Pohled třetí osoby
Leonardo nehybně ležel na zemi. Zesláblý, bez sil, bez víry a bez naděje. Jeho stav se stále zhoršoval po zásahu do jeho těla psychicky narušeným profesorem Rivalekem.
Tmavě zbarvená tekutina se dostala do celého těla i k samotnému srdci. Leonardo se snažil bojovat, ale nezmohl toho moc. Začala proměna. Proměna v něco tak děsivého, že každý, kdo by snad přihlížel, by zbledl hrůzou.
Trvalo to několik hodin. Jeho tělo se přestávalo bránit, nechalo jedovatou látku konat svou práci. Každá kost v těle se zlomil. Protáhla, ohnula, nebo naopak zkrátila. Jedna po druhé. Leonardo už ani nekřičel, jen se nechal unášet bolestí, kterou zanedlouho přestal úplně cítit.
_ _ _
Postup proměny v bestii:
Když tmavě až černě zbarvená tekutina (jedovatá, zakázána látka) začne působit v těle, začíná takzvaná "proměna". Každičká kost v těle živitele se zlomí, bolest je cítit ze začátku, následně dochází k citovému otupění, kdy postižený bolest už ani nevnímá. City se skoro vytratí, bolest zmizí, strach ovládne vztek, či pomsta.
Další stádium, vzhledové: Špičáky se více zvýrazní, vypadají jako upíří tesáky. Barva duhovek se změní do odstínu buďto zelené nebo fialové, podle toho, o jaké jde zlo. (Zelená – menší zlo, Fialová – Extrémní zlo). Dotyčnému naprostou rohy.
Konečná proměna živitele, co živý v sobě "parazitickou" látku, je ve většině případů smrtelná. Postižený se zblázní, má chuť hrát si s obětí, je schopen bez milosti zabíjet. Nehledí na své činy. Co provedl, nijak ho nemrzí. Spíše z toho má radost a dobrý pocit. Nakonec ublíží sám sobě, když ho už není potřeba, nebo svůj úkol splnil.

