"A tady je další obraz! Tenhle je můj oblíbený, podívejte, tolik inspirace! Vidíte, co všechno malíř zachytil? Je to mistrovské umělecké-"
"Umění je nuda," přerušila učitelku Alena.
"Větší nuda už je jen středověk a pohádky," poznamenala, když se učitelka, už celá rudá vzteky, nadechla, aby něco řekla.
"Aleno-"
"A ještě pravěk," pokrčila rameny Alena. To už učitelka nevydržela, otočila se ke zbytku třídy, něco procedila mezi zuby a vydala se rychlým a rázným krokem pryč. Třída ji následovala. Až na Alenu.
"Umění, pohádky, středověk, pravěk, vlastně veškerá historie - to je strašná nuda! Proč prostě nikdo nežije v přítomnosti a všichni jen blábolí o minulosti?!" rozčilovala se Alena a dívala se na obraz. Vypadalo až komicky, že žačka víceletého gymnázia má málo rozumu na to, aby si nechala tyto poznámky pro sebe, a teď ještě navíc vyčítá něco obrazu. Bylo jen dobře, že se té situaci nikdo nezasmál, protože by se Alena nejspíš neudržela a danému člověku by asi vyrazila několik zubů.
"Aleno," ozvalo se odevšad a zároveň odnikud. Alena sebou trhla a rozhlédla se po prázdné místnosti galerie.
"Kdo- kdo to byl?" vykoktala a chytla se stěny za sebou.
"Já," odvětil has. Alena se rozhlédla znovu.
"Kdo já? Ukaž se!"
"Tady, v obraze!" ozval se hlas a Alena měla pocit, že skoro až slyší, jak si majitel hlasu klepe na čelo.
"Počkat, to nedává smysl, obrazy nemluví. Kde jsi doopravdy?" zavrtěla hlavou Alena, ale i tak se podívala na obraz, který si před chvílí s učitelkou prohlíželi. Netušila proč, ale jakoby se muž na obraze pohnul.
"Tady, v obraze, rozumíš? Co je na tom nepochopitelného?" řekl muž na obraze a poklepal si znovu na čelo. Alena uskočila o kus zpátky. Co je tohle za moderní technologii? Odkdy obrazy mluví? Alena začala couvat. Tohle byl jen špatný vtip, určitě...
"Ale no tak, nemusíš hned zdrhat. Já tě neukousnu," protočil muž oči a natáhl ruku směrem k Aleně...
Když se ruka vysunula z obrazu, Alena zaječela. Tohle už bylo zhola nemožné. Tohle byla nepochybně magie.
"Neječ!" sykl muž a vylezl z obrazu celý. Alena zaječela podruhé a dala se na útěk. Začala v batohu hledat mobil. Jakmile ho našla, v rychlosti ťukala heslo. Znovu vykřikla, když zakopla o vitrínu a spadla na zem. Když na zem dopadl i mobil, ozvalo se i tříštění skla. Honem vstala a pokusila se mobil oživit. Nic, už byl mrtvý.
Dala se znovu do běhu a doufala, že co nejdříve najde paní učitelku. Narazila na elektrické schody, které se vůbec nehýbaly. Jako by v galerii nefungovala elektřina. Až teď si uvědomila, že tu nejsou lidé. V tom musela být nějaká magie. A Alena opravdu nenáviděla věci, které si nedokázala logicky vysvětlit.
