Už jsou to tři dny od minulého incidentu, který se stal mezi studentem a novým profesorem. Hlavní roli zde hraje nepravdivá minulost, která je trochu v mlze oběma z nich. 

Leonardo Arcadia napadením profesora Victora Lapatiuse byl potrestán vlastní sestrou Luminttis. Ani nebral ohledy na varování své sestry. Bylo mu jedno, že profesor alias jeho strýc a zároveň jeho kmotr byl zraněn celkem vážně. S omluvou Leonardo zatím nepřišel. Nač se omlouvat někomu, kdo za to nestojí, že?? Jenže jeho strýc za to možná stál podle ostatních, ale on si to nemyslí. Ach, to je mi práce s tím naším Leonardem. 
...
Pohled Leonarda Arcadia 
„Pouta?? Jako vážně sestřičko?? VŽDYŤ ON...“ nedořekl jsem ani větu. „Mlč Leonardo!! Jsem z tebe zklamaná, a tohle bude zatím tvým dočasným trestem...až budeš zcela klidný, pouta sama zmizí...čas...“ odešla, jako ostatní před několika minuty zpět do školy. Stál jsem venku sám. 

„Kdyby nebylo toho proradného Victora, mohlo to být lepší, nejraději bych ho na místě zabil...!!“ Magická pouta mé sestry mě složily k zemi, ruce jsem měl v jednom ohni, bolelo to. Bolest jsem nemohl popsat. ~Alespoň je vidět a znát na vlastní kůži, že to funguje...~ Po chvilce bolesti jsem si stáhl rukávy přes Ty pouta, aby nebyly vidět, i když to všichni ví. Byly zde jako svědci mé hanby. 
...
Ředitelka si mě zavolala do své kanceláře, řekla mi, že není možné, abych zde studoval...Claud díky své schopnosti zjistil čemu vládnu tedy budu vládnout, až se má schopnost projeví. „Jsi nebezpečí pro nás pro všechny...jinak ten incident jsem schopná přehlédnout, ale trest tě nemine...Tedy jak jsem slyšela, tak ani nebude třeba tě trestat, tvá sestra už to zařídila, podle mých zdrojů.“ odkašlala si, já jsem stál před ní jako tělo bez duše, když to řekla. „Jakou tedy silou vládnu??“ tiše jsem se zeptat, když byla ředitelka ke mně zády otočená. „Leonardo, měl bys to vědět, je to tvá schopnost, tak ti to tedy řeknu. Tvá sestra je vládkyně Slunce a Ty jako její protiklad jsi vládcem Měsíce. Jenže tvá moc nespočívá jen v měsíci nýbrž v temné magii...proto tě musím...“ čekal jsem to, že to bude něco takového, ale až tak?? Zaskočilo mě to celkem hodně. „Vyloučíte mě, že ano...???“ Otočila se na mě a položila mi ruku na rameno.

„Měla bych, ale neudělám to. Spíše nebudeš chodit na hodiny jako ostatní studenti tady, budeš trávit více času v soukromých hodinách profesora Rivaleka.“ pohlédl jsem na ní nechápavě. „Myslíte Toho profesora Rivaleka...Darkese Rivaleka?? Ten je léta mrtev...“ znejistil jsem. „Ano myslím a další ano, je už třináct let mrtev, ale to neznamená že jako duch není už náš učitel rebelů, jako jsi ty. Celkem mě zaujalo to, že o naší škole víš více, než na co vypadáš Leonardo...můžeš už jít.“ Opustil jsem kancelář ředitelky Korpel a rychlým krokem  si to mířil do svého pokoje. Byl jsem u dveří a chvilku přemýšlel, co budu dělat, kdyby tam byla Lumi. Zhluboka jsem se nadechl a vzal za kliku, nikdo nikde. Zavřel jsem za sebou a šel si lehnout do postele trochu si protřídit své myšlenkové pochody. 
...
Pohled Luminttis Arcadia 
Věděla jsem, že bratr půjde hned potom do našeho společného pokoje, tak jsem se vydala za strýčkem...eehem ehem tedy za panem profesorem na ošetřovnu. Byla to záminka, jak se s ním na pár hodin nevidět, ale také jsem chtěla zjistit, proč Leo strýce napadl. Zajímalo mě to více a více, když jsem kráčela chodbou za chodbou přímo na ošetřovnu. 
...
Dorazila jsem na ošetřovnu, stála tam sestřička v bílém úboru a podávala nějaké léky strýci. „Mohu??“ optala jsem se zdravotní sestřičky, pouze kývla na souhlas a já si to mířila k lůžku, kde ležel strýček Victor. „Ahoj...je ti lépe strýčku??“ bála jsem se o něho. „Lumi, drahá. Rád tě vidím. Jistě, je mi dobře. Chápu tvého bratra a jeho chování, pojď si ke mně sednout. Musím ti všechno říct, musíš to vědět teď, než bude pozdě.“ Sedla jsem si na židli vedle lůžka, strýček poprosil sestřičku, aby odešla, že je to vážný a více méně rozhovor, který by nelichotil jejím uším. „Tak povídej, když je to tak naléhavé, že od sebe odháníš tak pěknou sestřičku.“ zasmáli jsme se oba, pak strýc zvážěll v obličeji a sedl si do polosedu na lůžku. „Víš Luminttis, budu tě chápat, že mě za to, co ti teď řeknu, budeš nenávidět jako tvůj bratr, ale nechci ti lhát do očí, pouze ti chci říci pravdu o tvých rodičích a naší společné minulosti, kterou si už nemůžeš pamatovat. Byla jsi ještě malá, abys chápala situaci.“ nadechl se a pokračoval. Já ho nepřerušovala a dále napjatě poslouchala, co mi chce říct. 