UPOZORNĚNÍ: Pokud se toto člověku stane je možné, že celý proces nepřežije nebo to zanechá důsledky v různých formách na jeho psychice, či těle. Lék nebyl zatím nalezen.
_ _ _
Tělo, co se zdálo že již nevykazuje žádné známky života, se začalo hýbat. Pomalu, zády k profesorovi, se ze země začal zvedat z cela vyměněný Leo. Otočil se k Rivalekovi čelem s ďábelský úsměvem. Naháněl strach. Víc než kdy předtím. „Dokonalé“ vydechl profesor uchváceně, „jak se cítíš, Leonardo Arcadia?“ Leo se neustále smál, ale jedna věc ho zaskočila. Poslední slovo profesora. „Já nejsem Arcadia!“ řekl ostře, „jméno, co je pro slabé jako byli mí rodiče, nosit nehodlám! Byla by to potupa pro mou čest. Jmenuji se Leonardo Drapochrup!“
Profesor nejspíše tuto odpověď čekal, tak ani jeho výraz nebyl překvapený. „Takže Leonardo, budu potřebovat nakonec ještě jednu věc, Obstaráš mi ji!“ Rivalek přešel k Leovi a do ucha mu pošeptal svůj rozkaz. Do chvilkového ticha se ozvala zřetelná odpověď: „Ano, můj pane!“ Leonardo se otočil a ještě při odchodu setřel z tváře pár krvavých slz, které si našly cestu po jeho tvářích skrz proměnu.
...
Potom, co Leonardo trpěl, podvolil se svému novému pánu, který mu něco dal a něco vzal. Dělá všechno, aby přivedli Ethana zpět k životu. Stal se z něho úplně někdo jiný, jako by si své postavení vyměnil se svým vlastním stínem.
Poslouchá každý příkaz. Bez jakéhokoliv odmítnutí nebo náznaku odporu.
Je oděn v černém. Pod očima mu zůstaly zaschlé krvavé slzy. Po svém boku nosí meč ukovaný z Temnoty. Meč mu nadělily nové síly spjaty s magií smrti.
Černý oděv, Temný meč, špatné myšlenky. Vzhled jako démon co právě přišel z toho nejhoršího podsvětí na světě.
...
Pohled Leonarda Drapochrupa
~Cítím se plný energie! Teď jen splnit přání mého pána a brzy se poznám s mým dědem.~ Procházel jsem chodbou, která vedla ke knihovně. Najednou jsem se zničehonic zastavil, začalo mi být horko, srdce mě srazilo na kolena. Bolelo mě. ~Jak je to možné. Přeci nemám být schopen jediného hřejivého citu!~ Srdce bušilo jako o závod, bolelo to, nemohl jsem vstát zpět na nohy. V tom jsem si to uvědomil. ~Luminttis! Luminttis Shimadia Arcadia s krví Amidalli a Ethana mladšího, mé dvojče! Ona je zde!~ Dalo mi zabrat vyškrábat se na nohy. Uklidnil jsem se. Začala jsem přemýšlet nad ní. Moje schopnosti vycítili že je opravdu tady na škole.
...
Použil jsem svou schopnost stínu, abych ji vystopovat. Nacházela se ve svém pokoji spolu se svými přáteli.
Začala mě bolet hlava a srdce. Vše v jednu trýznivou chvíli. ~NEBOJUJ SE MNOU LEONARDO! POMOHU TU JEN SE NEBRAŇ!~ v hlavě se mi ozval cizí hlas. „Já blázním, slyším hlas v hlavě. Co mi to ten parchant Rivalek udělal...“ sesunul jsem se po zdi k zemi. ~VSTAŇ MŮJ ŽIVITELI, SPOLEČNĚ JE ZNIČÍME, TAK JAK TO PO NÁS PÁN CHCE!~ Chvíli jsem tam ležel na chodbě na zemi a přemýšlel, co to vlastně dělám. Hlava mi radila splnit rozkaz mého pána, ale srdce říkalo ať jdu za sestrou. Bojoval jsem sám se sebou.
...
Pohled Luminttis Arcadia
Zrovna jsem byla ve svém pokoji u dveří, loučila jsem se s přáteli a popřála jim dobrou noc. Zavřela jsme za sebou dveře, chtěla jsem být sama. Převlékla jsem se do noční košile a zasedala za stoleček. Dívala jsem se na svůj odraz v zrcadle, co bylo před mnou pověšené. Do rukou jsem si vzala kartáč na vlasy a začala si je česat. Uvnitř sebe jsem cítila pichlavou bolest, přesně v oblasti srdce. Něco trápilo mého bratra. Nevěděla jsem, jak to bylo možné, ale byli propojeni. Občas jsem cítila, jak se bratr cítil. Teď jsme cítila smutek, bolest a zmatek.

Nevěděla jsem, kde teď je. Jestli ve sklepení školy, nebo někde jinde, ale cítila jsem, že není daleko, a že se trápil. Hodně trápil.
...
Zavřela jsem oči, pomalu vydechla a dále si česala vlasy. „Luminttis...“ Poznala jsme ten hlas, co zašeptal mé jméno. Otevřela jsem oči a otočila se za sebe. Nikdo tam nebyl. ~Že by se mi to jen zdálo? Už nejspíše blouzním.~ Vstala jsem a šla doprostřed pokoje. Rozhlédla jsem se.
Najednou jsem na svém těla ucítila jemný dotek, na pravém rameni. „Leo?“ pověděla jsem do prázdna. Neudržela jsem slzy, po tvářích mi jich teklo několik. Zavřela jsem oči, ale slzy to nezastavilo. Z tmavého stínu se vynořil Leonardo a přešel ke své plačící sestře: „Neplač.“
Přede mou stál můj starší bráška. Utřel mi z tváří slzy. „Ještě není pozdě přejít na temnou stranu, sestřičko. Přidej se ke mně. Společně přivedeme Ethana a budeme vládnout tomuto světu jako rodina!“ Zaskočilo mě to. Podal mi svou ruku. Začala jsem váhat, ale ruku svého bratra jsem odmítla. Leonardo se rozzuřil. To bylo vidět, ani na to nemusel zvyšovat hlas, už z jeho očí to bylo vidět. Odešel s těmi to slovy: „Měla jsi šanci! Když nebudeš bojovat po mém boku, budeme tedy bojovat proti sobě, každý na své straně. Ať bude znít rozkaz mého pána jakkoliv, klidně proti tobě tasím svůj meč. A když budu muset, zabiju tě, sestřičko.“
Tohle byla poslední slova Leonarda, mého bratra...

🔹Příště k přečtení - 21. Kapitola🔹

Doufám že se dvacátá kapitola líbila.

~Vaše Lucy 1349.