"Hej! Nemusíš utíkat! Já ti nechci nic udělat!" volal muž, který už také sbíhal po schodech. Alena ještě zrychlila, nechtěla odpovídat, ztratila by tím čas. Čas, který může využít na útěk. Náhle ji zamrazilo něco na zádech. Ohlédla se a uviděla, že muž už ji skoro chytil. Rozběhla se ještě rychleji a zastavila se pod schody. Kudy teď? Uslyšela za sebou muže, jak sbíhá poslední schody. Už nepřemýšlela a utíkala náhodným směrem. Hledala všude po stěnách cedule východ a vchod nebo něco takového. Jenže nikde žádná cedule nebyla. Náhle uslyšela muže skoro za sebou. Vběhla do nejbližších dveří a zvřela je za sebou. Doufala, že tahle magie neumí chodit skrz stěny, jinak už bylo nemožné jí uniknout. Rozhlédla se po místnosti. Doufala, že tohle bude chodba, ale byl to patrně kout pro uklízečku. Posadila se vedle mopu, dala si na hlavu prachovku a před sebe strčila koště, aby byla pokud možno nenalezitelná. Cítila, jak jí srdce buší jako o život. Postupně se začala uklidňovat. Nejspíš tomu muži utekla. Náhle se ozvalo zabušení na dveře. Na Alenu sáhla ledová ruka strachu. Hodně realistická studená ruka strachu. Alena se otřásla, ale ruka zůstala na svém místě. Jakoby tam snad opravdu byla... Alena se otočila, ale než stihla vykřiknout, muž jí zacpal ústa. Ta magie uměla patrně procházet zdmi - a to nebylo dobré.
"Buď ticho, prosím, když budeš křičet, ničemu nepomůžeš," řekl muž z obrazu. Alena neměla v plánu být ticho, tohle byl únos! Náhle ucítila, jak se zvedla ze země. Zděšeně se podívala na své nohy, které se vznášely čím dál výš nad zemí. Alena se zmítala, jak jen mohla, ale muž ji odmítal pustit. Otevřel dveře a vydal se i s Alenou zpátky po schodech až k jeho obrazu. A pak do onoho obraz vešel. Alena ucítila mravenčení po celém těle, jak procházela plátnem obrazu. Náhle dopadla na zem, protože muž se přestal vznášet. Alena konečně vykřikla, i když už to vlastně nemělo žádný smysl. Tady ji nemohl slyšet nikdo normální. Alenu něco chytilo za nohavici.
"Štěstíčko, pusť!" ozvala se žena z obrazu a pes, který svíral Aleninu nohavici, ji opravdu pustil.
"Hodný pejsek," usmála se na něho žena a podrbala ho za ušima.
"Kdo jste a proč jste mě sem zavlekli?" vyštěkla na ně Alena snad ještě zuřivěji, než by byl schopný štěkat jakýkoliv pes.
"Uklidni se, jsi tu jen, abys něco málo pochopila ," odpověděl muž, kterého Alena v tomhle obrazu ještě neviděla.
"A vy jste... kdo?" zeptala se ho překvapeně.
"Jan van Eyck, malíř," odvětil muž. Alena jen kývla.
"Takže vy jste tohle všechno namaloval před mnoha lety a teď do tohohle obrazu vtahujete lidi? To není moc fér, pane malíř," zamračila se Alena a prohlížela si místnost. Všechno v místnosti bylo hezky laděné do červena. Ale to neměnilo nic na tom, že tohle byl prostě obraz a přeci není možné do něho vstoupit.
"Ne, neunáším sem lidi. Jen sem občas vezmeme někoho, kdo vůbec nechápe, co vidí," vyvedl malíř Alenu z omylu.
"Ano, přesně tak. A ty jsi pořádně tvrdohlavá, takovýho tvrdohlavce jsme tu ještě neměli," přitakal muž, který Alenu pronásledoval po galerii.
"Miláčku, posledního člověka jsme sem vtáhli před třiceti lety a ten byl ještě tvrdohlavější!" odporovala žena a pes, kterého držela v náručí, zaštěkal na souhlas.
"Víte co? Už chcu bejt zase zpátky, tak mě povykládejte, co chcete. Ale zkraťte to, za chvíli mi končí hodina," přerušila jejich debatu Alena. Celá společnost z dávné minulosti přestala mluvit a dívali se jeden na druhého. Malíř si odkašlal a začal.
