Ivana:

Nebyla jsem si jistá zda dělám dobře, ale přišlo mi najednou hloupé odmítnout, když se tak snažila a navíc měla do značné míry pravdu. I když bych někoho jistě našla, musela bych ho obtěžovat, on by se mnou ztrácel čas, spotřebovával kvůli mě benzín... Váhavě jsem se za ní tedy vydala.

Kristýna:

Vyšla jsem po schodech a po cestě chodbou jsem vytáhla z kabelky svůj klíč s číslem 15. Má nervozita začala stoupat a když jsem se pokoušela odemknout, třásly se mi ruce tak, že jsem klíč do zámku vložila až na třetí pokus.
Jakmile jsem odemkla, šla jsem svižně ke skříni na protější stěně a po cestě ukázala na dveře po pravé straně, kde byla koupelna s WC.
"Koupelna je támhle, najdu Vám něco vhodného na sebe a nachystám. Ručníky jsou na vaně. Mám tam i vlastní sprchový gel s žínkou, určitě si ji také půjčte."
Jakmile jsem došla ke skříni hlas se mi již mírně třásl, myšlenky se mi rozutíkaly zcela nevhodným směrem a já se v duchu plísnila za takovou opovážlivost.

Ivana:

Poděkovala jsem a rychle vstoupila do koupelny. Sako vypadalo, kupodivu, docela netknutě a tak jsem ho pověsila na ramínko. Rychle jsem stáhla kalhoty i kalhotky a usedla na záchod. Už jsem opravdu musela, příjemný pocit úlevy byl opravdu značný. Začala jsem si opatrně rozepínat halenku. Knoflíčky už začínaly lepit. Svlékla jsem si jí, opatrně se předklonila a hodila ji do umyvadla. Utřela jsem se, spláchla a opět si natáhla kalhoty.

Zaklepala jsem na dveře a zavolala: "Paní profesorko, nebude tedy vadit když se osprchuju?"

Kristýna:

Jakmile se za ní dveře zavřely, opřela jsem se o skříň a hlasitě vydechla, mé tělo bylo jako v ohni, v koupelně jsem slyšela pohyb a to mě nutilo do dalších představ. Pod mými sklopenými víčky se míhaly představy o Ivě, jak se svléká, pomalu vstupuje do sprchy a pak na její krásné tělo dopadají první kapky vody... Jakmile zaklepala a promluvila, vyděsila jsem se. Chvatně jsem vybrala šedou halenku, která by se mohla hodit k jejímu kostýmku. Měla jsem v plánu si ji obléci později večer, až mi šaty budou nepohodlné. Došla jsem ke dveřím. "Jistě, že můžete, mám tu čistou halenku pro Vás." Čekala jsem plna očekávání, zda mi řekne, že si ji vezme později, nebo hned.

Ivana:

Nečekala jsem na na odpověď a rovnou nahmátla zapínání podprsenky a rozepla ho. Než jsem si ji stačila sundat, zpoza dveří se ozvalo souhlasné potvrzení a nabídka halenky. Zastavila jsem se.

"Jistě, děkuji, klidně pojďte dál. Vlastně tu jste ve své koupelně," řekla jsem jí a zkřížila reflexivně ruce před sebou.

Kristýna:

Zrychlil se mi dech a já jen opatrně otevřela dveře, jen malou škvírou jsem prostrčila ruku s halenkou a dala ji na vanu, která stála nejblíže, stačila jsem Ivu jen koutkem oka zahlédnout, ale i to mi stačilo, abych byla zcela uchvácená tím pohledem. Dveře jsem zavřela se slovy: "Tady to je." Sedla jsem si zničeně na postel a pohled upírala na dveře koupelny.

Ivana:

"Děkuji!" zavolala jsem. Sundala jsem si podprsenku a dala jí k halence. Pustila jsem vodu a oba kousky lehce propláchla. Víc pro jejich záchranu už udělat asi nešlo.

"Nemáte tu pak nějakou igelitku?" zavolala jsem opět směrem ke dveřím.

Kristýna:

Zeptala se mě na tašku, ale já si musela odkašlat, abych mohla vůbec promluvit. "Mám, ale raději Vám podám ramínka a na ně si je pověste na žebřík vedle vany, ať to trochu uschne, večer si je pak můžete vyzvednout, až půjdete domů." Zvedla jsem se a opět přešla ke skříni, vzala dvě prázdná ramínka a s nimi se zastavila u dveří koupelny.
"Dám Vám je opět na vanu..." S tím jsem opět jen nepatrně otevřela dveře a pokládala ramínka na bok vany, ty se však nešťastnou náhodou svezly na zem a já se je snažila zachytit. Nestihla jsem to včas aniž bych nyní neklečela ve zcela otevřených dveřích s ramínky v rukou a omluvami na jazyku.

