Název: Řekni pravdu

- Název koresponduje s anotací. Je jednoduchý, a přitom originální. Oceňuji také jistou naléhavost, kterou v sobě skrývá. Jediné, co se mi na něm nezdá, je, že příběh nevystihuje. On přece po svém příteli nechce, aby mu řekl pravdu, on tu pravdu chce odhalit svépomocí. Ale dost chápu, že je těžké vymyslet vhodné pojmenování, vlastně ani mě žádné nenapadá. Snad jen něco jako Stíny lží nebo Nic než pravdu. Můžeš to klidně použít, ale uvědomuji si, že to není můj nejlepší vymyšlený název.

Anotace: Chtěl jen vědět, jak to mezi nimi doopravdy je. Přece jenom, věčné vzkazy, znějící jako hloupé výmluvy, už ho začaly nudit. A tak se rozhodl zjistit, co se za tím skrývá.

- Anotace mě zaujala neméně. Je napínavá, vystihuje pointu příběhu a je úžasně jednoduchá. Takto by mělo vypadat více anotací.

Počet kapitol: 10 + autorčiny poznámky

Žánr: Drabble, každá kapitola by měla mít přesně sto slov

Stav: Dokončeno

Klíčová slova: LGBT, láska, pravda, vzkazy, podvod

Proč jsem si příběh vybrala: Autorka se mi do recenzí sama přihlásila a přišlo mi to jako dobré zakončení té série recenzí na rozsahově menší díla. To neznamená, že už je nebudu psát, ale nějakou dobu nebudu tyto příběhy aktivně vyhledávat. Dílo se mi osobně velmi zalíbilo, ale zároveň jsem si všimla několika věcí, které by se daly ještě více vylepšit a kterých by se mohli vyvarovat jiní, především jde o ukončení celého příběhu.

Děj: Předem se omlouvám za vyspoilerování prakticky všeho, obvykle se snažím to nedělat, ale v tomto případě to obecněji nejde, nikdo by nepochopil, o čem je řeč. Takže tedy, příběh má velmi jednoduchý koncept, ale o to krásnější. Je to o muži, který má podezření, že ho jeho přítel podvádí, a i když se snaží věřit, že tomu tak není, jeho přítel na něj až podezřele nemá čas. Nakonec vezme osud do vlastní rukou a chce zjistit, jak tomu je. Ovšem, v této části se mi příběh přestal tolik líbit, jako na začátku. Jednak je to klišé, v každém druhém příběhu tohoto typu chodí někdo někomu udělat scénu do práce, a jednak mi to nesedělo k povaze hrdiny. Působil na mě jako takový tichý typ, podle mě by bylo lepší opravdu zvolit možnost promluvy s jeho partnerem, popřípadě nějakou menší detektivní práci, ne si to jen tak nakráčet do luxusní budovy. Navíc si nemyslím, že by ho jen tak pustili, určitě by se ho ptali, proč tam jde.

A co se týče toho konce, já mám sice ráda, když je závěr otevřený a čtenář si může domýšlet různé varianty, ale tohle zkrátka bylo otevřené až příliš. Necháváš nás domyslet celou pointu, celé vyznění příběhu. Problém je, že když si vybereme konec, že přítel hrdinu opravdu nepodvádí a poselství příběhu tedy je, že někdy podezříváme zbytečně, je to podle mě jednak docela nebezpečné poselství. Někdo pak může snadno přehlížet očividná znamení, že je podváděn. Samozřejmě, neměli bychom to s tím podezříváním přehánět, ale když už někdo má takové tušení, často se zakládá na pravdě, alespoň co jsem vypozorovala, pokud to samozřejmě není takový ten hrozně žárlivý a majetnický typ partnera. No, a jednak mi to moc nesedí ke zbytku příběhu, bylo to prostě koncipované tak, že hrdina odhalí podvod, i když jsi to tak nekoncipovala schválně. A pokud by se opravdu ukázalo, že hrdina byl podváděn, tak jsi vlastně napsala začátek příběhu, který by měl být alespoň trochu dovyprávěn. Hrdina odhalil, že v té chvíli ho partner nepodvádí (logicky, kdyby nebyl v práci, tak by mu to oznámila už ta recepční, a přímo v práci si podvádět dovolí fakt málokdo), ale co dále? Není tam ani náznak dalšího vývoje, chvíle, kdy byl podvodník opravdu odhalen. No, a problém tvého otevřeného konce je hlavně v tom, že když to ukončíš takto, tak ten příběh nemá žádný smysl. Jsem si dost jistá, že ho každý čte právě proto, aby se dozvěděl, jestli to byl podvod nebo ne. A když se to nedozví, cítí se obelhán.

Co s tím? U jiného příběhu bych doporučila ten konec rozepsat, dát tam nějaký náznak a vysvětlení toho, jak to dopadlo, ale tady by ti to dost rozrušilo formu. Takže bych to zřejmě nechala tak a brala to jako radu pro jiný příběh. A pokud se z toho nepoučíš ty sama, tak čtenáři této recenze by mohli. Takže otevřené konce ano, ale dávejte si pozor, aby nebyly otevřené až příliš a příběh ještě i bez jeho domýšlení dal čtenáři, co si přeje.

Postavy: Postavy jsou podle mého názoru s ohledem na tak malý prostor velmi dobře vymyšlené, zejména hlavní hrdina. Popisuješ jeho nejniternější emoce, myšlenky a vše působí přesně tak realisticky, jak má. Líbil se mi také zmatek jeho přítele, když za ním přišel do práce, bylo to velmi dobře vyobrazeno. Původně jsem chtěla napsat, že mi v příběhu chybí dialogy, ale teď jsem si uvědomila, jak je to geniální. Místo rozhovorů tam jsou jen vzkazy jeho přítele, že na něj nemá čas, což je pro příběh charakteristické. Takže dobrá práce. Nevím, jestli to byl záměr nebo ne, ale je to úžasné.

Atmosféra: Atmosféra je moc hezky vystižená. Hned na začátku příběhu zmíníš padající sníh a vykreslíš tak období, a smícháš to se skvěle s emocemi hrdiny. Příběh se nese v takovém milém, a přesto bolestném duchu, a v tom je jeho kouzlo. Dobrá práce.

Gramatika/ Stylistika:

- Jsou na velmi dobré úrovni. Netuším, jestli je to více zásluha tebe nebo korektora, ale tak či tak chválím.

Další poznámky:

- Vím, že je to opravdu detail, ale když voláme, už většinou nevyťukáváme známý kontakt, ale hledáme číslo v telefonním seznamu. Pokud to hrdina dělá jinak, chtělo by možná zmínit, proč tomu tak je, i když chápu, že to do těch sto slov dáš dost těžko. A jestli je to jen špatné uchopení skutečnosti a nemyslela jsi to tak, že napíše číslo zpaměti, změnila bych formulaci.

No, a to by ode mě bylo vše. Příběh vřele doporučuji, je to na první pohled oddechovka, ale mně osobně to přivedlo k dost hlubokým myšlenkám. Mějte se krásně a ať vám to píše. A pozor na příliš otevřené konce!