kapitola poslední, je sice velmi dobře napsaný, ale prostě je to hrozný podraz. Jsem z příběhu velmi zklamaná. Víš, má své mouchy, ale kdybys to ukončil v třicáté sedmé kapitole, bylo by to takové milé a možná bych se k tomu někdy s radostí znovu vrátila. Ale tvá snaha o to, udělat to na sílu zajímavé, to zkazila. Za mě prostě ne. Jediné, co to spravilo, byly ty hlasy postav na konci, kdy se k tomu všichni dost trefně vyjadřovali, ale fakt, tady v tomhle případě ti můžu poradit jedinou věc.

Asi nikdy jsem tohle neporadila, ale smaž ty kapitoly od třicet sedmičky a napiš nový příběh, kde zakomponuješ tu psychickou poruchu. Můžeš tam pak ty kapitoly dát s tím, že pozměníš jména a nějaké detaily, ale těch prvních třicet sedm vymysli jinak, třeba jak jsem říkala, vytvoř několik malých příběhů, které generuje ta její porucha. Dohromady s tím příběhem o léčebně to prostě nefunguje. Ale nápad to byl dobrý, vážně, jen to prostě dohromady nefunguje.

Postavy: 

Tady moc chválit nebudu, ale já jsem opravdu na postavy vysazená a příliš lidé mně jimi nezaujme. Nejprve musím poukázat na další častou chybu, a to, že se tady pohybovalo až moc postav, některé nejsou pro vyznění příběhu podstatné. V půlce už začínám některé zapomínat a ignorovat. Navíc některé nejsou vůbec výrazné, člověk si, když nečte pečlivě (četla jsem ten příběh dvakrát, jednou tak letem světem, podruhé na recenzi), zapamatuje tak Aimee, Leona, Elizu a možná Robbieho a Aidana.

Dále bych zkusila i něco jiného než přímé popisy „ta poslava je taková a maková". Souvisí to s tím tvým popisným stylem, o kterém jsem psala u děje. Prostě, v příběhu nepůsobí dobře, když napíšeš, že postava je taková, prožila toto a tamto, mnohem lepší je to ukázat nějakou konkrétní scénou. Sice se ti nestalo, že by tvá slova byla v rozporu s jejich činy, což chválím, ale stejně to není moc dobré.

Chtělo by to celkově u postav plynulejší přechod od toho, že se chtějí vyléčit, k tomu, že je ta léčebna špatně. Je to jako lusknutí prstů, začala jsem to právě proto, abych viděla ten postupný přechod, číst, ale není to tam. Sice je tam vidět tvá snaha, ale to bohužel nestačí, nevyšlo ti to. Postavy jsou také velmi archetypní, až na Elizu a trochu i Anthonyho a Aidana také černobílé, jen dobré nebo špatné.

A je zde další věc, na kterou bych chtěla upozornit. Aimee. Příliš poukazuješ na její výjimečnost a dokonalost, zavání to Mary Sue. Přijde a všichni hned pochybují. Je to tam několikrát i řečeno. I před ní byli někteří pacienti vzpurní, ale Aimee sotva řekla pár vět a už je všechno naruby. Hlavně u Elizy to nebylo věrohodné. Vím, že se tomu budeš bránit, ale Aimee neřekla zase tolik, aby jí to přesvědčilo. A vůbec nepůsobí sebejistě a přísně, ne když hned ve druhé kapitole napíšeš o její fotce. Nech čtenáře té masce alespoň chvíli věřit. A tohle poukazování na výjimečnost je také dost časté a popravdě, je to ke vzteku. Proč prostě jednou nemůže ta vzpurná postava nebýt hrdinka? Proč na to nemůže doplatit, alespoň na chvíli? Proč nemůže mít i nějaké nepřátelé, kteří s ní nesouhlasí? Tak by tomu totiž ve skutečnosti nejspíš bylo. Co se týče emocí a dialogů, působí hrozně účelově, jde za nimi jasně vidět tvůj úmysl. Moc tlačíš na pilu, aby ses dostal, kam chceš.

Ovšem, v příběhu byly i dobré momenty. Aidanova dobře popsaná jeho nervozita v 1. kapitole. Oliverova reakce na to, že si měl sundat piercing, byla velmi lidská, hlavně jak pak přestal protestovat, když hrozilo, že zklame své rodiče. Reakce Beccy ve 36. kapitole na Elizu byla dost zajímavá, ta část se mi zamlouvala, byla psychologicky pěkně zpracovaná. Romantické vztahy se vyvíjejí celkem uvěřitelně, správnou rychlostí. Líbí se mi, že se postavy vyvíjejí a dozvídáme se o nich všechno postupně.

Atmosféra:  Už jsem o něčem z toho mluvila, neosobní styl psaní plný strohosti a doslovnosti je sice originální, na druhou stranu to odrazuje. Popisy sice jsou, ale občas by to chtělo i něco jiného než tenhle strohý způsob, nějaké metafory, přirovnání. Tohle začne časem nudit. Atmosféru to má, minimálně ta část o léčebně, takovou agitační, propagační, ale je to náhodou milé.

Gramatika/ Stylistika: 

- pozor na i/y. Hlavně ze začátku se ti trochu pletou.

- nepoužívej závorky. Působí to velmi amatérsky.

- jinak dobrá stylistika i gramatika, chválím, že se v příběhu téměř neopakují slova, že na jednom místě jich není moc stejných nebo podobných

Další poznámky:

- (O transsexuálech): „Šťastní by mohli být i bez operace, ale v této společnosti a době je to skoro nereálné." - 5. kapitola. To mě velmi zaujalo, něco na tom bude.

Líbí se mi ta scéna v 7. kapitole, kde Anthony řekne, že lesby mají rády kočky a Rachael ho napomene, že to slovo je zakázané, a on se zeptá, které slovo, že jestli kočky. Je to dost vtipné, a o to vtipnější, že Anthony ani nechápe, že udělal vtip.

Ty zápisy, kde ve 14. kapitole Max a Gregory popisují svůj příběh, jsou dojemné.

Ta scéna ze 17. kapitoly mezi Robbiem a Aidanem byla hrozně realistická a dobře napsaná.

To Maxino rádoby vyznání z 19. kapitoly mi vykouzlilo úsměv na rtech. Bylo to hrozně milé.

29. kapitola – ztracení sourozenci, to je hrozné klišé, hlavně když se znovu shledají. Navíc tam předtím nebyly žádné náznaky, prostě to bylo jako blesk z čistého nebe.

Ten rozhovor Robbiemu a Aidana na konci 40. Kapitoly by mohl být dobrá známka předsvatební nervozity, ale je to špatně napsané, takže to působí jen jako hloupý kýč.

Snad jsem tě příliš neurazila a pochopíš důvod této recenze. Vám ostatním doufám, že se vám tato část líbila a nezapomeňte, můžete mi psát tipy na další recenze. Mějte se hezky a ať vám to píše!