"Já se moc omlouvám, oni spadli a já jsem se je snažila jen zachytit. Nechtěla jsem sem vpadnout." Bohužel zvednout se v úzkých šatech a v botech s vysokým podpadkem šlo hůře a mé oči si prostě nemohly pomoci, aby se alespoň na Ivu jednou nepodívaly.

Ivana:

"Nechci vás už večer rušit " zavolala jsem, ale má slova zřejmě zanikla v šumu tekoucí vody, protože za pár okamžiků už mi paní profesorka dávala ramínka do koupelny. Byla jsem v tom okmžiku už zutá a měla na sobě jen kalhoty od kostýmu. V okamžiku kdy došlo k pádu ramínek jsem celkem reflexivně udělal pár kroků a přidřepla si, abych je pomohla sebrat. Paní profesorka byla o okamžíček rychlejší než já a tak jsem se před ní postavila s prázdnýma rukama.

"Já vím, vždyť se nic nestalo. Prostě jen spadly ramínka. Nic se neděje," řekla jsem rychle. Najednou jsem si uvědomila tu situaci. Podvědomě jsem stáhla ramena, ale prsa jsem si nezakryla. Proč také? Obě jsme ženy a moje prsa jistě nebyla první  která paní profesorka v životě viděla. Možná jsem se trošičku zapýřila.

Kristýna:

Najednou jsem klečela a Iva stála nade mou. Její nádherná ňadra se pnula do prostoru a já asi na vteřinu zírala, dokud jsem se nevzpatovala a opět nezklopila zrak. Věděla jsem, že je krásná, ale chuť se jí nyní dotknout byla mnohem hmatatelněší, protože jsem ji viděla do půli těla nahou.

Snažila jsem se vstát, ale nešlo mi to, boty mi na dlaždicích klouzaly a úzká sukně nedovolovala kolenu se zvednout tak, jak bych potřebovala. Bylo mi jasné, že budu od Ivy potřebovat pomoci, ale styděla jsem se o to žádat v této situaci. Tak jsem se všemožně snažila vymyslet, jak by to mohlo jít jinak.

Ivana:

Asi jsem si stála na vedení, že jsem hned nepochopila co se děje. V okamžiku kdy mi to došlo, opět jsem si trochu přidřepla a uchopila jsem paní profesorku za loket a pomáhala jí zvednot se.

"V klidu se o mě opřete," řekla jsem jí do jejích vlasů, které mě příjemně zašimraly na nose. Navíc jsem ucítila vůni jejího parfému. Pomáhala jsem jí vstát a přitom k ní byla přitisknutá. Bylo to zvláštní, být jí tak blízko...

Kristýna:

Hned jak mě zachytila jsem se roztřásla nervozitou. Žaludek se mi svíral a srdce mohlo vyskočit z hrudního koše.

Má ruka se dotýkala její kůže a já nasucho polkla. Neodbytná myšlenka okusit její bradavku ústy mi vytanula na mysli a já měla pocit, že se zblázním. Od místa, kde jsme se dotýkaly se mi do těla šířilo nesnesitelné horko. Jakmile jsem stála pevně na nohou, odstoupila jsem od ní, jako bych se spálila a div nezakopla. "Děkuji mockrát, asi bych se z té země sama nedostala." Snažila jsem se vysvětlit a trochu odvést pozornost jinam než na mou zčervenalou tvář. "Už půjdu, abyste ze sebe mohla smýt ten džus. Kdybyste cokoliv potřebovala budu čekat vedle v pokoji, stačí zavolat." S tím jsem za sebou zavřela dveře a s dlouhým výdechem se svezla na postel.

Rozplácla jsem se na ni a zavřela oči. Intenzivně jsem přemýšlela, co to proboha provádím, ale nic kloudného mě nenapadlo. Snad jen to, že pokud nebudu opatrná, Iva si jistě mého zájmu všimne a pak jistě bude hodně rozhořčená...

Ivana:

Bylo mi skoro líto že jsem paní profesorku nemohla držet déle. Byla jsem jako opařená, či možná lépe jako zmrzlá, když ode mne odstoupila.

Vzpomněla jsem si na svá léta na vysoké škole, kdy jsem na paní profesorku myslela a představovala si podobné situace. Některé i odvážnější. Tehdy jsem si uvědomila že aspoň malinko bisexuální budu. Vždyť paní profesorka tehdy byla jedinou ženskou představou během mého sebeuspokojování.