„Bylo mi sedmnáct jako dnes tobě, když jsi se ty a Leonardo narodili. Tvá matka Amidalla, tak se mimochodem jmenovala, byla nadaná mladá dívka, co vládla schopnosti Hvězd a tvůj otec, můj starší bratr, Ethan byl vládce Stínů. Ethan byl o tři roky starší než já a tvé matce bylo teprve čerstvých osmnáct let, když vás oba čekala. Jejich láska byla nepopsatelná, že by ji ani básník nedokázal popsat ve své básni. Díky té lásce jste vlastně tady. Bohužel i v ráji se pokaždé něco děje, když jsi se narodila po svém bratrovi postihlo všechny neštěstí. Tvou matku málem postihla smrt stejně jako tebe a Lea nebýt mě a tvého otce zabil by Vás temný zvěd. Někteří se totiž báli vaší budoucí moci, tak vás chtěli zprovoznit ze světa dříve, než byste ji začali ovládat.

Uplynulo několik dní od vašeho narození a já se stal vaším kmotrem, byl jsem hrdý a tak mladý. Stal jsem se strýcem, kmotrem, a nejlepším přítelem. Byla to čest a zároveň velké a složité břímě. A já si ho v té době vážil více než svého života... Ale v tom se to stalo, hrdost mě natolik zaslepila, že jsem nevnímal svět kolem sebe, a tak se do mého života vlilo tolik smutku. Bezbranně jsem se díval, jak mi před očima zabíjejí bratra a jeho manželku, nic jsem nedělal ani nehl brvou. Pouze se díval, jak jejich bezvládná těla celá od krve padají k zemi.

Přeci jen si pro ně přišla...Smrt v podobě temných zvědů. Mezitím, co jsem tam jen stál, jejich těla se ocitla v ohni, můj první instinkt byl ten, kde jste vy dva. Našel jsem vás v druhém pokoji v postýlce, ty jsi plakala a Leo zase ne. Vzal jsem si vás do náruče a šel pryč z toho místa.

Jenže, co takový mladý kluk se dvěma dětma, uvažoval jsem vás odnést do Sirotčince či tak nějak, ale pak se ozval hlas v mé hlavě, že to zvládnu, alespoň smrt vašich rodičů nebude marná. Já budu mít novou náplň svého života, který se zdál tak marným.

Vychoval jsem vás oba s láskou do vašich šesti let. Pak jsem od vás odešel, bál jsem se, co by nastalo, kdybyste se zeptali, kde máte rodiče. Bylo to ode mne hloupé, měl jsem být s vámi. Měl jsem být vaší oporou, ale místo toho jsem vás nechal na pospas světu a klidně si odešel někam pryč. Je mi to všechno líto Luminttis... Ale ještě, než se vyjádříš k tomu všemu, tak ti něco musím dát. Tento náhrdelník se dědí z generace na generaci už nějakou tu dobu v naší rodině, a teď jej máš mít podle všeho ty, Luminttis Shimadia Arcadia.“
...
Nevěděla jsem, co říci, já samotná jsem byla zaskočena, ale neměla jsem to za zlé svému strýci, cítila jsem z něho pocit viny a smutku, ale rozhodnutí jsou  těžká. A navíc jsem byla malá, abych ho hned nějak proklela, že může i nemůže za smrt mých rodičů. „Děkuji strýčku, ale já se na tebe nezlobím, jsem naopak ráda, že jsi mi to řekl. A náhrdelník budu nosit hrdě a čestně jako mí předchůdci... Ale jen mi vrtá hlavou jak Leo...“ utišil mě a hned vysvětlil. „Víš jste stejně staří, a Leo i ty jste výjimeční a vzpomínky každý vnímá jinak. Ty jsi je nemusíš pamatovat, ale Leonardo klidně může skoro všechny, je přeci syn tvého otce a to už něco napovídá. Tvůj otec byl stejný jako on, než poznal tvou matku. Dosti mi ho připomíná, stejně jako ty mladou Amidallu.“ usmála jsem se na něho a on mi úsměv oplatil. ~Každý vnímá vzpomínky jinak...hmm, že bych bratra potrestala z velké části neprávem nebo to bylo naopak DOBŘE?? Jak asi vypadala moje maminka, když ji připomínám strýci?? Tolik otázek a tak málo času v životě...~

🔹Příště k přečtení - 9. Kapitola🔹

Doufám že se osmá kapitola líbila. Mohl se zachovat jinak strýc Luminttis a Leonarda?? (Viz. Nahoře rodiče našich dvou sourozenců).

~ Vaše Lucy 1349.