"Tady s Giovannim- s panem Arnolfinim - se známe už od dětství. Jejich rodina prodávala sýry. Sice ty nejlepší, jaké jsem kdy ochutnal, ale stejně si jejich sýry moc lidí nekupovalo. A proto se nikomu nelíbilo, když se zamiloval do Giovanny Cenaminové. Ta to ovšem nevěděla; jediný, kdo to věděl jsem byl já - ale taky se mi to nelíbilo. Ale i tak jsem mu chtěl pomoct, aby se s ní seznámil. Spolu jsme vymysleli geniální plán-"
"Spíš já jsem vymyslel plán a Jan tomu jen sem tam přidal nějaký detail," doplnil muž, patrně Giovanni Arnolfini.
"Nepřerušuj mě, Giovanni, chtěla to vysvětlit rychle! Poznámky si nech na potom," utrousil malíř, ale hned se zase dal do vyprávění.
"Byl to plán, jak ukrást Giovanně psa. Samozřejmě, měli jsme v plánu jí ho potom vrátit. Giovanni jí ho měl vrátit jakožto šťastný nálezce, čímž by se s Giovannou seznámil. Ovšem, celý plán dopadl trochu jinak."'
"Ano, přesně tak," přitakal Giovanni, "Jan odpoutal její pozornost - přesně podle plánu. Ale celé se to trochu zvrhlo, protože když jsem psa zvedl ze země, začal na mě štěkat. Giovanna se na mě podívala a pak se prostě zeptala "Co to děláte s mým psem?" Nenapadlo mě nic chytřejšího, než jí říct, že jí pes chtěl čůrat na nohu. Tomu ovšem Giovanna nechtěla věřit, takže jsem jí nakonec prozradil celý náš plán."
"Ano, to si pamatuji dobře. Potom jsme se ještě rok jen tak potkávali v parku a bavili jsme se, až jsme mým rodičům protě šli říct, že se chceme vzít. Nevzali to nejlépe, ale nakonec svolili. A protože Jan je slavný malíř, namaloval nám svatební obraz," pokračovala ve vyprávění Giovanna. Šťastně se během vyprávění usmívala, patrně na ty doby vzpomínala ráda.
"Ovšem, když jsem portrét domaloval, vzpomněli si, že by tam měl být ještě jejich pes, protože právě ten stál na začátku jejich rodinného štěstí," dopověděl příběh malíř. Alena si to všechno v hlavě přebírala. Když si teď obraz představila, viděla v něm celý příběh. Musela sama uznat, že to bylo vlastně mistrovské dílo.
"Jak říkám - až tak tvrdohlavá není," usmála se Giovanna a položila svému manželovi ruku kolem ramen. Ten si jen povzdechl, ale nic neříkal.
"Tak a teď tě dostaneme ven z obrazu," poznamenal malíř. Alena přikývla. Sice se jí tu najednou líbilo, ale zůstat tu nemohla.
"Chyť se mě," natáhl Giovanni ruku k Aleně. Udělal dva kroky a Alenou znovu projelo mravenčení. Náhle stála mimo obraz. Ještě jí zamával a vešel zpět do obrazu. Postavil se tak, jak byl na obrazu namalován, a Alena uslyšela lidské hlasy. Lidi byli zpět!
"Aleno! Už musíme jít! Kde jsi?" volala učitelka z vedlejší uličky.
"Tady!" zavolala Alena a doběhla za učitelkou.
"Já jsem si to myslela! Také se ti Svatba manželů Arnolfiinových líbí, co?" usmála se učitelka tajemně a mrkla na Alenu. Tu náhle skutečnost praštila jako palice. No jistě! Ten ještě tvrdohlavější člověk před třiceti lety musela být jejich učitelka dějepisu!
"Jistě, je to krásný obraz," odvětila Alena a oplatila učitelce tajemný úsměv. Pak se celá třída vydala ven z galerie. Alena se cestou ještě podívala na obraz, ve kterém ještě před pár minutami stála. Uviděla, jak na ni Giovanni Arnolfini mrknul... nebo se jí to jen zdálo? Alena se usmála na obraz a pak se rozběhla za svou třídou.

Taaaak, kdo poznal, proč by se tohle dalo nazvat jiná jednodílovka? XF
Každpoádně, moc nevěřím, že na to někdo přijde, pokud bych to nevěděla, asi bych na to nepřišla XF
A to je vše XF
Pá pá XF