Nyní se jedna z mých představ téměř naplnila. Dívala jsem se na dveře a říkala si, zda dělám správně, že se u ní osprchuju, zda bych přece jen neměla jet domů. Leč pohled do umyvadla mě přivedl do reality. Opatrně jsem pověsila halenku na ramínka a zavěsila ho nad kraj vany. Na druhé ramínko jsem zavěsila podprsenku a to pověsila na kličku okna.

Pátravě jsem se podívala na dveře, ale nic se nedělo. "Co by se asi tak mělo dít? Asi blbnu," napadlo mě. Svlékla jsem si kalhoty, kalhotky a vlezla si do sprchy.

Kristýna:

Dlouhou chvíli jsem tak ležela a sundala si boty, abych chvíli ulehčila nohám. Proud vody napovídal, že Iva byla nyní ve sprše a já rozhodně nechtěla myslet na to, jak vypadá nahá... ale představy se mi neustále míhaly v hlavě.

Přešla jsem k zrcadlu se svou kosmetickou taštičkou a upravovala si svůj vzhled. Následovaly vlasy, ve kterých jsem ještě po pročísnutí našla pár zrnek rýže. Vše vypadalo na svém místě, jen šaty se mi mírně svezly a odhalovaly z výstřihu více, než bylo třeba, takže jsem je vytáhla zpět na své místo. Jemně jsem ještě nanesla rtěnku a trochu parfému na podtržení mé vůně. Poodstoupila jsem a byla sama se sebou vcelku spokojená. Vůbec jsem při tom nemyslela na Ivu, a zda se jí budu líbit.

Ivana:

Vylezla jsem ze sprchy a jak jsem se svlékla, tak jsem se začala oblékat. Když jsem byla v kalhotech, sáhla jsem po halence paní profesorky. Lítostivě jsem se podívala po své podprsence. Halenka byla určená pro osobu která se jasně mohla chlubit svými přednostmi. Byla lehká a vzdušná, což nedávalo příliš prostoru fantazii - když nebudu mít podprsenku. Bude jasně vidět, pokud mi bude zima a ani nemusí být zima, pomyslela jsem si, když jsem se zkontrolovala v zrcadle.

"Inu, moje chyba" pomyslela jsem si. Naštěstí už se docela setmělo a většina hostů bude ve stavu kdy nebude podobné "výzvy" vnímat. Navíc sako neutrpělo, takže to skoro vše schová.

Sáhla jsem do psaníčka, rychle si namalovala rty a vyšla z koupelny.

"Moc vám děkuji paní profesorko. Ušetřila jste mi spoustu času. Sice máte větší obvod přes prsa, ale snad se to schová v saku" pronesla jsem a vypnula hruď, jako bych chtěla aby se mi prsa zvětšily. Přitom jsem bezděčně demonstrovala i tenkost látky.

Kristýna:

Iva vyšla ven a já se na ni nemohla vynadívat. Moc jí to slušelo a to nejen, že voněla po mém sprchovém gelu, ale také proto, že moje halenka pro ni byla přímo stvořená. Její ňadra krásně vynikala a poupátka volala, ať je někdo polaská. Nasucho jsem opět polkla a s donucením jsem odtrhla od toho místa zrak. Začervenala jsem se a konstatovala:

"Myslím, že nesouhlasím. Sluší Vám to náramně!"

Ivana:

"Děkuji, jste moc milá. Ostatně jako vždy," usmála jsem se na ní. "Nemám zdaleka tak hezká prsa jako vy. Takže pokud ty moje někdo zahlédne, bude asi zklamaný. Ale i tak vám moc děkuji za půjčení," dodala jsem spěšně a oblekla si sako.

Kristýna:

Úlevně jsem si oddechla, když se zahalila do saka a mě tak pohled až tak nedráždil, ale obraz, jak vypadala, jsem vymazat nedokázala.

Přiměla jsem se přejít ke dveřím a otevřít.

"Asi budete chtít jít už za zábavou." Z přízemí se ozýval smích.

Ivana:

"Už se té zábavy trochu bojím," řekla jsem s úsměvem. "Ten smích zní trochu opile. Víte co? Zvu vás na sklenku. Za to že jste mě zachránila. Vezmeme si jí a sedneme si někam dál od lidí," navrhla jsem. "Tedy, jestli vám neruším ještě víc vaše plány. Až teď mě napadlo: co Váš bratr? Je v pořádku?"

Kristýna:

"Já žádné plány nemám. Daniel je určitě v pohodě. S ním si starosti nedělejte. Ano, můžeme si sednout, ale já už dnes jen kofolu."
Vyšli jsem ven, já zamkla dveře od pokoje. Dole již byla bujará zábava s příměsí alkoholu.

Zamířila jsem rovnou k baru, kde jsem si objednala kofolu a jakmile ji natočili, zamířila jsem do zahrady, kde již bylo chladněji, ale nebylo to až tak hrozné. Oblékla jsem si přehoz a zamířila ke svatebnímu oltáři, kde byly ještě stále pohodlné židle osvětlené pouze světly z luceren, rozmístěných v okolí. Vypadalo to velmi romanticky.

Ivana:

Šly jsme převážně mlčky. Hlavou se mi honily vzpomínky staré pár desítek minut, i vzpomínky na školu. Bylo to zvláštní, jak klidně a spokojeně jsem se cítila, když jsem šla se svou bývalou profesorku bok po boku.

Najednou jsem zjistila že stojíme na místě kde si dnes novomanželé řekli své "ano".

Podívala jsem se na paní profesorku. "Hezké místo " řekla jsem tiše. "Neposadíme se?"

Kristýna:

"Určitě." Bylo to krásné. Posadila jsem se a mlčky popíjela pití. Na Ivu jsem se neodvažovala ani podívat. Čekala jsem, kam hovor zamíří, abych nenakousla nějaké nevhodné téma. Bylo mi s ní dobře, ale stále sem se nedokázala uvolnit. 

Ivana:

Upila jsem ze své sklenky víno. "Je mi fajn." Na chvilku jsem se odmlčela a dodala: "Vlastně od té doby co jsem zjistila že jste tady." A opět po malé chvilce jsem dodala: "Až na ty chvíle kdy jsem si myslela že váš bratr je asi váš přítel."

Lekla jsem se sama sebe. Co to povídám? Asi už bych měla to víno přestat pít.

Kristýna:

Nestačila, jsem se divit, co jsem zaslechla. Při posledním prohlášení jsem na ni překvapeně pohlédla.

"Opravdu?" Nemohla jsem tomu uvěřit. Co jí mohu říct já, abych neprozradila příliš mnoho? Sklopila jsem zrak a hledala slova.

"I já jsem moc ráda, že jsem Vás opět potkala, jen mi dnešek velmi silně připomněl naše první setkání, na které nemohu zapomenout..."

Ivana:

"To máte pravdu," zasmála jsem se. S úsměvem jsem pokračovala: "Komu se to podaří, při svých setkáních dvakrát na sebe vyklopit jídlo, nebo pití? Na to se fakt nedá zapomenout. A pak to byl nejhezčí semestr v mém životě."

Položila jsem svou ruku na její a lehce jí stiskla. "Díky vám."

Kristýna:

Pozvedla jsem zrak k její ruce a pak do jejích očí.

"Díky mě byl nejhezčí?" Znovu jsem se začervenala. Pohled mi zůstal na spičce mých bot.

"To jistě není pravda. Já za sebe mohu říci, že díky tomu incidentu, jsem na Vás nikdy nemohla zapomenout... A navíc bych se chtěla dodatečně omluvit za mé nevhodné chování tenkrát, když jste se u mě převlékala. Nechtěla jsem Vás tak zaskočit..." Doufala jsem, že moji omluvu přijme.

Ivana:

Bylo mi jasné na co naráží. Jenže co jí na to říct? Být vtipná? Zkusila jsem to: "Nevhodné chování? O ničem nevím. Přece není nevhodné chování, když procházíte šatnou na plovárně a někdo tam na vás zrovna náhodou vystrčí zadek."

Najednou mi došla absurdnost toho co se tam odehrávalo. "Paní profesorko, já jsem, díky vám, měla ten nejhezčí semestr na škole. Vaše hodiny byly ty absolutně nejlepší. Věnovala jste se nám jako nikdo druhý na škole. Já si tehdy říkala, že bych chtěla být jako Vy. Obdivovala jsem vás." Zaváhala jsem a zřejmě pod vlivem vína dodala: "Svým způsobem jsem do vás tehdy byla zamilovaná."

Kristýna:

Když jsem s poslechla na své vyučování samou chválu, mým tělem procházelo krásné teplo.

"Děkuji za pochvalu, dávala jsem do svých hodin vše, co jsem dovedla, Vy jste byly zase skvělé publikum."Náhle jsem k ní otočila až mi sklenka vypadla z ruky a obsah se rozlil do trávy. "Za-zamilovaná?" Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela.

Oči jsem měla rozšířené překvapením a mé srdce udělalo kotrmelec. To přece nemůže být pravda... To by znamenalo, že jsem propásla svoji jedinečnou příležitost... Ale já si ničeho nevšimla, žádného náznaku...